Svoji cestu k baletu započal v devíti letech, kdy přešel z krasobruslařské výchovy do baletní přípravky při Národním divadle v Praze. Se zjevným talentem pak postoupil na pražskou Taneční konzervatoř, kterou absolvoval v r. 1976/77 ve třídě prof. Zdeňka Doležala.
První angažmá získal v roce 1977 v baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde se záhy stal hvězdou souboru a byly mu svěřovány role nejen klasického repertoáru (Princ v Labutím jezeře, Louskáčkovi, Šípkové Růžence a v Popelce, Albert v Giselle), ale pro široký dynamický rozsah jeho tanečního projevu i role dramatického obsahu (Franz v Coppélii, Quasimodo v Notre Dame de Paris, Spartakus a Harmodius ve Spartakovi, Colas v Marné opatrnosti, Don José v Carmen, Ferchad v Legendě o lásce, Vronský v Anně Karenině). Úspěšně reprezentoval tehdejší Československo na mezinárodních soutěžích, odkud přivážel bronzové medaile (Varna, Jackson a Ósaka), v celostátní interpretační a choreografické soutěži byl pravidelným účastníkem i častým vítězem. Dostalo se mu příležitosti ke stáži na Palucca Schule v Drážďanech a v roce 1980 na Dance Academy de M. Bezobrazova v Monte Carlu. Četná byla i jeho pohostinská vystoupení, kde vedle Brna, Košic a Prahy byly i scény v Barceloně, Bonnu, v Nancy, Vídni nebo v San Antoniu.
Svoji kariéru úspěšného tanečníka ale ukončil – snad trochu předčasně - rozhodnutím věnovat se choreografii a režii baletu. Tento obor také vystudoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě v letech 1987–1991. Zkušenosti tanečníka a přesvědčení, že tancem lze podat srozumitelnou výpověď o citech i složitých lidských vztazích, ho vedly k vytváření choreografií na téma velkých dramat nebo osudů. Své choreografie vytvářel v Národním divadle v Praze, v Brně, ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, inscenoval v Plzni, Ústní nad Labem, Olomouci aj. (např. v Národním divadle v Praze uvedl balet Malý pan Friedemann, Psycho, Čajkovskij, Isadora Duncan – Příběh tanečnice, Lucrezia Borgia, Faust; v Národním divadle v Brně balet Jana z Arku na hranici, Marie Stuartovna, Notre Dame de Paris, Ivan Hrozný; v brněnské Redutě Úplné zatmění; v Plzni Dámu s kaméliemi, Annu Kareninu a další…
Snad nejčastěji uváděným titulem je jeho Edith – vrabčák z předměstí (Plzeň, Praha, Brno, Olomouc, Ústí nad Labem), v němž svým libretem, choreografií i režií dokázal vytvořit prototyp tanečně dramatického útvaru, v němž jsou hudebně vokální a taneční party v dokonalé rovnováze a harmonické symbióze. Neméně úspěšný ale byl i s choreografií baletních titulů jako Romeo a Julie, Coppélia, Mauglí – vyprávění Matky džungle, Sen o kouzelné flétně, Minotaurus, Svěcení jara, Sen noci svatojánské, Čachtická paní, Královna Margot, Fantom Opery atd.
Pro moderní taneční scénu je Libor Vaculík nositelem - a v mnohém i objevitelem - nových tanečně dramatických postupů, k nimž si uměl také vybrat vynikající a originální spolupracovníky z oblasti režie nebo scénografie. A naopak, jako choreograf je zván ke spolupráci na inscenacích oper, operet nebo činoher a také televizních inscenací. Tuto spolupráci ostatně započal již v roce 1987 choreografií Valpuržiny noci v Gounodově opeře Faust a Markéta v Národním divadle Brno. Významná je především jeho spolupráce s nedávno zesnulým režisérem Jozefem Bednárikem i na poli muzikálové (Evanjelium o Márii, Grand Hotel, Pokrevní bratři, Jozef a jeho zázračný barevný plášť) a operní tvorby (Faust a Markéta, Don Quichote, Don Carlos, Romeo a Julie, Carmen).
V poslední době byl Libor Vaculík značně vytížen požadavky na spolupráci v muzikálové tvorbě (Mona Lisa, Kat Mydlář, Lucrezia Borgia). Některé tituly se znovu vracejí v opakovaných nebo přejímaných inscenacích i mimo národní scény, jako např. Tři mušketýři na Nové scéně v Bratislavě po pražské premiéře.
