RasputincZ

Vskutku velké herectví Juliette Binoche. Pro někoho je Camille Claudel 1915 ideálním sedativem, pro mě (s jistou dávkou překvapení) místy až fyzicky bolestivá, přesto emocionálně bohatá podívaná.

Doposud viděno 4x v kině. Moje reakce po každém zhlédnutí byla totožná: ještě jednou.

Ano, jakoby Villeneuve a Guzikowski skutečně nevěděli, jestli chtějí natočit psychologický thriller nebo poctivou detektivku. Pokusili se o syntézu, která sice v lecčems selhává, přesto si udržuje napětí a poctivou atmosféru do mírně zauzleného finiše. Skutečný morální přesah v podobném tématu naleznete spíše v Gone baby gone než ve Zmizení, lidskou animálnost, touhu po odplatě (byt zde šlo spíš o zoufalé zjištování o stavu dcer) pro změnu lépe prozkoumal Chan-wook Park v Sympathy for lady Vengeance. Fincher je z toho cítit téměř v každém záběru a já se nechal velmi mile oblbnout :) Už jen kvůli Jackmanovi (uvěřil jsem mu každou polohu) a Deakinsovi (ta závěrečná jízda!) se přikláním k lehkýmu nadprůměru.

Velký humanista Chang-dong Lee využívá železniční dráhu jako prastarý mýtický symbol cesty. Retrospektivně líčí příběh Yongha od sebevraždy až po naivní mládí, které deformuje společnost, láska a politická i ekonomická situace v zemi. Další silně "literární" film. Oproti pozdějším režisérovým filmům se jedná spíše o průměrnou záležitost, která v porovnání třeba s Oasis kvalitativně neobstojí.

1. díl: 80%, 2. díl: 40%, 3. díl: 60%, 4. díl: 90%

Učebnicový příklad, co dokáže skvěle natočený film v duchu pozorovacího realismu. Sugestivní podívaná...

Perverzní studie chladnosti, odcizenosti v rodině, kde hrají důležitější roli předměty každodenní potřeby, na které se během filmu díváme v detailních close-upech, než prázdné, nic neříkající obličeje jejich uživatelů. Nihilistický monument, obzvlášt v churavých podzimních dnech opravdu tísnivá podívaná, po které by si to "chtěl jít hodit" i největší optimista.

Raný Ken Loach, výborná Michelle Williams. Aneb americká indie scéna stále umí překvapit . Pro pejskaře značně nepříjemná podívaná.

Prakticky celá premisa o enviromentalistické skupince "eko teroristů", kteří jsou svým způsobem každý kriticky poznamenáni konzumem a lidskou hamižností je velmi atraktivní ve své snaze podvrátit zaběhnutý systém. Celkově mám pocit, že se poslední dobou stává tohle "fightclubské" téma velmi protěžované (Elysium, Očista a další). Batmanglij se v průběhu filmu lehce otírá hned o několik tématů, od přehlížejícího konzumu společnosti (závěrečná scéna s jablkem je těžce mimo), pochybné farmaceutické firmy (téma mnohem lépe zpracované Soderberghem ve Vedlejších účincích) až po nahlédnutí do fungování "sekty" (zde se bohužel ani zdaleka nemůže srovnávat s Durkinem a jeho Marthou Macy Marlene). Dost zamrzí, že je režisér očividný fanoušek seriálu Homeland (ne, nevěřím, že je obsazení Jameyho Sheridana do téměř identické role náhodou). Navíc i hlavní postava má s Carrie z výše zmíněného seriálu leccos podobné. Závěr se bohužel sype jak domeček z karet. Taky chci být alternativní vegan nesnášející korporace a přitom vlastnit Iphone :-)

Volavka, Protégé mixnutá s Kmotrem a tvorbou Scorseseho. Korejci opět dokazují, že umí točit žánrové filmy (obzvlášt ty gangsterské) perfektně, ale zjevná fascinace výše zmíněnými filmy je tak výrazná, že jsem během sledování spíš nostalgicky vzpomínal na ambiciozního Michaela Corleoneho, než-li věnoval pozornost zdejším postavám. Hoon-jung Park, selhává tam, kde jeho kolegové Chan-wook Park nebo Joon-ho Bong vítězí, a to v přenesení cinefilské radosti z oblíbených filmů do filmů svých. Navíc bych od scénáristy Viděl jsem ďábla čekal peprnější násilnou stránku (ačkoliv uznávám, že to je silně subjektivní požadavek). Sinsegye je fan-made snímek oslavující klasiky žánru, nikoliv film, který by z nich otevřeně čerpal a snažil se jim vyrovnat nebo je dokonce předčít. Tohle mi nestačí.