IdaHutt

Maximálně jedna hvězdička za výpravu. Jinak film vykonal Balzacovi medvědí službu - svou toporností a nešikovností obnažil všechny nedostatky literární předlohy, které jinak síla slov dokáže zamaskovat či překonat, nemluvě o zdravém koření ironie. Tento hloupý snímek neměl nikdy vzniknout - na konci už jsem vážně nemohla a musela jsem se sarkasticky ušklíbat.

Proč tento rádoby "uměnovědný" seriál hodnotím jako odpad? Poněvadž jsem šokována hodnotovým žebříčkem, o který se autoři opírají a který doslova propagují. Tvůrčí vývoj prerafaelitů, jenž od původní originálnosti a jisté novátorské provokativnosti velmi, velmi rychle přešel k výrobě kšeftařsky veleúspěšných kýčů, je představován v přesně opačném ocenění. Bože, s jakým zápalem milí "uměnovědci" hovořili o množství prodaných tisků, vstupenek, jak se rozplývali na velikostí finačního zisku! Čili podle seriálu masové komerční využití sladce líbivých, akademicky uhlazených maleb na žádaná témata bylo nikoli uměleckou prohrou prerafaelitů, nýbrž naopak potvrzením jejich uměleckého úspěchu a postavení v dějinách malířství. Z takovéto "tržní kunsthistorie" se mi chce zvracet.

Opět mi pořádně zvedlo adrenalin to, jak hrůzně je stále častěji v podobných současných snímcích deformována morálka. Krutá, zákeřná, absolutně bezcitná vražedkyně a travička, která se kvůli majetku neštítila zlikvidovat jedem dokonce vlastního otce a bratra, je nakonec zachycena jako jakási oběť soudní mašinerie, statečná hrdinka podrobená výslechu na mučidlech. Odporná postava - a ještě odpornější vyznění filmu.

Skvělá výchozí situace, vzápětí totálně převálcovaná záplavou postmoderní dějové křeče. Zoufale slepovaná mozaika nesourodostí, ukončená jalovou pointou-nepointou, nemluvě už o stupidních radostných titulcích na konci snímku. Čím mudrlantštěji se snímek ksichtil, tím byl hloupější. Mimochodem, západní pseudofilozofování o důvodech (ne)plození dítek už je dávno pasé, smeteno světovou demografickou potopou a katastrofálním zdravotním stavem matičky Země. O to trapnější jsou podobné rádoby artistní variace na zbytečné téma.

Po těch mnohých přepisech slavného románu Lva Nikolajeviče Tolstého jsem byla zpočátku nemile překvapena: Anna Karenina nikoli jako okouzlující, něžná, citlivá mladá dáma, nýbrž jako obyčejná smyslná panička, hrabě Vronskij nikoli jako šarmantní, vášnivý mladý důstojník, ale nařvaný, poněkud těžkopádný carský oficír. A největší překvapení - Karenin v podání Olega Jankovského, tentokrát už nikoli protivný starý pedant, vysoký státní úředník mstící se své krásné, mladé, nevěrné manželce. - Karenin coby inteligentní a světaznalý muž, zraněný a milující manžel, jenž si od své ženy nevěru a společenský skandál nezasloužil. Všechno je zde jinak než v ostatních filmech, dokonce trochu jinak "nasvíceno" či poodhaleno a domyšleno, než je tomu v samotné literární předloze. A tato jiná a nová interpretace na mě nakonec zapůsobila velmi přesvědčivě.

Režiséra Branagha mám ve své topce, jeho shakespearovské snímky miluji, nejvíce oceňuji Hamleta a muzikálově objevnou podobu hry Marné lásky snaha. Branaghovy experimenty, jakkoli odvážné, zatím vždy přinášely velmi přesně poselství Shakespearových her. V tomto případě jsem však byla hodně zklamaná - a nakonec i hodně znuděná. Využití jakýchsi quasijaponských reálií se mi zdálo samoúčelné, křečovité, zbytečné. Zápas sumo v podání Japonce a černocha pak už ani jako roztomilá recese, nýbrž pouze propagační plakát na multi-kulti. Pokud by chtěl Branagh vystihnout pomocí odlišných kultur například feudální sociální hierarchii, rozuměla bych tomu lépe. V tomto případě však můj ubohý rozum asi nestačil na ten okázalý mix kulis a figur, v němž herci své party chvílemi spíše okázale deklamovali než hráli.

Poctivý filmový přepis románu Netrpělivost srdce Stefana Zweiga. Filmařsky sice dílo tradiční a ničím výjimečné, na druhé straně právě respektování vynikající literární předlohy zaručuje snímku vysokou kvalitu. Mathieu Carriere coby představitel mladého, nezralého poručíka Hofmillera mimořádně věrohodný. Krásný zážitek, který bych si ráda v budoucnu zopakovala v kvalitnější zvukové verzi než s ruským rychlodabinkem.

Nathanael West patří k mým favoritům, třebaže toho nestačil mnoho napsat. Slečna Dušehojivá - v češtině novela vyšla pod názvy Utěšitelka, Přítelkyně osamělých srdcí - je literární skvost. Slovenský TV film se snažil o prvoplánovou nábožensky laděnou interpretaci, zakomponovaný hlas Boží-Otcovský coby morální arbitr a komentátor na mě působil hodně násilně, asi stejné, jako kdyby Dostojevského Idiot byl označen nálepkou: Pozor, Mesiáš! Z pronikavě depresivní atmosféry a alarmujícího pocitu bezmoci vůči záplavě tragických osudů, které West mistrovsky zachytil ve své próze, zůstala ve filmu pouze pitevně chladná mozaika figurek a situací. Teprve dobře vygradovaný závěr, zejména svou obrazovou stránkou (konečně!), zlepšil můj dojem a přidal malou třetí hvězdičku. O to více prahnu po filmové verzi s Montgomerym Cliftem, kterou zatím marně sháním.

Skvělá minisérie v režii Vladimira Bortka. Na motivy románu Daniila Granina Večery s Petrem Velikým. Strhující drama, v němž dochází k zápasu o následnictví ruského trůnu. Petr Veliký, již vážně nemocný, totiž nemá legitimního následníka. Prvního syna, careviče Alexeje, nechal dříve popravit. S milenkou Jekatěrinou má sice dcery, avšak nemanželské. V této době je již Jekatěrina jeho právoplatnou ženou, ale otázka následnictví zůstává otevřená. Petr První se setkává s kněžnou Kantěmirovovou, krásnou, mladou, neobyčejně vzdělanou dcerou Dimitrije Kantěmira, moldavského vládce v ruském exilu. Právě kněžna K. by Petrovi možná mohla dát legitimního následníka. Poslední roky života ruského imperátora jsou poznamenány zákeřnými intrikami, zběsilým bojem o moc a osud jeho reforem.

Vynikající thriller s hororovými prvky a patřičnou pointou. Elizabeth Taylor zde vystřihla roli snad se stejným zápalem jako svou proslulou hysterickou manželku ve filmu Kdo se bojí Virginie Woolfové.