Vodou

Já jsem měl chvílemi pocit, že jsou nám ty emoce servírovány jako na talíři. Taky bych si dokázal představit ještě tak hodinovou expozici do jejich vztahu, neb mi přišlo, že je to takový moc okecnutý. A že se nakonec budou věnovat sousedům, to mě naštvalo. Navíc takovým kruhem, který něco uzavírá a zase otevírá něco možná podobného. Při sledování tohoto filmu na téma jakési americké krásy jsem si vzpomněl na film Daleko do nebe, který svým skrytým jemnodramatem na mě působil daleko silněji.

...i ťéša by si přišel na svý...

Bylo to na mně možná až příliš agresivně natočené. Mezi 3 až 4 hvězdičkami.

Když jsem se ráno po shlédnutí tohohle filmu probudil, tak se mi v hlavě ještě přehrávaly některé obrazy. Nechtělo se mi vůbec otevírat oči.

Ty příliš rychlé střihy a vykosené úhly kamery mi tam někdy vadily. Vím, že je to na tom postavené, ale já to tak zkrátka mám.

Jakási magie, vytvořená z řetězení různých zvuků, obrazů, výrazů a hudby pramení z filmů těchto dvou bratrů. Emocionálně velmi dráždivé. Zapomeňte na narativní vyprávění, existují i jiné světy.

Škoda, že v možnostech hodnocení není i film Snídaně v trávě. A tak mé pětihvězdičkové bodování dvou filmů Priita Parna zrcadlí i tento film. Přišel mi totiž skvostný.

V některých filmech je zelený paprsek, děkuji.

Obdivuji (a závidím), že někdo dokáže vnímat ten náš svět takhle křehce, poeticky, pocitově, jemně, upřímně. Ve filmu je spousta "něčeho", co se pojmenovat ani nedá, a navíc k tomu není sebemenší důvod.

Možná to slovní spojení vůbec neexistuje, ale řekl bych, že tenhle film reprezentuje Jugoslávskou novou vlnu. Zlatá sedumdesátá.