Judy24

Jasně, jasně, jasně. Je to barevné, veselé, místy kýčovité a vypadá to občas trochu jako kdyby si někdo dělal legraci z Walta Disneye, ale proč ne? Bylo to aspoň upřímné. Mnohem upřímnější, než když si Hannah Montana ve svém filmu hraje na velkou trpitelku se složitým osudem, životem a závažností všeho okolo. Tady půlka lidí skáče ze záběru do záběru, počínaje Tracy s Baltimorem a konče Johnem Travoltou s umělým tělem a já chtěla skákat s nima, vážně moc. Písničky jsou chytlavé, překvapivě bohaté na texty a zpívají se tam pořád. Netvrdím, že bych se na to mohla koukat od rána do večera, ale na dámskou jízdu neznám moc lepších filmů.

My, kteří jsme (zejména u Harryho) extrémně zatížení na knižní předlohu, máme tu výhodu, že si od filmu slibujeme málo a tu nevýhodu, že nás některé detaily přesto hrozně rozčílí. Čekala jsem to a několik chyb znala i dopředu. Já chápu, že ne všechno je pro kameru zajímavé a tak je lepší to pro film upravit. Takže mi nevadila scéna se Snaypem a Harrym ve Velké síni ani úprava sekvencí s hledáním Havraspárského diadému. Ale... J.K. Rowling má slabost pro sentimentální detaily, které jsou zvlášť v samém závěru hrozně důležité. Snape měl umřít ve Chroptící chýši, protože měla v jeho životě zásadní význam. Jasně, ta prosklená kaple byla pěkná, ale co tam sakra dělala?! Od čtvrtého dílu, byly myšlenky stejné, takové obláčky kouře. Slzy?! A vadila mi celá závěrečná bitva. Moc mi vadila. Připadalo mi to špatně sestříhané, nebyla to bitva to byl sek tam, sek sem, jedna dvojce bojuje /střih/ Hermiona a had /střih/ Neville /střih/ další boj, nebylo to ucelené, nebyla v tom ta moc hromady dobrých a zlých. Bylo to prázdné, necelistvé. A ještě jeden šťouchanec jsem dostala. To když Snape chraplavým hlasem říkal Harrymu: "Máš matčiny oči..." Což by bylo moc fajn, kdyby nenásledoval dlouhý detailní záběr na MODRÉ oči Daniela Radcliffa (H.P. má oči ZELENÉ - autorka to zdůraňuje tak třikrát za díl minimálně - vím, že má Daniel alergii na kontaktní čočky, ale to je fakt takový problém to změnit počítačovým efektem?) a o deset minut později výsměch pokračoval, když si malá, hnědooká Lily hrála s Petunií, což stále nebyl konec. "Ze všech Harryho dětí, jen Albus zdědil Lilyny oči..." Filmoví tvůrci proto dali malému Albusovi Severusovi Potterovi (Bieberovi...) oči modré. Zase. To bylo vážně smutné, ale nesmím být až tolik zlá, protože mně se to jinak docela líbilo. Atmosféra pokulhávala, ale celá scéna s Gringottovou bankou byla hezká (překvapivě i množící se nádobí, které sice nepálilo, ale jinak fakt vtipné), velkofilmová a triková, jak si zasloužila. Čekala jsem to konec konců horší. EDIT: Po druhém shlédnutí o hvězdičku klesám. Našla jsem tam další chyby vůči předloze. Je to jak hrubky v odborném textu. Voldemort nikdy nebyl schopen pocítit, že mu zrušili viteál, jinak by to nikdy nezvládli, takže ten dramatický pohled do kamery v nadhledu, když Hermiona probodne baziliščím zubem mrzimorský pohárek, je další rádobydramatická kravina, kterou si tam tvůrci přidali. To vysoké hodnocení tady mě štve. Copak jsem tu jediná, kdo si pamatuje, jak dramatický příběh dokázal být i čistě podle knihy? A Snape, ach drahý Snape...

Ten film jsem viděla třikrát. Jednou se slovenským dabingem v mizerné kvalitě a odsoudila ho k odpadu, podruhé s českým dabingem a dala mu jednu hvězdičku a končím po titulkované originální verzi na dvou. Ten film si na nic nehraje a je to jeho největší klad. Od začátku víte, že to mělo být šílené a místy dost puberťácky hloupé, tak to takové prostě je. Já jsem asi citlivka a dámička, ale mě osobně Bratislava trochu urazila. Stejně tak jako Amsterodam/Čertovka, Paříž/Rudolfinum, Pařížské nádraží/Hlavák nebo Conecticut airport/Ruzyně. Prostě mi to přišlo stupidní a levné. Z teenagerovských vtipů už jsem zdárně vyrostla (i-když podle některých reakcí se tohle období vrací), takže jsem se jenom tak uchechtávala a nebo znechuceně odvracela. Bylo to lepší, než mnohé díly American Pie. Ale ne o moc.

Ryan Bingham je člověk, který je spokojený se svým životem, je si jím naprosto jistý a myslí si, že má vše pevně pod kontrolou. Jenže.... Nemůžu jinak, než Jasonu Reitmanovi poděkovat, za jeho úžasné pokračování po "jenže". Na filmu je vždycky znát, když autor věděl, co chce. A Jason sakra věděl, co chce a dokázal to dovést do zdárného konce. Film není plný krutých dějových zvratů, šílených efektů ani ubohých klišé (což jsou věci, o kterých si zřejmě mnozí myslí, že určují kvalitu filmu), ale naopak plný toho, co už nějakou dobu postrádám. Děj je chytrý, perfektně dovedený do konce, dialogy vtipné, smysluplné, je jich hodně a George Clooney vlezl do role tak snadno, jako klíč do zámku. Ve výsledku je to zajímavá ironická hříčka o člověku, který má hroší kůži, každý ho nenávidí a on si v tom lítá. A je to skvělé, věřte mi.

Kdyby tohle film o holce a klukovi, kteří spolu chtějí jen spát, ale jeden se rozhodne, že chce víc, i-když ten druhý ne, šla bych s hodnocením o dost níž. Jenže tenhle film má jednu věc navíc. Tu zmínku o Parkinsonově chorobě, která všemu dodává nový rozměr, smysl, zápletku a cíl. Film mě místy až dojal, což bylo to poslední, co jsem čekala. Takže podle mě to není jen obyčejný film se zápletkou, která byla použita už milionkrát.

Jééé! Přesně takhle hloupoučká byla moje závěrečná reakce. A úsměv od ucha k uchu. Tohle je tak milé a tak krásné, že to nejde nemilovat. Je to přesně ta roztomilá romantická a popletená směska, kterou všichni chtějí vidět. Oba hlavní představitelé (+ Chloe Moretz) hráli tak jak měli, bez jakékoliv křeči. Film má myšlenku, je inteligentní a ukazuje, jak hloupě se občas upínáme na něco, co ve skutečnosti není pravé. A díky za poslední scénu. Jedno z nejpěknějších zakončení filmu za dlouhou dobu.

Hlavní hrdina je zvláštní a je to jasné od prvního záběru, ale postupně jak se děj odkrývá, najednou chápete proč. Všechno má svůj důvod a Natalie a její postava tomu dodávají lehkost a specifickou jemnou krásu. Hlavní hrdina mi připomíná mě samou, protože máme tak trochu podobnou zkušenost a asi i proto se mi film tak líbil. Šel zvolna, klidně ale cílevědomě. A měl sympatický konec, po kterém jsem prahla.

Já Auto*Matu jako sdružení fandím, jejich snahy jsou opodstatněné, dlouhodobé a aktuální. Cyklojízdy jsou skvělé a tenhle dokument je hezky sestříhanou komedií, která se s pomocí našich radničních politiků děje stále dokola. Mně se to líbilo.

Občas mám ráda, když je film jako řeka v dolním toku. Teče pomalu a klidně a hlavně stále stejně rychle. Přesně tohle ten film potřeboval a přesně to mu chybělo. Nejdřív pomalý úvod, pak najednou skok, zase pomalu a na konci prudký zvrat a nic. Proč? Zkazilo mi to celý zážitek z filmu. Víte, když jsem si o tom filmu četla poprvé, tak jsem se těšila. Mně se totiž ten nápad, natočit lovestory o skoro padesátnících dost líbí a tohle samotné se jim vlastně docela povedlo (nepřekvapilo mě zjištění, že předlohu napsal Nicholas Sparks). Na Diane i Richarda se hezky koukalo a jejich role jim sedly. Škoda toho prapodivného závěru a rytmu. To si tu měl někdo lépe ujasnit.

Je to zvláštní, je to překvapivé, ale mně se New York líbil víc než Paříž. Je pravda, že to asi bylo o něco méně kreativní a o něco více kamarádské, ale láska je láska a já ji tam opravdu vždycky našla. Jen mě zklamalo, že jim občas chyběla pořádná pointa. Bylo to tak jako v Paříži - kvalita a půvab jednotlivých příběhů trošku klesaly a stoupaly, ale co? Narozdíl od předchozího "dílu" my tahle mozaika připadala mnohem provázanější (holka s kamerou) a mnohem méně rozdělené (už jenom proto, že nebyly striktně oddělené popisky jednotlivých částí). Bylo to jako jogurt s lentilkami. A konečně jsem ten jogurt viděla trochu v jiné podobě.