Majkak

Priscilla působí křehce a nevinně. Líbezný vzhled panenky Elvisovi učaroval a promítal si do ní touhu po nevinnosti poté, co si pravidelně odskakoval za bokovkami. Naivní mladou dívčinu uhranul tehdejší idol. Všechny studentky uhranutě zíraly, že to je ONA. Jinak poměrně zdlouhavé s opakujícími se scénami. Opravdu toxických momentů pramálo. Nejvíc z toho čiší, že si ji Elvis pořídil jako hračku, přičemž se sán nijak nehodlá omezovat v dosavadním způsobu života. Ani její odchod vlastně nevyznívá nijak dramaticky. Nejspíš už byla jen totálně unuděná.

První polovina je trochu rozvláčnější, pak se rozjede nejen akce ale i příběh se stává sevřenějším s výraznějším prokreslením postav. Principiálně nefandím dělení do kapitol, zda to byla jedna z možností, jak se vypořádat s delším časovým obloukem. Parádní scény a krásné vizuální záběry včetně několika ikonických. A jedná téměř dojatě romantická scéna, která skončila stejně krutě, jak krutý je tento postapokalyptický svět. Parádní atmosféra se špetkou naděje ale také realismu, protože v tomto světě není možné se neušpinit.

Marco Bellocchio nevysvětluje ani tam, kde si příběh o to říká. Dobrá, nechce psychologizovat. Má otevřené pole, protože historické prameny ohledně Edgarda Mortara nejsou jednoznačné. Mohl by vyprávět řadu variant, ale nechává protiklady, které nehodlá vysvětlit. Edgardo se stává oddaným katolíkem, je vysvěcen na kněze a jako kněz zemře. Divák se seznámí s vnějšími okolnostmi, historickými fakty, ale pramálo se samotnými protagonisty. Papež Pius IX. je zkarikovaný. Narážky na sexuální zneužívání nefungují, v kontextu filmu vyznívají účelově. Bellocchio rozpitvává a prodlužuje nedůležité motivy, příběh by zasloužil silnější psychologickou stránku, takto působí plochým dojmem. Stalo se, bylo to nespravedlivé, ublížilo to rodičům. A co Edgardo? Vypadá spokojeně nebo zraněně? Nezdá se traumatizovaný, když na smrtelné posteli touží pokřtít matku.