JFL

Unikátní filmově recyklační projekt spojuje tradici brakové kinematografie se současným trendem fanouškovského přetváření filmů. V 60. letech vznikl v produkci Rogera Cormana titul VOYAGE TO THE PLANET OF PREHISTORIC WOMEN, který sestává ze záběrů převzatých ze sovětské sci-fi PLANETA BOUŘÍ a scén natočených se sexbombou Mamie Van Doren. O čtyřicet let později debutant Mike Davis přestříhal Cormanův film, doplnil ho o materiál z dalších „public domain“ snímků (naučné filmy, kreslené grotesky, reklamy) s daty výroby v rozmezí 1926-1979 a vše předaboval. Tak vznikla obscénní karikatura i pocta béčkovým sci-fi z 50. let, kde neohrožení kosmonauti létali do vzdálených galaxií rozsévat nejen demokracii.

Snímek zasazený na pláně oblasti Scottish Borders vychází z konceptu hororů pojednávajících o zombie apokalypse jako byl přelomový NOC OŽIVLÝCH MRTVOL (NIGHT OF LIVING DEAD) George A. Romera. Tentokrát však hrstka lidí uvnitř osamoceného domu nečelí útoku zombií, nýbrž lidí nakažených neuropatickým virem, který způsobuje šílenství. Protipóly hrozivého vnějšího světa a interiéru skýtajícího zdánlivé bezpečí se postupně stírají stejně jako rozdíly mezi nakaženými a nenakaženými lidmi. Skrze traumatizující události z minulosti hrdinů proniká navenek šílenství, které postavy nosí ve svém nitru. Film působivě kontrastuje klidnou krajinu a útulný dům s obrazy afektovaných grimas šílenství.

Přihlouplá prostitutka se náhodou připlete k podloudné transakci a schytá kulku do hlavy. Projektil uvízne v jejím mozku a aktivuje centrum geniality, takže dívka následně chrlí složité matematické vzorečky, hltá filosofické traktáty a vede disputace o myšlenkách Susan Sontagové a Noama Chomského. Ale jako daň za nabyté schopnosti se jí zpožďují reakce na erotické a chuťové podněty. Aby patálií nebylo málo, dostane se do jejího vlastnictví naklonovaný prst George Bushe, na který mají spadeno severokorejští agenti. Fantasmagoricky ulítlý film navazuje na tradici politicky angažovaných pinku filmů z přelomu 60. a 70. let, jejichž předním tvůrcem byl režisér Kódži Wakamacu (Andělská extáze). Ovšem na rozdíl od jeho snímků, které byly především politicky a společenskokritické pamflety, tento kasovní trhák a hit světových filmových festivalů přistupuje k ožehavým mezinárodním tématům s drzou nadsázkou a nikterak vůči nim neupozaďuje erotiku okořeněnou nestydatým humorem. Svými výmluvnými politickými komentáři, filosofickými debatami při sexu a kadencí jmen filozofů, která předčí i nejpeprnější díly Katovny, je film doslova ztělesněným mokrým snem všech intelektuálů. Ale při tom si na nic nehraje a s osvěžující otevřeností přiznává svou brakovost a amatérské podmínky natáčení.

Film vznikl podle autobiografického románu scénáristy Takehira Nakajimy pojednávajícího o trampotách mladíka, který se chce stát scénáristou. Epizodní příběh se odehrává na japonském maloměstě 50. let, kde svět nevyrovnaného dospívajícího hrdiny utváří chození do kina, sexuální avantýry a obskurní galerka místních obyvatel. Svérázné figurky jsou navzájem propojeny spletencem sexuálních vztahů napříč generacemi a rodinami, jejichž zemitost a otevřenost je zároveň šokující i úsměvná. Navzdory hrdinově opozici a touze opustit rodiště, které mu brání v rozletu, nejsou jeho sousedé zobrazeni negativně, nýbrž jako silné i když výstřední postavy, které dohromady skládají lidskou komedii čišící energií.

Film vznikl podle stejnojmenného lidového příběhu o šachovém mistrovi Truong Ba, jemuž bůh šachu slíbí laskavost. Po šachistově smrti jeho manželka boha poprosí o manželovo vzkříšení. Jelikož je jeho tělo již nepoužitelné, přenese bůh jeho duši do těla zemřelého řezníka, což vede k tahanicím o oživlé tělo a spekulacím o jeho identitě. Premisu tvůrci velmi volně převedli do originální bláznivé komedie těžící z motivu fyzické záměny. Surreální tělesné gagy, záměrné fyzické přehrávání herců a absurdní groteskový humor výtečně zdůrazňují zaměření snímku na otázku fyzické identity jedince a smíření se s vlastním tělem a svým místem ve světě. Ačkoli prim hraje zemitá komika, film se nestraní ani tragických a dramatických scén.

Unikátní filmový projekt přichází s koncepcí štafety, kde si film po cca půl hodině stopáže předávají tři režiséři (a jejich tvůrčí týmy). Těmi jsou velikáni moderního hongkongského žánrového filmu Tsui Hark (Do poslední kapky krve), Ringo Lam (Vězení v plamenech) a Johnnie To. Film není rozdělen do částí, které by přímo ohraničovaly práci každého tvůrčího týmu. Přechody jsou patrné pouze z odlišného filmového stylu specifického pro každého z režisérů. Přitom film představuje celistvý akční thriller pojednávající o třech přátelích a jejich loupeži bedny s tajuplným obsahem. Podle vzoru klasických lupičských filmů snímek obsahuje vzájemně se zrazující postavy a množství nečekaných zvratů.

U spousty filmů Johnnieho Toa figuruje jako spolurežisér Wai Ka Fai, s nímž To zakládal produkční společnost Milkyway Image. Jejich poslední společná režijní práce pojednává o excentrickém detektivovi s paranormálními schopnostmi. Díky nim sice dokáže vyřešit všechny případy, ale současně na ně doplácí jeho duševní zdraví, což se projevuje nejen na jeho bláznivých způsobech řešení případů, ale i nevyzpytatelném chování. Oproti předchozím filmům Johnnieho Toa je tento formálně umírněnější a více zaměřený na budování ústřední postavy. Tu představuje Lau Ching Wan, jeden z nejlepších hongkongských herců, a právě jeho grandiózní herecký výkon činí z fantaskní detektivky zábavnou podívanou.

Příběh popové chlapecké kapely Alive, která vznikla, aby poodhalila fungování dnešního hudebního byznysu, ve kterém je hudební talent až na posledním místě. Paradokumentární film s klipovými animovanými vložkami sleduje čtyři herce - zpívající hvězdičky (včetně režiséra) od prvních tragických pokusů ve studiu přes produkčně a mediálně ošetřenou cestu nahoru až po rozpad kapely. Jak se stát slavným hudebníkem, aniž byste kdy vydali album?
Film je režijním debutem herce a profesionálního modela Daniela Wu, který za něj dostal Hongkongskou filmovou cenu pro nejlepšího nového režiséra.

Jeden z raných filmů produkční společnosti režiséra Johnnieho Toa, který ač natočený jiným režisérem, nese klasické rysy Toovy režijní práce a jeho filmového stylu. Proto mu také bývá připisován a je považovaný za důležitý titul jeho tvorby. Jedná se o jednu z nejodvážnějších žánrových kombinací, neboť v sobě spojuje linii drsného policejního thrilleru a mladicky naivní romantické komedie. Překvapivě tento nesourodý mix funguje naprosto bezchybně a obě linie vzájemně podporují působivost svých motivů. To však není jediný z naprosto neočekávaných prvků filmu a na diváky čeká množství nepředvídaných zvratů. Velkou mírou tomu napomáhá pro Toovy filmy charakteristický faktor nevyzpytatelné náhody.

Klasické erotické filmy berou ženu pouze jako objekt pro ukojení muže a podle toho také prezentují své ženské postavy jako svůdnice, nymfomanky, povolné poběhlice, případně jako bezmocné oběti mužského chtíče. Naproti tomu zdejší role pohlaví jsou vystavěny podle ženské optiky. Hlavní hrdinka zde mužům nepodléhá, naopak k sexu dochází pouze pod podmínkou, že ona sama se chce s příslušným mužem vyspat. Stejně tak se proměňuje i dominance v sexu, která je zde (stejně jako erotické pomůcky) výhradně v rukou ženy. Ženskému pohledu odpovídá i herecká stylizace mužských postav, která se blíží ke karikatuře. Zdejší muži nalézají uplatnění pouze jako prostředky sexuálních hrátek a jinak to jsou dětinsky neposední šašci, roztomilí nemotorové a směšně sebevědomí flákači. To však neznamená, že by film aspiroval na feministicky radikální dílo, pouze představuje s nadhledem pojatou mužskou sebereflexi. Díky tomu jeho základ netvoří sžíravá kritika, ale úsměvná nadsázka. K tomu se také váže sofistikované a drzé podrážení diváckých (mužských) očekávání vůči inscenování a vývoji sexuálních scén. Vedle toho film překvapí formální nevázaností projevující se v komiksové stylizovanosti postav, sebereflexivní lacinosti výrazových prostředků a krkolomné absurditě příběhu.

Wrestler, ten těžký život má. Jeho nový dům vyletí během kolaudace do povětří, jeho rival chce pomstu za smrt svého bratra a jeho manželka, která umanutě požaduje klidný život, se začne měnit v mořskou pannu. Hrdina se však nevzdává a věří, že když dokáže rodině zajistit nový dům, tak se vše v dobré obrátí. Proto přijímá výzvu na souboj na život a na smrt s týmem krvelačných bojovníků (vlkodlak, zombie, amazonka, čínský mistr). Ten má v přímém přenosu vybojovat ve velkolepém sídle, které mu v případě vítězství připadne jako výhra. Zatímco nesmyslný anglický název vyzdvihuje zombie a mořské panny, původní titul a jeho český překlad vyslovují hlavní atributy díla - fenomenální souboje a bláznivou nadsázku. Film spojuje prvky gore, parodie, braku, ale i melodramatu, sebereflexivity a kritiky médií, přičemž zůstává poutavým, videoherně vystavěným bojovým snímkem. Hlavní osobou celého projektu je Šinja Hašimoto, několikanásobný japonský a světový mistr wrestlingu. Bodrý chlapík s neuvěřitelnou fyzičkou a překvapivým hereckým talentem do natáčení zainteresoval své přátele ze světa bojových sportů, takže vedle výkvětu japonského wrestlingu se ve film představí i zahraniční bojové hvězdy Nicholas Pettas a April Hunter. Zatímco režii výplňových scén měl na starosti brakový fušer Naoki Kubo, akční scény režíroval choreograf a kaskadér Kendži Tanigaki. Díky němu film uchvátí strhujícími a perfektně natočenými souboji s dechberoucí, drsně fyzickou choreografií v nápaditě řešených arénách.

Raný snímek Yasujiroa Ozu, mistra japonského filmu první poloviny dvacátého století, představuje úsměvnou satiru, která konfrontuje hierarchickou strukturu patriarchální společnosti dospělých se světem malých chlapců, kde postavení jednotlivce určují síla a vychytralost.

Bezcílná odysea ulicemi Tokia a sonda do života bezejmenného hrdiny, který je živý pouze ve filmovém světě. Osud, nebo lépe řečeno film a hrdinova vlastní fabulace ho zavádí do absurdních situací střídavě reálných a jindy symbolicky surreálních. Hrdina polemizuje s osobní svobodou a možností vzdoru, zatímco režisér Shûji Terayama, kulturní ikona 60. a 70. let, zpochybňuje tradiční vnímání filmu. Dílo je výsledkem režisérovy osobní zvědavosti z pozice divadelního umělce vůči filmu coby médiu a jeho trvání, či pomíjivosti. Terayama uplatňuje zcizující postupy, které hojně využíval ve svých divadelních hrách, a aktualizuje je pro film do podoby hrátek se samotným médiem filmu, zákonitostmi filmové projekce a diváckou aktivitou.