Lupes

Prušinovský patří k "Pražské kavárně", tzn. tematizuje rád buranství, xenofobii, rasismus těch "na venkově" či "na hranicích". Umí (či uměl) to ale dělat s láskou a jistým pochopením, ba dokonce s jistou poezií jako v Okresním přeboru nebo ve výborném Posledním zápase. Pravda, ideologicky se plní kvóty (prapor morálnosti nese v Mostu trans žena a v Grand Prixu zase autistický homosexuál), nechybí nicméně lidskost a situační humor (byť populární jsou samozřejmě stupidní pejorativní hlášky, které citují od Prahy až do Cvikova). Jenže Grand Prix je z jiného ranku. Nese se na vině nenávisti, není v něm pochopení ani legrace. Je to jedna velká obžaloba venkovských buranů všech generací či smutná sociální sonda. Není zde kladných postav a (malo)měšťáčtí moralisté mohou být spokojeni. Jenže si to zároveň hraje na komedii. Proč? Jen největší ubožáci se pasou a baví na zobrazené lidské ubohosti, vztahového zraňování či negramotnosti. Pražská kavárna v sobě vždy měla velkou příchuť bulváru a milovala reality show a Prušinovský i jeho favorizované divadlo se právě do tohoto bulvárního "třídního boje" stále víc propadají.

Naprostá špička! Psychologická lahůdka, parádní retro, příběh masových vražd a domácího násilí plný laskavosti, lásky a přijetí. To je prostě šok, v době severské mánie je tohle návrat k Čapkovu lidskému pochopení či Markově téměř až rodinné blízkosti.

V tomto filmu podlehl Kachyňa možná až příliš snaze po poetickém vyjádření. Příběhu to ubližuje. Ozdobená lokomotiva stokrát jinak, jejíž jízdu brzdí dosti hrubý střih. Umění za každou cenu působí trochu jako kalkul; pršící peří, podlaha posetá jablky, partizánský doktor prohánějící se na bělouši... Nevyčítám nedostatek realističnosti, byť podobné reálie existují lépe zpracované; chybí ale přirozenost a nejsilnější Kachyňova přednost - zobrazení hloubky a komplikovanosti lidských vztahů. Dospělým je věnováno málo prostoru, jenže, málo platné, jsou to právě oni, kdo určují prostor dětského vidění světa.