Hromino

Podobně jako Casshern Sins k nedoceněnosti předurčený klenot, který pod tíhou konvenčních anime snadno zapadl. A pravdou je, že bych si jej možná ani já nevšiml, kdyby mě coby Čecha přirozeně nezaujal jeho název, jenž je přímým odkazem na Dvořákovo opus magnum (které v seriálu hned několikrát působivě zazní). Právě s již zmiňovaným Casshernem má Šinsekai jori mnohem víc společného než jen režiséra – v obou případech se jedná o postapokalyptické dílo, v němž je mistrovsky budována atmosféra za pomoci vynikající audiovizuální stránky a které nejednou podněcuje diváka k zamyšlení. Zároveň však ani jedno nepředstavuje nějaký smrtelně vážně se tvářící pseudoart, pod jehož nakrášlenou vizuální schránkou by se skrývaly vlastně jen vyprázdněné věty; obojí je bez problémů přístupné obyčejnému divákovi, jemuž jen stačí se naladit na tu správnou notu. Já se na ni naladil velmi rychle a na konci si z nedokonalé ukojenosti přál, aby seriál byl býval delší a dostalo se mu někdy pokračování, což jsem si naposledy přál u… hm, možná právě onoho Cassherna. Anime, které místy mrazí, místy nechává diváka v neskutečném napětí, místy v úžasu, místy diváka uvolňuje…, ale nikdy jej nenechává úplně klidným a netečným vůči dění na obrazovce. Fůra zajímavých nápadů, nejedno překvapení, sympatické, propracované postavy, potenciál, který nejen že byl plně využit, ba dokonce jej ještě trochu zbylo na pokračování, které se – žel bohu – asi již neuskuteční. Leč kdoví, možná je to tak lepší. Každopádně nejlepší práce z dílny s názvem A-1 Pictures, jež jindy tvoří díla poskytující zcela konvenční zážitek, ale která nyní poskytla zážitek nezapomenutelný na všech frontách a v mé top 10 seriálu zaručené místo.

Váhal jsem, tuze váhal, zda do Gokukoku no Brynhildr jít, když mě synopse kdovíjak nezaujala, avšak věda, že jde o další adaptaci mangy Lynna Okamota, jsem se do toho nakonec pustil. A opět si můžu lít kvasnice na hlavu za svou hloupost. Opět jsem neposlechl svou intuici. Gokukoku no Brynhildr je totiž – stručně řečeno – strašná blbost. Mnozí uživatelé zde ve svých komentářích uvádí, že za starou belu stál jenom závěr, ovšem já bych si dovolil polemizovat – za starou belu stál seriál už od začátku – dobře, tak od druhého dílu. Hlavní hrdina je naprosto nijaký a za celou dobu seriálu se o něm vůbec nic nedozvíme, takže se těžko nějaká sympatie k němu hledá. Že by na tom vnadné ženské postavy, jichž je v seriálu požehnaně, byly lépe? Vůbec. Chytne nás onen strhující děj a nečekaná rozuzlení za koule a přivrtá k obrazovce? Jaksi ne. Dává chování postav logiku? Ani mi nemluvte. Jak paradoxně nadávám na ečči v druhých anime, tak tady jsem byl za ně naopak rád, neb každá vteřina, která se nesnažila ten maglajz brát vážně, mi byla jedině ku prospěchu a ku potěšení. Není tedy divu, že nad oním démonizovaným plot twistem na konci jsem jen ledabyle, s potměšilým úsměvem mávl rukou. Odpadová záležitost to však přesto není, neb seriál má vynikající opening, který jsem si prostě musel pokaždé pustit, a vlastně celkem fajn soundtrack, pár zajímavých akčních scén a… no, kvalitní materiál pro leštění vašeho kopí, řekněme. Pokud přemýšlíte nad tím, že byste si Gokukoku no Brynhildr i přes všechnu mou kritiku pustili, tak si ho prosím pusťte aspoň z toho posledně zmiňovaného důvodu, děkuji.

Nevzpomínám si, kdy naposled jsem byl nucen nějaké anime odhodit už po třetím díle. Vždy se snažím vydržet aspoň do pátého dílu, jenž představuje z mé strany takový deadline pro tvůrce anime, aby pro udržení mé pozornosti vytasili veškeré trumfy z rukávů, ovšem v případě seriálu Terra Formars tu sílu vydržet nemám. Něco tak hnusného, nepovedeného, odpuzujícího, laciného, diletantského a s prominutím posraného jsem od dob Pupy, jež mi přinesla utrpení naprosto srovnatelné, s jistotou neviděl. (Ne)kvalitu mangy nedovedu posoudit, neb jsem ji nečetl (a určitě to momentálně nemám v úmyslu), ale příběh seriálu a jeho vnitřní logika jsou naprosto rovny kvalitám libovolného hororového céčka o zmutovaných zvířátkách, jež utečou z laboratoře. Postavy jsou… jak to říct? Že si nedokážu vzpomenout, co se dělo v předchozím díle, to se mi občas stává. Že si ani po třech dílech nepamatuji jméno hlavního hrdiny, to se mi stává už jen zřídkakdy. Ale když si po třech dílech nepamatuji ani to, jak hlavní hrdina či jakákoli jiná postava vypadá?! To se mi při sledování anime stalo snad opravdu poprvé, a to podotýkám, že jsem před sledováním žádného ze tří dílů nepožil alkoholu a nezdýmil se, i když si teď zpětně říkám, že jsem se zdýmit měl, aspoň bych netrpěl jak kůň. Akční scény jsou naprosto zmatené, napětí měli tvůrci zřejmě v úmyslu tvořit zrněním obrazu, leč neúspěšně, a korunu tomu všemu nasazuje zběsile šílená cenzura, která… ne, tady jsou prostě další slova úplně zbytečná, vždyť jeden obraz toho řekne za tisíc slov. Chápu, že někomu se může manga líbit aspoň kvůli necenzurovanému násilí. Její anime adaptace je však naprostý fail, na níž neshledávám snad jediného výrazného pozitiva. Snažně vás prosím: neudělejte tu samou chybu jako já a ušetřete se toho, abyste na Terra Formars koukali.

Švihák vesmírný podruhé tu jest, s odstupem od první série vcelku nevelkým, však možná právě proto v podání citelně slabším než v případě první série. Studio Bones v případě druhé série přivábilo pod svá pestrobarevná pera především vizuální onanáše v čele se zvučným Masaaki Juasou, ovšem pytel s vtipem potratili hned po prvním díle a znovu jej našli až v díle, kdy Dandy založil rock'n'rollovou kapelu. Najím se však z pouhých vizuálních hrátek? No nenajím, to dá rozum. V první polovině této série je totiž vtipu a třeskuté nápaditosti jak šafránu, přičemž v některých dílech mi připadalo, že se tvůrci snad pokouší o nějaké moralizování, jež je ovšem v rámci tohoto seriálu úplně mimo. Díkybohu však za to, že počínaje rock'n'rollovým dílem se do seriálu vrátil vtip a nápaditost, jež v seriálu vydržely (s výjimkou 8. dílu) až do konce, a tak nejsem nucen nad celou druhou řadou lámat hůl, byť přiznávám, že mi poněkud zkazila celkový dojem z Dandyho. Doufám tedy, že v případě možného pokračování budou tvůrci klást opět primární důraz na komediální stránku seriálu, jako tomu bylo téměř beze zbytku u první řady, a neřesti druhé řady budu moci opomenout. Samotná partička ve složení Dandy, QT, Mňau, doktor Gel, Bea a Scarlet se mi totiž ani zdaleka neomrzela a rád bych s nimi ještě nějaké to ztřeštěné dobrodružství prožil. See you, space cow– ehm, dandy…

Gay swimming podruhé aneb estráda nejen umění plaveckého jinochů zženštilých. Oproti první sérii mi zde chyběl nějaký příběhový rámec, zejména tedy v první polovině, kterou tvoří vesměs epizodické díly s velmi podobným námětem (některý z členů plaveckého klubu má problém × ostatní to poznají × začnou to spolu řešit × síla přátelství vše vyřeší), což pro mě představuje zklamání spolu s úvodní znělkou, která oproti té minulé poněkud postrádá drive. Do první poloviny tak na mě druhá série působila dojmem zbytečně nastavované kaše, ovšem v polovině se onen příběhový rámec konečně objeví, pročež druhá série získá smysl, a následnou gradaci seriálu až do závěrečného dílu bych se nebál označit v rámci žánru za povedenou. K nám známým postavám se v pokračování přidalo jen pár vedlejších postav, které nijak nenarušily atmosféru předchozí série, hudba si udržela svou úroveň (závěrečná znělka je ještě lepší než v první sérii), vizuální stránka je malinko lepší a hlavní postavy se chovají o něco méně teple (ovšem Nagisa je stále z celé pětky nejpřihřátější a nic ze své přiteplenosti neztratil). Ve výsledku tak jde přeci jen o důstojné a smysluplné pokračování první série a povedeným závěrem (což ne vždy je u děl KyoAni samozřejmostí), jež se kromě výše zmíněných pozitiv a negativ od první série moc neliší. Stále je to teplé, stále je tam spousta nahých těl, plavání a řečí o síle přátelství a vytrvalosti při cestě za svými sny… a stále je to příjemná oddechovka, u níž se dá bez problémů vypnout a sem tam se pobavit – ať už chtěně na účet tvůrců, tak nechtěně.

Člověk si celých jedenáct dílů říká, zda to vůbec dělal Urobuči, když se mu před oči a uši servíruje jen vcelku prostoduchá mecha rubačka s primitivním námětem, mizerně napsanými postavami a absencí nějakých zajímavých myšlenek či nečekaných smrtí postav, jež bývají Urobučimu často tak vlastní, dokud nepřijde poslední díl. A právě až v posledních minutách onoho dílu se z obrazovky a speakerů ozve: „This is Urobuchi!” — a bum, prásk, najednou zjišťuji, že na tohle jsem celou dobu čekal. Jen škoda, že jsem se toho dočkal až v posledních minutách, neb předtím mě čekala jen nudná podívaná plná nejrůznějších chyb, povětšinou úplně zbytečných. Výše jsem již zmínil primitivní námět a lineární děj. Byl opravdu takový problém jej trochu rozvést či přidat nějakou tu dějovou kudrlinku? Vysvětlit, proč celou Zemi zachraňuje pár puberťáků (ti zejména) a pár dospělých z Japonska a nikdo jiný? Nebo snad napsat trochu zajímavější postavy? Plejádu postav zde tvoří jen provařené kusy typu neohrožený, inteligentní tvrďák s pestrým fondem výrazů, jenž ochraňuje urozenou dívku s naivními světonázory, mezi nimiž to zákonitě musí zajiskřit, dále postava, která chce pomstít smrt nějaké blízké postavy, a samozřejmě nesmí chybět nějaká ta postava, která neví, na čí straně má stát… a mohl bych pokračovat. Akční scény, jichž opravdu v seriálu není málo, jsou občas nepřehledné, poněkud rozplizlé, napětí se v nich tvůrci často pokouší tvořit jen halekáním rozkazů a proseb, což se ale v mém případě míjí účinkem. Hudba budování napětí taktéž příliš nepomáhá, z velké části je jen recyklací sebe samé, předchozích soundtracků od téhož skladatele a náhodných soundtracků k hollywoodským akčním filmům. Opět jsem se tak utvrdil v názoru, že by se měl Hirojuki Sawano věnovat jen psaní skladeb pro svůj vybraný harém zpěváků a zpěvaček, neb instrumentální kousky z jeho pera jsou ve většině případů nudným opisováním a sebevykrádáním. Ve výsledku bych tak ocenil jen úvodní znělku od Kalafiny, asi dvě vokální skladby z OST, návrhy postav, kresbu (i když některé CGI modely občas trochu ublížily mým očím) a již zmiňované zajímavé zakončení. Z vlastního zájmu zkusím v lednu mrknout na začátek druhé řady, abych zvěděl, zda se tvůrcům podařilo dobře navázat na konec první řady. Pokud tomu tak nebude, bezesporu trpce zklamán budu. — Edit: Trpce zklamán jsem. Tvůrci zakončili první řadu velikým cliffhangerem, jenž naznačoval, že by se druhá řada mohla vyvíjet rozumněji než ta první, ale po zhlédnutí prvního dílu druhé řady se ukazuje, že onen cliffhanger sloužil jen na efekt a druhá řada bude zřejmě pokračovat ve stejně stupidním duchu jako velká část první řady. Se seriálem tedy končím, dávám 1* a nedoporučuji, pokud nejste vyznavačem či vyznavačkou prostoduchých děl, kde mizerně napsaná parta malých fakanů s mechy zachraňuje celý svět před hrozbou z vesmíru.

Odpusťte, vážení, ale prostě ne. Možná jsem si od toho sliboval příliš, když jsem slyšel a četl ony komplimenty typu „kult”, „klasika” nebo „top anime”, možná jsem si dělal moc velké oči kvůli autorovi mangy, jenž napsal mimo jiné i Hunter × Hunter, což považuji spolu s Fullmetal Alchemist za nejlepší šóneny vůbec, možná to mělo být jedno z mých prvních anime, abych v tom viděl něco nového, neokoukaného, možná jsem se neměl narodit do rodiny, v níž se nikdy nesledoval Animax, ale… zkrátka a dobře, Yu Yu Hakusho vážně nebyl můj šálek čaje. Silně lineární, repetitivní šónen, který možná ve své době vzniku byl něčím průlomovým, ovšem patina času se na něm zjevně silně podepsala a v roce 2014 na něm opravdu už nic průlomového či nevšedního nevidím. Opravdový kult si má uchovat své vlastní kouzlo a odolat zubu času, což z mého pohledu není případem Yu Yu Hakusho. Děj je – jak jsem již výše napsal – repetitivní, lineární a téměř nikdy nepřekvapí, postavy Júsukeho a zejména Kuwabary mi připadaly poněkud nesympatické, příliš neporazitelné a měly až příliš mnoho prostoru na úkor postav mnohem zajímavějších, a to sic Kuramy a především Hieie, jehož považuji za nejzajímavější postavu Yu Yu Hakusho. Kvalita kresby a animace je poplatná době vzniku, hudba je podle mě docela tristní (s výjimkou úvodní znělky) a souboje kvality kolísavé. Někdy mají náboj, nápad a švih, jindy jsou zas rozplizlé a takřka bez nápadu. Končím po 32. díle, s pozdějším Hunter × Hunter nesrovnatelné. Možná tomu ještě někdy dám druhou šanci, ale v nejbližší době to určitě nebude.

Jak jsem nad seriálem zpočátku ohrnoval nos a divil se, proč je kolem něj takový hype, tak postupem času jsem seznal, že jde o podívanou vcelku fajnovou, která rozhodně není tak pitomá, jak jsem si nejdříve myslel; leč pravdou je, že takové sestře Sory jsem až do konce seriálu nepřišel na jméno, stejně jako jsem do konce nenabyl dojmu, že by hlavní dějová linka byla kdovíjak košatá a pestrá. No Game, No Life je podívanou s velmi kýčovitou kresbou, spoustou duhových barev nejrůznějších odstínů a místy trochu větší dávkou fanservisu a ečči, ovšem světe div se, k duchu seriálu to všechno sedí, nevadí a neruší to pokojné sledování. Soundtrack taktéž, neb právě kombinace rytmické elektronické hudby, dynamického střihu a staccata chytrých dialogů – ovšem trochu jiného ražení než třeba v Bakemonogatari – dodává seriálu na zábavnosti a umožňuje mi přivřít oči nad očividnými nedostatky a neduhy seriálu. Líbí se mi, že hlavnímu hrdinovi propůjčil hlas stejný člověk, jenž zároveň propůjčil hlas hlavní postavě jistého tematicky podobného a silně vyhypovaného anime posledních několika let, ovšem porovnám-li No Game, No Life s anime poslední doby, jež se dotýkaly nějakým způsobem počítačových her a virtuální reality (kromě Sword Art Online ještě třeba Log Horizon), tak přestože jsem všem dal tři hvězdy, tak právě No Game, No Life jsem si z těch tří nejvíce užil a mám z něj asi nejlepší výsledný dojem. Silné 3*. Pokud bude někdy druhá řada, určitě se nebudu zlobit.

Komentář obsahuje náznaky spoileru. — Tento seriál je jedno velké dilema. Šin'ičiró Watanabemu a spol. se podařilo přede mě postavit opravdové dilema. Člověk totiž sleduje prvních devět dílů a postupně si říká, že tento seriál jde díl od dílu do stále většího kopru, že je v něm čím dál více chyb, nedovysvětleností a divných plot twistů, dokud nepřijdou poslední dva díly. Zejména v posledním díle se však tvůrci pokusí všechny tyto tvůrčí lapsy ospravedlnit a vytvoří silnou katarzi. A právě v tomto bodě mám před sebou dilema. Nevím, zda uvěřit tomu, že všechny tyto lapsy byly udělány záměrně, aby pak v závěru diváka čekala o to větší katarze, nebo zda tvůrci nadělali takové chyby opravdu jen z vlastní neschopnosti a dopředu moc nepřemýšleli, přičemž ke konci se jim nějakým způsobem podařilo splácat ucelenější závěr dohromady. Kdyby ty lapsy nebyly tak velké, samozřejmě bych uvěřil verzi první, neb Watanabe není žádným nováčkem na poli anime, ale právě ta po většinu seriálu šílená děravost scénáře (ať už úmyslná, nebo ne) ve mně vyvolává neustálé pochybnosti. Nejhorší totiž je, že nedokážu posoudit ani to, zda byl samotný závěr povedený. Zanechal ve mně silnou katarzi, to ano, ale už neumím říct, zda ono závěrečné vysvětlení motivů postav bylo tak strašně laciné, protože tvůrci nedokázali vymyslet dobrý konec, nebo tak skvěle promyšlené, když jednoduchost motivů a idejí hlavních postav tvoří přímo nádherný kontrast k rafinovanosti jejich činů, jimiž se celou dobu snaží říct v podstatě banální věc. Abych však jen nespekuloval nad tím, čím si nejsem jist, stálo by teď za to napsat, čím si jistý jsem, ať se to má tak či onak. Jistý jsem si tím, že všeobecné neumětelství Lisy je přehnané, netečnost Japonska (a ostatně i USA) vůči činům Five je až příliš velká, hudební stránka seriálu je vynikající (dobrý opening, ještě lepší ending a ještě mnohem lepší OST od Jóko Kanno), kresba i návrhy postav jsou pěkné a časté srovnávání s Death Note je trochu mimo (zejména kvůli naprosté odlišnosti motivů pachatelů). Shrnuto podtrženo, u tohoto seriálu si vážně nejsem skoro ničím jist, a tak zatím nemůžu hodnotit. Nevím, zda se mi vlastně líbil, nebo ne, zda byl tak zatraceně dobrý, nebo byl tak strašnou slátaninou. Jde o jednu z mála záležitostí, v níž se dokážu plně identifikovat jak s uživateli, kteří hodnotí 1* (ne s těmi, jež hodnotí odpad!, protože odpad! si seriál už jen kvůli hudbě Jóko Kanno nezaslouží), tak s těmi, jež hodnotí plným počtem. Asi si budu muset nechat názor nějakou dobu uležet v hlavě. — Edit: Nakonec volím zlatou střední cestu, a to sic 3*.

Nemáte-li rádi slovní průjem, přeskočte na komentář uživatele navigator, ten můj názor v podstatě dokonale vystihl na pár řádcích. — Čím začít, když k Tokyo Ghoulovi se mi toho dere na jazyk – respektive na špičky prstů – tolik? Nejrozumnější se mi zdá hned úvodem nastínit největší problém Ghoula, jímž je příšerná nekonzistentnost. Snad čehokoli. Děje, jenž je spleten z několika dějových linek, mezi nimiž seriál skáče jak koza Róza, ovšem ve výsledku jich stejně hrst upustí ve stylu „smůla, počkej si na další řadu, bude-li nějaká další”. Postav, o nichž se toho příliš nedovíme (s výjimkou hlavního hrdiny) a jejich charakter je ohlodán vesměs na jeden či dva výrazné povahové rysy, pročež nám jsou tyto postavy a jejich osudy celkem ukradené (s výjimkou vyšetřovatele Mada). Kresby, která je sice celkově na poměry studia Pierrot nadprůměrná, ale místy je stejně nehezká, skoro až odfláknutá. Cenzury, jíž je mnohdy příliš použito ve scénách, v nichž by nějaká ta kapka krve či otevřeného násilí určitě mohla být odhalena, a naopak tam, kde by toho násilí nemuselo až tolik býti, je jí minimum. Hudby, neboť oproti pěkné znělce úvodní a ještě lepší znělce závěrečné mi OST připadal takový nijaký, nevýrazný. A mohl bych pokračovat možná ještě dál. Mým největším problémem celkově byl ovšem hlavní hrdina Kaneki, jenž je ukázkovým příkladem hrdiny, který zkrátka nemůže získat mé sympatie. Že je to zpočátku úplný loser a slaboch, budiž. Že ho často vysekávají ze srabu druzí, nad tím ještě přimhouřím oči. Nemůžu však fandit hrdinovi, který zesílí – respektive získá nějakou tajemnou, velkou, ohromnou sílu – rázem úplně náhodně a bez vlastního přičinění, bez vynaloženého úsilí, bez nějakého tréninku. A když nemůžu fandit hlavní postavě, vedlejší postavy jsou mi ukradené, a ty postavy, které mě aspoň malinko zaujaly, brzy zemřou nebo hrají jen minimální roli, je těžké si takový seriál užít. Dávám ve výsledku 2* za pěknou kresbu (ovšem – viz výše), pěknou hudbu (ovšem – viz výše), těch několik scén, kde atmosféra fungovala, kde měl seriál nějaký potenciál a kde se tvůrci nebáli zobrazit trochu násilí (ovšem – viz výše), a konečně za to, že sledování tohoto seriálu nebylo navzdory tolika chybám nikterak traumatizující.