rozum i cit

Příběh o počátcích sportu, odhodlání a nadšení, obrozeneckém vlastenectví, těžkém životě na horách i vzájemné solidaritě, opravdovém přátelství a opravdové lásce. Ale také příběh o sportovní posedlosti, která stála život dva lidi. Zhruba hodinu je film takřka bukolická idyla z podhorské vísky natočená velmi líbivě a zobrazující zdejší život možná až příliš, možná zčásti i oprávněně ideálně. Divák si ovšem užije pohledů na nedotčené hory s roubenkami a bez sjezdovek, turistických středisek, aut a všeho, co je dnes hyzdí, a je to pohled vskutku krásný. V posledních dvaceti minutách je idyla vystřídána dramatem a očekávanou tragédií. Tři, možná tři a půl hvězdy, film se mne totiž nedotkl tolik, jak jsem předpokládala, snad zčásti proto, že rozuzlení jsem znala dopředu. Druhým důvodem je pak fakt, že mi je po shlédnutí postava Hanče (zahraného jinak dobře Josefem Bekem) trochu nesympatická. Muž, který ve své umanutosti vyhrát opustí těhotnou ženu (a ve filmu ani není řečeno, že jde o druhé těhotenství, protože o jedno dítě už tragicky přišli) a podcení své síly navzdory tomu, že má jít o jednoho z nejzkušenějších horalů. Vrbata je zde naproti tomu představen jako skutečný přítel, který ač je zamilován do stejné ženy jako Hanč, přeje jim oběma upřímně štěstí a vzájemné přátelství nikdy nezradí. Ve vánici pak daruje příteli vlastní oblečení, a poté, co slyší jeho volání o pomoc, se pro něj vrátí oblečen jen nalehko, a následně za to zaplatí vlastním životem. A když ho pak najdou, nikdo ho nezná, a ve filmu pátrači působí téměř zklamaně, hledali svého lyžařského mistra a ta neznámá mrtvola není až tak důležitá. Nakonec mi tak víc než Hanče bylo líto právě Vrbaty, a pak Hančovy ženy a Vrbatovy staré maminky, která alespoň ve filmu očividně nikoho jiného než jeho neměla. Tak strašně zbytečná smrt. Ironií je, že možnost záchrany se naskytla při nejmenším dvakrát, jen mít trochu víc soudnosti, a tragédií, že oba zemřeli vlastně velmi blízko chaty, aniž by to tušili. Snímek pro mne tak není ani tolik příběhem hrdinství dvou přátel, jako spíše kontrastem dvou typů činů, jednoho vedeného egem vs. dvou nezištných a nesobeckých skutků v případě Ratha a Vrbaty, u druhého zmíněného za cenu sebeobětování. Možná, že to ve skutečnosti bylo ještě trochu jinak (a Hančovo špatné posouzení situace krátce před smrtí už mohlo být reakcí organismu na extrémní podmínky a podchlazení, kdo ví), ale při nejmenším film ve mně vyvolal tento pocit. Asi jsem málo sportovec a příliš žena, a tak je mi holt svět sportu a vzájemného mužského soupeření cizí, a pro zbytečné dokazování si čehosi nemám pochopení, ne ve chvíli, kdy běží o věci mnohem zásadnější a důležitější jako život a zdraví vlastní i mých blízkých. Role Ratha je ve filmu možná umenšena, ale to je také asi jediná stopa nějaké ideologie, protože jinak ze snímku čiší spíše poctivost a fair play, kdy jdou v těžkých podmínkách soutěživost a národnostní a jazykové rozdíly stranou, a prim hraje nakonec přece jen čestnost a sportovní duch. I ti Němci jsou tu vlastně vylíčeni kladně, což je téměř s podivem a hodno ocenění, vzhledem k tomu, že byl film natočen teprve 11 let po válce. Kromě Beka a Valy zde pak vyniká zejména Vojta v obvyklé roli starého dobráka a představitelka Hančovy manželky Svatava Hubeňáková. Film je natočen dobře, kromě výše zmíněných detailů i dost věrně, vánice na konci je pak skvělá. Když to shrnu, jde o pěkný, ale smutný film, který lze bez problémů shlédnout i dnes, protože jeho podstata nezestárla. Hory jsou krásné, ale umí být kruté.

Patetické, idealizované, slabé, tak nějak teatrální a nevěrohodné (a to dokonce občas i v případě úmrtí postavy). Místo filmu jen jakýsi pokus o dokument s absencí v podstatě jakýchkoli postav, s nimiž by mohl divák dýchat a cítit. Tato absence je ovšem vyvážena vskutku notnou dávkou propagandy. Většinu času se řeší, že vláda chce zrušit tankovou brigádu, aby zabránila bolševizaci armády. Jediný odpůrce komunistů v armádě padne potupnou smrtí jako zbabělec, ale Sověti nás nakonec nenechají ve štychu. Film začíná slovy o bratrském Sovětském svazu a končí slovy ,, Kupředu, soudruzi!". Snad jediné, co v tomto filmu opravdu stojí za to, jsou některé zdejší bitevní scény, které byly realizovány za nasazení velkého počtu lidí i značného množství bojové techniky, ať už v poli či v dobývaných městech. To už dnes takhle nikdo nenatočí. Muselo to tehdy stát obrovské peníze. Bohužel řada těchto scén navzdory tomu není tak působivá, jak by měla. V některých případech je to i vinou hudby, která je vůbec v celém filmu nevhodná, tj. veselá a plná nadšení, trochu něco mezi soudobými pohádkami a Andělem na horách, a shazuje tak mnohé scény. Těch 15 minut noční bitvy v Kachyňově Tenkrát o Vánocích tak má (ostatně jako celý film) nesrovnatelně větší efekt než všechny zdejší monumentální přesuny vojska a použití techniky. Škoda, v černobílé verzi a s jinou hudbou by alespoň bojové scény mohly člověka zasáhnout. K tomu Rusové i Němci mluví v tomto snímku bezvadnou češtinou, ale to už je detail. Film emočně zcela prázdný, ačkoli jeho cílem byl zjevně opak. Diváka se nemá absolutně čím dotknout a nezasáhl nikterak ani mě, což mne mrzí dvojnásob, protože můj vlastní táta i děda byli účastníky právě Ostravské operace, takže je to pro mě do jisté míry věc osobní. Hvězdičkami tentokrát snad raději ani hodnotit nebudu.

Tak tohle je hodně zvláštní film, něco mezi válečným snímkem, ovšem prakticky úplně bez bojových scén, a pokusem o čistě umělecký film. Bohužel to tak úplně nefunguje a Tam za lesem má vysoký potenciál diváka unudit k smrti. Od tak významné bitvy, příkladu hrdinství našich vojáků a zároveň takového krveprolití jako byla Dukla, jsem očekávala víc. Film má jistě řadu některých pozitiv, jako např. snahu o psychologii jednotlivců a zobrazení jejich dílčích prožitků a úvah, rovněž některé scény byly z vizuálního hlediska opravdu umělecké. Cením si i některých detailů jako nábojnice v mraveništi, kulky odrážející se v poli při náletu, hlemýžď v trávě. Taktéž atmosféra při večeři ve venkovské chalupě či na faře a v některých dalších momentech a celková osamělost i únava byly hmatatelné. K tomu úvahy o smyslu válek, zdánlivě absurdní hledání kartáčku na zuby a spousta opravdového bláta. Jsou tu ovšem dva problémy. Tím prvním je, že veškeré úvahy (kterých je snad až moc) pronáší špatně vybraný herec, z jehož úst mi znělo téměř vše tak nějak teatrálně a nevěrohodně. Když si na jeho místě představím někoho jiného, jak říká totéž, je to lepší a některé věty scénáře vlastně nepůsobí tak špatně. A příliš přesvědčiví pro mne nebyli ani ostatní, s výjimkou Valy, který měl zoufale málo prostoru, a některých herců v maličkých epizodních rolích. Druhý problém je, že všechny výše zmíněné, zajímavé a leckdy působivé momenty by bylo třeba prokládat odpovídajícím způsobem dramatickými a akčnějšími scénami, aby měly šanci správně vyniknout. Pak by rozhodně byly silnější. V neposlední řadě bych zacházela trochu jinak s hudbou, na některých místech bych ji vypustila, naprosté ticho by mnohdy přidalo výjevu na síle více než hlasitá dramatická melodie, a jinde bych ji možná naopak dala. Hlavním motivem filmu je touha po domovu, ovšem slova jako ideologické vlastenectví, jimiž se tu někteří ohánějí, bych v tomto případě ani v případě Tenkrát o Vánocích a mnoha jiných válečných snímků natočených za minulého režimu (kromě těch opravdu silně ideologicky podbarvených jako Tanková brigáda) nepoužívala. Jistě, hodilo se to do krámu, ale zároveň když se člověk zeptá veteránů druhé světové války, dozví se, že měli vztek na Němce, byli odhodlaní zvítězit za každou cenu, byli připravení i padnout, protože bojovali za svobodu a za vlast. Oni to tehdy opravdu tak cítili, a to včetně lidí, kteří Československo nikdy neviděli, jako byli volyňští Češi, kteří se na rozdíl od hrdinů výše zmíněných filmů neměli kam vrátit, protože jejich domov byl mnohdy totálně srovnán se zemí (Nemluvě o těch, kteří byli povražděni nacisty či příslušníky UPA a OUN, ukrajinskými naconalisty, kteří bestiálním způsobem vyhlazovali polské civilisty a někdy svou pomstu zaměřili i vůči Čechům pro jejich pomoc polským sousedům.) Pamatuji si, jak kdysi v jednom dokumentu říkal jeden z účastníků boje na Dukle, že zpívali československou hymnu, aby Němci na druhé straně zákopů dostali strach, aby věděli, že nestojí proti Američanům a dalším, kteří by je brali do zajetí, nebo se vzdali, ale že stojí proti Čechoslovákům, kteří na ně mají pifku, budou bojovat do posledního a nebudou s nimi mít slitování. A prý Němci ten strach opravdu měli. Na závěr bych řekla, že v případě tohoto snímku tedy není na vině ani tolik patos, jako spíše špatná dynamika filmu, díky níž se snímek zoufale táhne a vleče odnikud nikam. Viděla jsem jej jednou a nijak zvlášť netoužím vidět jej znovu, jakkoli nepatří k počinům, na které bych asi zcela zapomněla.

Asi půjdu proti směru některých zdějších komentářů, ale mne tento film pobavil. Nějaká ta propaganda by tu byla, i jistý idealismus, ale ve výsledku je to spíš sranda. Je to trochu jako sledovat dva snímky, téměř jako by si filmaři (respektive asi Kohout ve své hře) dovolili v první polovině filmu poměrně dost otevřeně zkritizovat armádu a trochu i režim, a pak se lekli, že už je to moc, a aby si to posychrovali pro jistotu na druhou stranu, zahráli to do autu. Druhá polovina filmu je totiž citelněji ideologicky ovlivněná a s jasným záměrem: Nešťastnou situaci v armádě zachraňuje moudrý plukovník Sova z politického vedení (pohádkový dědeček Ladislav Pešek, kterého bych si ovšem jako zápornou postavu představit neuměla. To by s jeho vizáží snad ani nešlo. (Update: Vlastně šlo. Teď si uvědomuji, že to dokázal v roli Belzebuba v Hrátkách s čertem, i když to bylo zlo svého druhu komické.)), který má pochopení pro lidi, na rozdíl od majora Cibulky, tragického Václava Lohniského (tragického postavou, nikoli výkonem), který zdejší rysy pouhého na předpisech bazírujícího úředníka i nadšení z povýšení daleko později zúročil v Marečku, podejte mi pero. Zazní tu i kritika jeho výběru kádrů z řad synů někdejších boháčů (úslužného desátníka Vladimíra Brabce) či pochvala za členství ve straně v případě četaře Římsy. Naštěstí jde o jednu, dvě věty, které lze jakž takž odfiltrovat, byť zabolí. Daleko více mi neseděl konec s pro mne obtížněji uvěřitelnou nápravou politruka Jirgaly (Zdeněk Řehoř) a obnovené přátelství mezi ním a hlavním hrdinou. Jestliže bylo záměrem ukázat, že ve vedení strany jsou osoby na svém místě, které to myslí dobře a dokáží přijmout kritiku a napravit stav věcí, pak to úplně nevyšlo, já i Sovu brala jen jako jednotlivce (a že v armádě občas nebyli jen samí blbci (byť možná ne v politickém oddělení) lze snad připustit, že tam byla zároveň řada idiotů dosazených do funkcí z protekce, pak tento film říká doslova na plná ústa). To, že by v případě zběhnutí nebyla zdaleka taková benevolence možná, je jiná věc, ale já mám pohádky a happyendy ráda (ostatně stejně jako pana Peška). Tato druhá polovina filmu je nakonec v paměti diváka v podstatě zastřena první částí, která se nese na vlně kritiky armády (s veškerou blbostí, nepořádkem i udavačstvím a kariérismem, až jsem se divila, že jim to prošlo, zobrazen je taky těžký život vojáků, každý rok na půl roku u armády na cvičení, půl roku bez rodin), ironie, až satiry, a já se v některých chvílích nasmála jako už dlouho ne. Jde ovšem spíše o situační humor než nějaké vrstvení vtipů, prostě komičnost určitých okamžiků, v některých případech ovšem dokonalá, takřka kouzelná. Navíc mám pocit, že si herci tuto možnost si rýpnout užívali, já alespoň značnou nadsázku cítila. K tomu přispěl i fakt, že veškerá ironie je pronášena ústy naprosto luxusního obsazení: Jiří Sovák se svými lejstry, žertující Vladimír Menšík se svými plakáty, proutník a sběratel hřebenů Jiří Vala (ten chlap je nezmar, z jeho mládí pamatuji snad jen jeden film, kde nebalí nějakou ženu)-tito tři se ve filmu z vojenského prostředí, respektive války, setkali již v Tenkrát o Vánocích. K tomu se přidává ještě roztomile sarkastický Vlastimil Brodský se svým žralokem a Anton Gymerský jako cikán se svou Jolantou. Mihne se tu i pan Bláha. Navzdory vcelku sympatickému a přesvědčivému Remundovi v hlavní roli bych tak řekla, že si herci ve vedlejších rolích ukradli film pro sebe. K tomu musím dodat, že se všichni chovali dost vojensky, abych jim tu armádu věřila. Závěrečná věta snímku lehce navazuje na komiku první části a trochu zvedá dojem z rozpačitého konce. Na svou dobu šlo jistě o docela odvážný počin umožněný krátkým obdobím oblevy, v žádném případě však nejde o takovou bombu jako Dlouhé dopoledne, které si v šedesátémdevátém dovolilo ostře odsoudit politické procesy z 50. let, a které skončilo v trezoru. V tomto srovnání jsou Zářijové noci pouze velmi opatrným pokusem se závěrem zcela poplatným době, ale ono to tehdy asi víc opravdu nešlo. Výše zmíněná nejednoznačnost pak způsobuje, že zatímco za minulého režimu byl snímek díky první polovině považován za kontroverzní, dnes je díky té druhé mnohými řazen pod agitku. Z výše zmíněných důvodů nedám aspoň v tuto chvíli vyšší hodnocení než tři hvězdy, nikterak mi ale nevadí tento poměrně neznámý film shlédnout někdy znovu a mohu jej s klidem doporučit.

3,5* A jestliže nedávám 4, navzdory tomu, že by si to snímek z filmového hlediska možná zasloužil, tak proto, že jsem je udělila jiným, které jsou mi žánrově bližší, a na něž se podívám raději a častěji. Následující komentář bude delší vzhledem k celkovému tématu filmu. Král Šumavy má jeden zásadní problém, a sice, že byl natočen v době nového přituhování režimu na jeho objednávku a sloužil ke glorifikaci práce pohraniční stráže (PS) a obhájení ochrany čím dál uzavřenějších hranic. Když pomineme tento fakt a podíváme se nyní na jednotlivé prvky blíže, máme tu motiv převaděče, v němž tvůrci smíchali postavy Hasila a Kiliána spolu s dalšími motivy. Jde nakonec pouze o velmi volnou inspiraci. To lze asi filmu vyčítat jen těžko, dnes se to dělá také, jen se tomu neříká politická propaganda, nýbrž umělecká licence. Ostatně tohle není dokument, ale dobrodružná kovbojka, v níž postavy jednají jako hrdinové starých amerických westernů, a jako oni jsou těmi veskrze kladnými. Ze stejných důvodů pak v závěru uznají oprávněnou neústupnost svého zkušeného velitele, která jim umožnila dostat vraha svého kolegy. Tady bych řekla, že je motiv dobrého velitele převzat spíše z podobných vzorů než jako jinak častý ideologický prvek v tehdejších filmech. Navíc tak docela nevyšel, poněvadž alespoň mně byl značně nesympatický a většinu času jsem měla chuť ho nakopat. Z vojenského hlediska asi postupoval správně, z lidského už je to diskutabilnější. Pan Lukavský ho ovšem zahrál skvěle. Dále skutečnost, že převaděči nepřecházeli přes bažiny je také vedlejší, močály jsou prostě pro film daleko dramatičtější, a tudíž vhodnější prvek. Chytání prchajících civilistů je zde naznačeno jen v jediné, pár vteřinové scéně a nepůsobí pro diváka nijak zvlášť jako jejich dehonestace, to už spíše PS. Zmíněný rámující motiv převaděče a agentů sice vytváří důvod pro další děj a vývoj, nakonec je ale hlavním námětem snímku v podstatě příběh jedné tragické lásky (vlastně dvou) a pomsta za zavražděného kamaráda. V dnešní době se však film setká z výše zmíněných důvodů s odsouzením či přinejmenším rozporuplnými pocity diváků, neboť členové PS jsou dnes vnímáni veřejností zcela negativně, ačkoli tento postoj je do určité míry nespravedlivý. Fakt, že za dobu fungování PS byla zastřelena spousta nevinných lidí, nebo že existovaly takové StB akce jako Kameny přitom nikdo nepopírá. Král Šumavy byl ovšem natočen v 50. letech a zobrazuje situaci v roce 48, to jest období samotných počátků formování pohraniční stráže, kdy ještě nebyla ani vybudována pořádná infrastruktura a její členové ještě nebyli tak přísně kádrově prověřováni (to vše je záležitost spíše pozdější, převážně až 70. a 80. let), mnohdy šlo i o potomky kulaků apod. Spousta z nich byli vlastně jen 18-19-ti letí kluci, kteří byli posláni do pohraničí, aby si tu splnili povinnou vojenskou službu, a kteří dostali po krátkém výcviku samopal a rozkaz střílet po každém, kdo by se pokusil přejít. Čelili tvrdým přírodním podmínkám (a šumavský úsek patřil k těm nejhorším), doživotnímu traumatu v případě, že zastřelili někoho nevinného (někteří pak dokonce páchali sebevraždu), visel nad nimi prokurátor a vojenský soud v případě neuposlechnutí rozkazu a velmi tvrdé tresty v případě dezerce (jejíž důsledky pak postihly i jejich rodinu a také jejich kolegy z celé jejich jednotky v podobě následného vyšetřování kontrarozvědky a různých postihů), k tomu přičtěme velmi časté smrtelné úrazy díky elektrickému plotu a zaminované oblasti a fakt, že leckdy čelili skutečně nebezpečným a ozbrojeným lidem, špionům (kteří v tuto dobu zhusta přes hranice chodili), pachatelům hospodářské kriminality (různým pašeráků) a vrahům (viz Mašínové). Služba to tedy byla velmi náročná a nelze se tak asi divit, že měli nervy na pochodu a mnohdy jistě i strach. Skutečnost, že v letech 1950-53 byla podle historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů zaznamenána nejvyšší míra dezerce za celou dobu fungování PS (s výjimkou let 68-9) také o něčem vypovídá. Říci tedy, že každý člen pohraniční stráže byl zločinec a vrah, je zcestné, stejně jako je nesmyslné říct, že každý, kdo kdy chodil přes čáru, byl vždy jen nevinná oběť režimu. Dobří i špatní lidé byli na obou stranách. Konec konců i sám Hasil byl původně člen PS, pokud je mi známo. Pomohl spoustě lidí, další cca 100 ovšem nevědomky a nechtěně přivedl do neštěstí, včetně prakticky celé své rodiny. To, že v době, kdy věřil, že bude brzy další válka, pomáhal americkým agentům, je věc jiná. Je jistě morálním dilematem, zda hlídat hranice vlasti i za cenu, že pomáhám režimu, který utlačuje a vězní vlastní lidi, nebo bojovat proti němu s tím, že sloužím státu, který měl v té době plány na v případě nutnosti úplnou likvidaci celé země jadernými zbraněmi o větší tonáži, než které padly na Hirošimu a Nagasaki, a kterému podobně jako SSSR na nás nezáleží o nic více a sleduje pouze vlastní sobecké cíle. Myslet si totiž, že jakékoli velmoci obecně záleží na nějakém malém státu z jiných než strategických důvodů, je naivní. Kdo ví, dost možná, že bych nakonec volila tu první možnost (ovšem bez střílení civilistů, a s nadějí, že se režim časem zlepší), zvlášť kdybych krátce předtím zažila hrůzy války a okupaci jinou západní mocností. Novou okupaci a válku bych si určitě nepřála, a brala bych asi pomoc cizím špionům jako vlastizradu. To, že bude jednou nějaký šedesátýosmý, nemohl tehdy nikdo tušit. Atmosféra výše zmíněných počátků a zničeného pohraničí je ve filmu zobrazena pěkně a zřejmě i dost věrně. Pomáhá tomu též řada dobrých, místy uměleckých záběrů, a černobílý formát, díky němuž je film rozhodně působivější, než by byl v barvě. Podle slov R. Lukavského požadovali původně soudruzi z ústředního výboru strany, aby byl film natočen v hezkých vesničkách a neukazoval rozpadlá a chátrající místa, ale Kachyňa si údajně postavil hlavu a řekl, že buď zobrazí situaci ve filmu tak, jak si ji pamatuje z doby, kdy tu sám sloužil, nebo ten film nenatočí vůbec. Následně prý pak provedl řadu škrtů ve scénáři, a to i v některých klíčových scénách. Je tedy možné, že i jeho zásluhou je film nakonec méně ideologicky podbarvený, než byl původní záměr, a že od možných potíží ho uchránil jen velký úspěch snímku. Určitý protipól je tu zobrazen i v postavě Marvana, který lituje mrtvého převaděče, proměny Šumavy a říká Valovi, aby se tak nehonil, vždyť je jedno, jestli projdou, nebo ne, svět se bude točit dál. Když to shrnu, řekla bych, že má Král Šumavy daleko horší pověst, než je jeho realita, a že si zatracení nezaslouží. Z filmového hlediska pak patří k nejlepším snímkům ve svém žánru, alespoň v našich luzích. A kdybych měla jeho obsah vyjádřit stručně pár slovy, řekla bych déšť, mlha, bahno, jeden šátek a jeden pár nových bot.

Vcelku pohodový film, spousta humoru, místy je to téměř komedie, přičemž nejde o zasmání nad špatnými scénami, ale o plánovanou situační komiku. Co lze filmu vytknout je přílišná idylka (v reálu byla situace bezpochyby mnohonásobně horší, tohle je takový čajíček, kde se řeší oslava Vánoc a připomíná to trochu Švejkovy manévry z Poslušně hlásím, ostatně i to vepřové se tam řeší) a určitá míra naivity (divák ví od první chvíle, že Němci vyhrávají písničky, protože něco chystají, ale vojáky s tříletými válečnými zkušenostmi (až na jednoho) to nenapadne, a i jejich velitele (jinak naprosto uvěřitelný Korbelář) to trkne až na poslední chvíli). Obsazení je ovšem luxusní a dokonce ani ten Vala (SPOILER) tam neumře (Ačkoli jsem o něj měla celou dobu strach, protože jakmile někdo z herců hraje výraznější roli a sympaťáka, má občas zvýšenou tendenci umírat. Pro tentokrát ale umřeli jiní, většina zachráněna, aspoň pro tuto chvíli, neboť film končí přesně tam, kde začal: výstřelem zahajujícím nový útok.). Jen Řehoř mi tam neseděl, asi chtěli, aby to byl v kontrastu s našimi chlapci třasořitka, ale já mu tu německou národnost prostě nevěřila. Po filmařské stránce je to nicméně natočené vcelku dobře, spousta scén i celková koncepce není vymyšlena špatně, totéž vizuální stránka a některé detaily, i pár dojemných momentů by se našlo, taktéž slovenská vesnice s jejími obyvatelkami je naprosto uvěřitelná. První hodinu a pět minut si divák buduje vztah k postavám a má možnost si každého jednotlivě oblíbit (a opravdu tu není jediná, kterou by člověk neměl rád), aby v posledních patnácti minutách nastala očekávaná řež, která visela celou dobu ve vzduchu (a vlastně je to ono očekávání, které vyvolává v divákovi napětí a snad i špetku strachu). Stopáž filmu je dost krátká, snesl by prodloužení, chtělo by to možná trochu více informací o některých postavách, aspoň o těch, co zemřou, poněvadž i když je dostatečně poznáme povahově, tak o jejich minulosti, zážitcích, snech apod. skoro nic nevíme, tudíž se mne jejich smrt nedotkla tolik, jak by měla. A ačkoli si na bojové scény nepotrpím, tak i válečná vřava by snesla 5-10 minut navíc a mohla být ještě o trochu ostřejší, aby to byl ještě větší kontrast. Pozitivy snímku jsou prakticky úplná absence nějakého hloupého patosu a rovněž naprostá absence politické propagandy, přestože jde o film z padesátých let. Nemám problém shlédnout ho někdy znovu. Takže pokud chcete vidět Menšíka jako vojáka, Sováka jako kuchaře, Deyla jako zásobovače a tragického hrdinu, či si užít mladého fešného Haničince jako zachmuřeného důstojníka se smutnými zkušenostmi, mladého fešného Lackoviče jako zamilovaného vojáka a mladého fešného Valu, jak navazuje účinně družbu s místním vesnickým obyvatelstvem-rozuměj, balí děvče (opět!), a přitom nemáte rádi válečná dramata, krev, brutální scény a masakry, tak je to film pro vás. Není to veledílo, ale je to slušné a v mnoha ohledech lepší než řada dnešních slátanin. Jo a v jednom okamžiku na mne to hrdinství československých vojáků zapůsobilo a nádech reality na mne najednou opravdu dýchl, a sice když Vala pálí z kulometu na útočící Němce se slovy ,, Já vám dám Heilige nacht!" 3,5-4* (Po druhém shlédnutí zaokrouhluji na 4*, naivita sem, naivita tam, je to natočené dobře a já si to ráda kdykoli pustím znovu. Ideální film na Vánoce, aby si člověk uvědomil, že to vše co má, není samozřejmé.)

Příběh muže, který ve své touze po světě a dle jednoho drobného náznaku možná i přání zabránit další válce podlehne naléhání kamaráda, tajně emigruje a stane se špiónem a chladnokrevným zabijákem, aby po osmi letech, po návratu do vlasti, zjistil, že díky tomu přišel o manželku, syna, rodiče, bratra, a v podstatě i svou identitu a duši. Námět na výsost zajímavý, ale zpracování se mne, bohužel, nijak nedotklo. Propagandistická linie je tu určitě cítit, tlačí se v ní místy dost na pilu (viz odporný západní bar, šťastný dělník nadšený z krásného nového ingotu). Navíc na rozdíl od Smrti na Cukrovém ostrově, kde je ideologické pozadí také patrné, ale nakonec se hraje i na jiné noty, a film je díky tomu pořád jakž takž sledovatelný, tak v případě Smyku jde o neskutečně úmorný a roztáhlý film, a není to rozhodně jen stopáží. Stálo mne dost úsilí shlédnout ho až do konce. Divím se, že se do toho Vala pustil a zajímalo by mne, jak velká byla míra jeho přínosu scénáři, pod nímž je spolupodepsán. Zřejmě si chtěl vyzkoušet odlišný žánr a přístup, totéž asi i Jirásková a Vinklář, kteří v tom ostatně hrají také. Podle mého názoru to ale byla chyba. Film nefunguje ani jako špionážní snímek a hlavně je zcela emočně plochý, a to přesto, že se pokouší o velké drama a silný psychologický rozměr. Možná je to věc názoru a cítění, ale na mne to prostě nepůsobilo, byť musím připustit, že pár slušných momentů tu bylo. Co lze ocenit, je výborná práce maskérů, Valu bych skoro nepoznala. Kam se na to hrabe ta údajná plastická operace R. Brzobohatého v Třiceti případech majora Zemana, po níž vypadal úplně stejně. Zároveň je to zde však vedle samotného scénáře podle mého názoru hlavní problém snímku. Když totiž dobrému herci se značným charismatem vezmete tvář, nasadíte mu nehybnou masku, která mu znemožňuje prakticky veškerou mimiku a ještě ho na většinu filmu připravíte i o hlas, zbavíte ho většiny vyjadřovacích prostředků. Větší stopy emocí se pro mne tak objevují spíše v těch vzácných okamžicích, kdy Vala mluví česky. Ani tak ale pro Smyk neplatí to, co jinak v jeho filmech obvykle nacházíme: city a nečernobílost i jinak ne zcela kladných postav, kterou jim dokázal zpravidla vtisknout (viz skvělý Nedobyl ve Sňatcích z rozumu, viz dokonce i ten velitel věznice z Dlouhého dopoledne). Jeho osoba v tomto snímku je mi svým charakterem a chladným projevem natolik nesympatická (a to i v těch cca 10 minutách, kdy je sám sebou), že jsem si k němu nedokázala vybudovat nějaký vztah a bylo mi v podstatě úplně jedno, co se s ním stane a jak film skončí. A stejně ukradené a vesměs i nesympatické mi byly i všechny ostatní postavy (snad až na syna a Jiráskovou). Škoda, protože silný potenciál by v tématu byl a pár momentů jako kontakt se synem, návštěva manželky a první pohled na matku nebyly ani zdaleka vymyšleny špatně. Musel by se ovšem upravit ten ideologický podtón (byť když o tom zpětně uvažuji, možná má část pravdy i jeden ze zdejších komentátorů, že autor chtěl zdůraznit absurditu světa, v tom případě je to ale dost skryto pod povrchem, zřejmě až někde ve druhém plánu, no, těžko říct), překopat trochu scénář, a nejspíš vylepšit režie a střih a ponechat Valovi hlas a tvář (ačkoli chápu, že v druhém případě by zmizel podstatný motiv filmu, z něhož vycházejí některé scény, a možná i symbolika-mrtvá maska=vlastně již mrtvý muž, u něhož jen oči prozrazují, že ta bytost uvnitř dosud žije a občas ještě i něco cítí). Vizuální stránka byla pojata relativně netradičně, řekla bych skoro až k expresionismu, možná i trochu surrealismu, a ačkoli mne většinou tyto věci ve filmech otravují (což platilo i pro zdejší dlouhé a únavné pasáže z klaunských vystoupení ve varieté), nelze jí upřít jistou zajímavost a invenci. Ta by si možná jednu hvězdičku zasloužila. Vyznění filmu a celkový nepříjemný pocit, který ve mně zanechal, mi ale brání ho hvězdičkami vůbec hodnotit, nějak nevím, co bych mu dala. Viděla jsem jednou a víckrát vidět nemusím. Možná, že jiným divákům se do vkusu trefí a najdou v něm více pozitiv (jak ostatně naznačuje řada zdejších komentářů), mně prostě film silně nesedl, nemůžu si pomoct. Konec konců podobný styl a zpracování filmů mi většinou obecně nesedí. Z mého pohledu jde tak rozhodně o dosud nejhorší snímek, který jsem s mladým Valou a vlastně Valou celkově dosud viděla (byť to jistě není způsobeno jeho výkonem), a kdyby byl nevznikl, vůbec nic by se nebylo stalo. ,, Znám Čechy, kteří tu žijí poctivě." ,, Z čeho?" ,, Je spousta možností. Například špionáž."

Tak tohle bylo naprosto skvělé! Skvěle napsaná hra se skvělými dialogy, skvěle odehraná všemi zúčastněnými. Konverzační drama na velmi malém prostoru ukazující nespravedlnost politických procesů, zoufalou bezvýchodnost situace jednoho nevinně odsouzeného i absurditu celého systému. Jedna vězeňská cela obsazená řadou rozdílných postav, osudů a také povah a názorů a jeden nově příchozí chudák (přesvědčivý Moučka) čekající na obnovu procesu, který i po všech letech věznění naivně doufá v právo. Vedle toho tupost a omezenost některých bachařů, ale bez černobílého pohledu, protože téměř každý z nich má i lidské momenty (i když z té lidskosti může někdy mrazit) a mnozí, vlastně většina, je z pobytu ve věznici otrávená v podstatě stejně jako vězni a stejně jako oni na to reagují dle rozdílnosti svých povah, od tvrdosti přes občasnou smířlivost po rezignaci, s tím rozdílem, že oni mohou po osmi hodinové šichtě jít domů. Proti tomu cynický právník, předstírající lidskost a preferující prý pro své svědomí osobní styk, ale naprosto chladný a bezcitný, ovšem s dokonalou fazónou, svině s uhlazeným chováním gentlemana. Výborný Přeučil, který se svého slizouna zhostil s gustem. A nakonec velitel věznice, který sice slouží režimu, drží se důsledně předpisů a umí být k vězňům i nepříjemný, sám uznává přínosnost vězení pro některé odsouzené a přátelsky konverzuje s Přeučilem, ale zároveň působí, jako by si kdesi uvnitř uvědomoval Moučkův tíživý osud a snad i nespravedlnost jeho uvěznění, takže se zdá (alespoň ve mně Valův herecký projev prostě vyvolal ten dojem, i když nemohu vyloučit ani možnost, že se u mne projevuje stockholmský syndrom), že se na Moučku na konci neutrhne ani tolik proto, že je rozzlobený na něj, ale spíše obecně z celé situace, která je mu vlastně hrozně nepříjemná a trapná. Přesto mu ale ten balíček o půl kila sníží. Vynikající Vala, který své nikterak kladné postavě opět dokázal vtisknout plasticitu, nejednoznačnost i určitou dávku komičnosti, ačkoli na to měl de facto jen pár minut. Je s podivem, že tohle mistrovské dílko vůbec mohlo vzniknout, ale v šedesátém devátém to ještě šlo. Naproti tomu není nijak překvapivé, že skončilo v trezoru. ,, Tak vidíte, že s vámi postupujeme s maximální benevolencí.",, Budete mít návštěvu a balíček, to se taky tak často nestává." ,, Přece vám tady nikdo nechce ubližovat, chlapi. Dyť jste naši lidi, i když jste udělali nějakou tu chybu v životě, ne? Tak vidíte, sami to musíte uznat. Jsme přece lidi, hergot."

Zvláštní film, který ve mně zanechal dost rozporuplné pocity. Pro mne zajímavý především jako možnost vidět poprvé v životě ještě mladého Jiřího Valu v barvě. Ideologická linka v podobě zkrachovalých emigrantů a německých mafiánů (možná bývalých fašistů, z toho jeden je vilný kapitalista) je ve snímku patrná, naštěstí není rozpitvávána přespříliš, takže ve výsledku jde o prostý příběh o mladé ženě uvězněné v tropech mezi otcem, umírajícím sobcem, a manželem, primitivním násilnickým a žárlivým opilcem, která se setká s pohledným československým lékařem, jenž se k ní chová slušně a nabízí jí jako jediné východisko z nesnesitelné situace návrat do vlasti, na níž si ona už nepamatuje, poněvadž ji opustila ještě jako dítě. Kdyby bylo politické pozadí vypuštěno, nebo klidně i zachováno, ale pojato po stránce herecké i scénáře objektivněji jako např. v Jarním povětří, kde i díky panu Högerovi nepůsobila ani jedna strana barigády negativně a měla prostě své důvody, byl by tu potenciál pro slušný psychologický film (zvlášť když má režisér k dispozici takové herce jako F. Smolíka). A to je vlastně hlavní pocit ze Smrti na Cukrovém ostrově: zoufale nevyužitý potenciál. Byl tu prostor pro daleko větší drama a i daleko větší romanci (to druhé tím spíše, že Vala s Tomášovou byli docela sladěný a sympatický pár v Domě na Ořechovce i v Policejní hodině). Místo toho se film trochu unyle vleče a působí poněkud neslaně, nemastně. I závěr filmu, byť zjevně happy end, vyznívá jaksi do ztracena. Přesto je tu řada dobrých herců (ač Hrušínského černošská identita je trochu komická a v záplavě skutečných černochů snad i zbytečná, ale budiž) a některé momenty filmu nejsou ani po stránce napětí špatné. Jako pozitivum lze hodnotit pokus o pro český film netradiční žánr zopakovaný v Rukojmí v Bella vista. Bohužel na rozdíl od něj nemá takový spád a zdejší krajina nenabízí tak uchvatné výhledy jako údolí Los Viňales. Na druhou stranu atmosféra je zde mnohem tísnivější a celkově o nic horší než v zahraničních filmech z podobného prostředí. To dusno a vedro divák opravdu cítí. To je tedy druhé pozitivum. Exotika také dobrá, některé záběry mi připomněly fotky Hanzelky a Zikmunda. Jako zajímavý lze hodnotit pokus o cizojazyčný film. Většina filmu je ve francouzštině, což mi nijak zvlášť nevadilo, byť jsem chytala poslechem asi polovinu a zbytek četla v titulcích. Zdá se ale, že někteří herci byli předabováni, což jim někdy, bohužel, ubírá na hereckém výrazu. To neplatí pro Valu, ten mluví francouzsky i německy ve filmu sám (ale nedostal moc prostoru něco hrát), Tomášová snad také promlouvá vlastním hlasem. Celkově bych tedy řekla, že chyba není ani tak na straně režie, jako spíše ve slabém scénáři, a snímek tak ve mně zanechal podobný dojem jako studentský film pokoušející se o nějaké nové pojetí tématu, režijní debut.

Viděla jsem tento film podruhé a znovu mne bavil. Nepocházím z Žižkova, takže často citovanou mentalitu zdejších obyvatel neznám, asi bych ji neznala příliš, ani kdybych odsud byla, protože nejsem kluk, fotbalista ani žižkovský frajer. Navíc se obávám, že ten barvitý kolorit, který tuto čtvrť ozvláštňoval a možná odlišoval, dnes už asi do značné míry zmizel, bohužel. Mám ovšem ráda tyto mikropříběhy z pavlačí, starých hospůdek a zmizelé Prahy, a v Žižkovské romanci si divák této atmosféry užije dostatečně. Většina herců podává přesvědčivý výkon, Cupákův ňouma je dobrý, překvapivě skvělá je mladičká Brejchová. Nicméně film z velké části táhne Jiří Vala, zde trochu jednodušší frajírek a proutník, ale v jádru laskavý, poctivý a čestný kluk. Nerada se opakuji, poněvadž to pak vypadá, že tomuto herci nadržuji, ale zde na sebe opravdu strhává většinu pozornosti. Jde ostatně prý o snímek, který ho dostal do většího povědomí diváků a značně pozvedl jeho kariéru, a o němž údajně sám kdysi prohlásil, že byl přímo pro něj, protože vlastně hrál sám sebe, takového, jaký byl ještě pár let před jeho natočením. Co mne trochu udivuje, je ne zrovna vhodný výběr jeho hereckých partnerek, který pozoruji již v několikátem filmu s ním. Renata Olárová působí mdle a bez výrazu, snad ještě více než Švormová v Jarním povětří, naštěstí to jinak kvalitní celek unesl. Problém společenského stigmatu svobodné matky dnes již nepociťujeme, ale v minulých staletích byl vážný, mnohem vážnější než v tomto filmu (viz ostatně i Bídníci Viktora Huga). Film je prakticky zcela prostý nějaké ideologie a zároveň dokáže tak nějak pohladit po duši. A za tento příjemný pocit dobra a slunečna, který mi vydržel ještě dlouho po jeho shlédnutí, si zaslouží plný počet.