Marthos

Kdo seje vítr, sklízí bouři. Ohavný ideologický brak, v němž není nouze o již tradiční (rozuměj schematické) výjevy z časů hroutícího se panství majestátních selských gruntů. Pastorek se neštítí ničeho, z hlavního antihrdiny (Langmiler) vytváří přímo ďábelskou stvůru, která nemá slitování s nikým, ani s vlastní krví. Že půjde o šílenej matroš jen pro otrlé, lze bez problémů odtušit už proto, že tenhle scénáristickej nepodarek vyfasoval Evžen Sokolovský. To je zároveň odpověď na to, proč to celý vypadá jak film z ranejch padesátejch.

Dana Medřická hraje tu bezcitnou hyenu zajíkající se patologickou nenávistí a lakotou tak, že tuhne krev v žilách, ale nutno předznamenat, že stejnojmenná divadelní hra, kterou Sokolovský o něco později (1978) inscenoval také na jevišti pražského Národního divadla, je škvár nejhrubšího zrna.

Říká se, že peníze kazí člověka. V Ostrovského hře se oběťmi této nezvladatelné vášně stávají lidé, jejichž přehnaná ctižádostivost, rozmařilost i důvěřivost je přivedly až na okraj společnosti, tam, kde se z člověka stává jen veš v kožichu druhých. Ale protože láska, jak známo, dokáže divy, získají všichni provinilci, velcí i ti, kteří se hříchu dopustili ve jménu cti, šanci vymanit se z bludného labyrintu marnosti a útrap – jak jinak než opět prostřednictvím peněz. Stařičká studiová inscenace z dřevních dob československého televizního vysílání navždy uchovává, navzdory nedokonalému technickému záznamu, špičkové herecké kreace předních umělců – Olgy Scheinpflugové, Vladimíra Šmerala, Václava Vosky, Jiřiny Jiráskové a Jiřiny Petrovické. A také Vladimíra Pucholta, tehdy sotva dvacetiletého benjamínka, který se záhy vyhoupl na výsluní filmové popularity.