irmari

Snad jediný, dá se říci, válečný film, který bych označila za „oblíbený“, byť v souvislosti s dějem se to vůbec nehodí; ale tohle zpracování považuju za přínos a pohled na realitu (oceňuji, že velmi vkusně a s citem podanou, žádné zbytečné ukazování podrobných brutálních scén, přesto je vše naprosto srozumitelné a mrazivě blízké); nakolik záleží světu a různým vznešeným mezinárodním institucím na skutečném utrpení druhých; po shlédnutí jsem odcházela beze slov a se slušnou depresí; chci jen tiše doufat, že podobné filmy přimějou k zamyšlení hlavně ty, kdo mají moc něco udělat...Jinak vše zůstane opravdu jen u toho, že "to je ale hrozné..."

Tento film mi přišel nejzávažnější v tom, jak odpovídá celkem jasně na otázku, kterou si člověk klade, když vidí dít se podobné věci ve světě.Kde jsou nějaké morální principy těchto lidí a jim podobných?Odpověď, že tam prostě nejsou, mi nikdy nepřipadala uvěřitelná. A jak se ukazuje taky není.Jsou tam, ale jsou už natolik chabé, že nedokážou těmto lidem zabránit vtom, co dělají.Pak jim nezbývá, než se alespoň nějak před sebou i světem ospravedlinit. Hlavně o tom přesvědčit sám sebe - s tím, co dělám to přece nesouvisí, není to má věc.Je to jen byznys.A dokonce věřím tomu, že to nedělají pro zisk(nebo nejen). Mám pocit, že je to jako droga - dělám to, protože mě to zcela pohlcuje, nedokážu už dělat nic jiného. Dokonce ani kdybych chtěl, i když vidím, že to ničí i věci a lidi, na kterých mi záleží.A jestli to takto mají všichni tito lidé, tak nám Bůh pomáhej.