castor

Znovu chybí širší kontext, prostě jen chronologicky poskládané významnější filmy/postavy. A znovu velmi oslavující a v mnoha směrech lichotivé. Jeff Goldblum každopádně zaujme nejen svou výškou nebo vykuleným pohledem, prostě pokaždé dokáže přitáhnout pozornost. Dialogy odříkává specifickým způsobem, mistr nečekaných vsuvek, dalo by se napsat. Co řekne, je buď suše vtipné, zvláštně sarkastické nebo prostě nějak uhrančivé. Cronenbergova nekorektní Moucha mu podle mnohých měla přinést aspoň nominaci na Oscara, v 90. letech si užíval účinkování v komerčních peckách (oba Jurské parky, Den nezávislosti). V posledních letech upoutal velmi specifického filmaře Wese Andersona, který jej opakovaně obsazuje do svých úletů.

Docela hodně jsem okolo četl, že dotyčný či dotyčná po GoT sáhli po doporučení známých, stále víc si myslím, že šlo jednoduše o módní vlnu. Každopádně k PRVNÍ SÉRII: Dost se tu tlachá, dost tu vyskakují bradavky, dost se tu dělají ramena. Užvaněnců je spousta, každý druhý se tváří, že buď přespává v knihovně, nebo že jeho slova změní fungování říše Sedmi království. HBO s ambicí konkurovat kinoprodukci dospělým seriálem strhla davy, motorem mocenských zápasů několika rodů jsou a budou vztahy a intriky, já si teda ale na zadek nesedl. S dialogy se nešetří, trpíme ztrátami tempa, postav furt přibývá. Přiznávám, že jsem první sérii nedokoukal, nicméně mezi nimi vyniká Peter Dinklage, malá a vznětlivá Arya (Maisie Williams) či Emilia Clarke, na kterou není radno si vyskakovat. Naneštěstí je ale hned od prvních záběrů patrné, kdo bude absolutní klaďas a kdo ztělesněním sebestřednosti či úlisnosti. Docela je cítit i studiovost, o epičnosti v prvních dílech nemůže být ani řeč, neříkám, že to vypadá lacině, ale peníze šly spíš do rekvizit a kostýmů… každopádně od poloviny řady se dočkáme i vydatnějšího řinčení oceli. Asi by mě postupně čekalo něco „velkého“, ale prostě jsem se rozhodl, že si dovolím u toho nebýt. Takže ty tři hvězdy jsou za polovinu první série.

Texasan, který se v pravou chvíli zastavil a pokusil se něco se svou kariérou udělat. Matthew McConaughey totiž v jednu chvíli směřoval do zapomnění. Začínal v reklamách, velmi uvolněný a přirozený byl hned při svém debutu u Richarda Linklatera. O tři roky později utáhl velký film v podobě chváleného dramatu Čas zabíjet. Postupně se vypracoval. S ohledem na svůj vzhled si mohl vydělávat v akčních filmech nebo romantických komediích, on se ale nevydal jednodušší cestou a kývl na role, i když v nich hrál druhé housle (Kontakt). Kromě Zemeckise se potkal i s dalšími velikány (Ron Howard, Spielberg). Ovšem v nultých letech měl naopak vyhodit agenta. Energii vkládal do průměrných romancí a komedií. Byl v nich energický a okouzlující, ale pochopil, že musí něco změnit. Navíc i diváci na něj přestávali slyšet. Dal si pauzu a začal si vybírat jinak. Novou éru odstartovala inteligentní kriminálka Obhájce (2011), velmi přesvědčivý byl i coby Zabiják Joe. Definitivní návrat na vrchol představoval Klub poslední naděje. Následovaly další pecky, navíc nezapomínejme na televizní Temný případ. Zatímco předchozí série nabízely i třeba rozhovory s režiséry nebo životní postoje daného herce, tady se pořád střídají jen tři publicisté, což působí repetitivně a krapet utahaně.

Pokud si vyberu takovou profesi, tak moc nesedí (v úvodu) opakující se sdělení, že ji pozornost nezajímala, že o slávu nestojí. Ale postupně… Začalo to zpěvem, pak značnými úspěchy na divadle. Potlesk se jí nakonec zalíbil. Záhy se Meryl otevřel filmový svět a řadu let překvapovala tím, jak pečlivě si vybírala své postavy. K filmu se nicméně dostala tak trochu náhodou, bez dosavadních zkušeností přijala „kvůli“ svému někdejšímu snoubenci Johnu Cazalovi roli v Lovci jelenů. Vážně nemocnému, nutno podotknout. Roztomilá tvářička orámovaná závojem plavých vlasů a ne zrovna okouzlující (o 14 let starší) herec. Lásce ale neporučíš. Nebylo jí ani třicet let a Cazale zemřel. Zdrcující rána, že ji ani ta oscarová nominace nemohla těšit. O rok později nicméně přichází Kramerová versus Kramer (první Oscar), o další tři pak Sophiina volba (a další soška, tentokrát za hlavní roli). Evidentně měla ráda výzvy, protože v daných letech přicházely velké herecké úlohy. Často šlo o silné, komplikované i mnohdy nepříjemné ženy. Na počátku 90. let jí bylo přes čtyřicet, s obavami, zda budou takové role přicházet i nadále, vstoupila do jiných žánrů. Přišla bláznivá komedie Smrt jí sluší, dobrodružný thriller Divoká řeka, čistá romance Madisonské mosty, přesto úspěch slavila dál. Tvůrci jí nadále nabízely role bojovnic a neústupných žen. A i když sehrála nespočet postav, pořád dokázala překvapovat. Naopak samotný dokument se začal lehce zajídat, protože (trochu) dokola omílal to stejné. Přesto dobré.

Dětská lékařka, umělec, dospívající syn a malá dcerka. Normální rodina s občasnými mráčky. Jenže pak se na sněhem zasypané zemi objeví mrtvé tělo dívky. To, co bylo předtím, už nemůže být stejné. U domu Meryl Streep a Liama Neesona se totiž objeví policie a hledá jejich syna, který měl být tím posledním, koho s mrtvou dívkou viděli. Zatímco matka má o nezvěstného potomka obavy, otec nelení a zničí vše, co objeví v kufru auta… První půlhodina je moc fajn, tvůrci se zajímají o vztah rodiny k pravdě a o její vyrovnávání se s tím, že všechno může dopadnout tak, jak si nepřejí. Místy vznětlivý otec chce syna chránit za každou cenu, naopak matka věří síle pravdy. Jak ale minuty plynou, mnohé se začíná sypat. Vnitřní morální konflikt rodiny je uchopený místy dost jalově, prvním výraznějším přešlapem je návštěva syna rodiči ve vězení pro mladistvé, hned ji následuje synovo přiznání souvislostí u večeře… Dramatičnost příběhu tak v mých očích postupně klesala. Režie Barbeta Schroedera je poměrně rutinní, navíc s ohledem na to, jaká herecká esa měl k dispozici, tak je i docela zvláštně vedl, jak kdyby nevěděli, co přesně hrát. A nakonec působí, že se ve svých postavách ani necítí dobře. A divák se zase necítil dobře s nimi.

V současných romantických komediích (máme rok 2024, takže beru nějakou tu dekádu zpět) humor prakticky neexistuje, urputně se v nich shání chlap, třecí plochy jsou jalové, charakteristika postav nijaká, základní logika děje chybí a vše tak nějak vychází z toho, že tvůrci přeci chtějí divákům dopřát odpočinek od jejich všedních starostí. O to víc ocením milostné příhody a nehody mladé redaktorky dámského časopisu, která má výstřední matku milující letiště a cizince, a taky chlapce, který tajně spoří na byt s liškou. Jenže pak se na scéně objeví omšelý sukničkář Pažout a solidně zamíchá kartami. Výsledek nic zásadního nesdělí, nic nového nezanalyzuje. Prostě je svižný, vtipný, dojímající a žánrově přesně takový, jak divák očekává. Samozřejmě je i lacině atraktivní a místy šarmantně umělý (v dialozích i situacích), navrch pár jeho vedlejších postav míří spíš ke karikatuře. Ale co je důležité: má uvolněného Marka Vašuta, půvabnou a zatraceně přirozenou Zuzanu Kanócz a především šarmantní Simonu Stašovou, která prozáří všechny své scény. Solidní opisování zahraničních schémat, skvělá hudba, nadhled. Za ty čtyři hvězdy se vůbec nestydím.

Začíná to jako docela působivé dětské retro dobrodružství, pokračuje jako dojemná pocta původním filmům z 80. let, ovšem jakési jelimanské kouzlo pak v poslední třetině zcela opadne a naskočí digitální blbnutí (bez nějakého zvýšeného zájmu okolí), které nevyvolá pražádné emoce. Točíme se okolo neúplné rodiny dcery jednoho z původních krotitelů, která musí z finančních důvodů opustit město a přestěhovat se do zapadákova do (zděděné) rozpadající se farmy. Rodinka se rozkoukává, zatímco duchové zanedlouho vyletí. Je to ale podezřele rutinní filmařina s naprosto obyčejným scénářem. Ačkoliv žezlo po tátovi převzal Jason Reitman, skončilo to stejně průměrem, protože někde cestou se mu rozsypaly úderné dialogy a lehký cynismus, na který jsme u něho zvyklí. Humor skoro žádný a stejně tak žádný důvod, abych se k téhle kapitole někdy vrátil.

Dost se tu tlachá, dost tu vyskakují bradavky, dost se tu dělají ramena. Užvaněnců je spousta, každý druhý se tváří, že buď přespává v knihovně, nebo že jeho slova změní fungování říše Sedmi království. HBO s ambicí konkurovat kinoprodukci dospělým seriálem strhla davy, motorem mocenských zápasů několika rodů jsou a budou vztahy a intriky, já si teda ale na zadek nesedl. S dialogy se nešetří, trpíme ztrátami tempa, postav furt přibývá. Přiznávám, že jsem první sérii nedokoukal, nicméně mezi nimi vyniká Peter Dinklage, malá a vznětlivá Arya (Maisie Williams) či Emilia Clarke, na kterou není radno si vyskakovat. Naneštěstí je ale hned od prvních záběrů patrné, kdo bude absolutní klaďas a kdo ztělesněním sebestřednosti či úlisnosti. Docela je cítit i studiovost, o epičnosti v prvních dílech nemůže být ani řeč, neříkám, že to vypadá lacině, ale peníze šly spíš do rekvizit a kostýmů… každopádně od poloviny řady se dočkáme i vydatnějšího řinčení oceli. Asi by mě čekalo něco „velkého“, ale prostě jsem se rozhodl, že si dovolím u toho nebýt.

Docela dost okolo čtu, že dotyčný či dotyčná po GoT sáhli po doporučení známých, stále víc si myslím, že šlo jednoduše o módní vlnu. Coby neznalý předlohy ovšem uznávám, že upovídanosti prvních epizod s postavami, které furt dělaly ramena, ubylo. A stále víc jsou vidět ty rekordní sumy, které do sérií producenti cpaly (astronomické částky za epizodu postupně rostly). Ale prostě jsem si k seriálu cestu nenašel. Prý se také zásadněji změní tempo a začnou se dít věci, ale zřejmě u toho budu chybět...

Je patrné, že motorem mocenských zápasů několika rodů budou vztahy, intriky a dialogy, ale nic z toho mě zatím příliš neoslovilo. Král se rozhádal s Nedem Starkem, zajatý trpaslík (a mistr v umění přežít) Tyrion se bude muset činit a znovu baví impulsivní dcerka Arya. Akce přibylo, dočkáme se vydatnějšího řinčení oceli, celé to působí epičtěji, i obrazově je to lepší. Nezbývá než věřit, že se všechno o pár bodů zlepší, i když nemalá oddaná skupina fanoušků je (byla) evidentně spokojená.