Vančura

Film, v němž mě v první řadě okouzlila úchvatná Virginie Efira, která zde byla zachycena pravděpodobně na vrcholu své krásy, nebo maximálně 5 minut po dvanácté (v podstatě z každého záběru na ni jsem šel do mdlob; o pouhé 4 roky později ve snímku Sibyl již na ní bylo jasně patrné, jak po překročení čtyřicítky začíná pomalu scházet). Vcelku se mi líbil i příběh, byť jeho finální vyústění je dopředu dokonale očekávatelné a dramaticky veskrze nezajímavé (to platí především o scenáristicky odfláklém vyřešení finančních trablů Luisy; navíc mi ten námět o vdově, která sama vychovává 2 děti a k tomu řeší ekonomické problémy spojené s provozováním rodinného podniku, a která se jednoho dne seznámí s mužem, který jí obrátí život vzhůru nohama, přijde až nápadně povědomý, a zcela jistě jsem již viděl několik filmových zpracování podobné látky). Postava Pierra mi oproti tomu příliš sympatická nebyla (možná to bylo tím, že Benjamin Lavernhe mi v té roli moc nesedl), a navíc mi přišlo krajně nevěrohodné, jak je zde vylíčen jako geniální hacker, který dokáže kupříkladu zjistit adresu, kde se nachází Luisina dcera, jen na základě toho, že zná její telefonní číslo, nebo stiskem jedné klávesy na notebooku spustí v restauraci přes ulici požární postřikovače (to je vyloženě směšné; jako by nestačilo, že Pierre je navíc geniální matematik, jako každý správný filmový autista/aspik). I přes určité výhrady, které k tomu filmu mám, se mi přesto líbil, asi kvůli té bezstarostné atmosféře francouzského venkova; a obzvláště mě potěšilo, že třeba na rozdíl od snímku Adam, v němž se Aspergerův syndrom ukázal jako zásadní překážka funkčního vztahu, se cesty hlavní dvojice v závěru nerozchází, a naopak je před nimi slibná budoucnost - opojně optimistický závěr!

Pro mě osobně filmová událost roku, srovnatelná s uvedením dokumentu Šmejdi před 7 lety. O filmu jsem se dozvěděl už někdy loni, když sbíral peníze na Hithitu, a ten námět mě od první chvíle neuvěřitelně nadchnul, a celou dobu jsem hltal rozhovory s tvůrci a jakékoli informace o chystaném filmu, na které jsem narazil, a netrpělivě počítal dny do premiéry. V tomto ohledu pak pro mě samotná projekce možná byla malým zklamáním, protože mi přišlo, že si tvůrci maličko vystříleli munici ještě před uvedením do kin a v dokumentu už jsem se moc nového nedozvěděl, a možná kdyby to víc drželi pod pokličkou, a pak s tím nečekaně šli ven, mohla to být větší bomba, ale zase chápu tu (sympatickou) strategii, dostat prostě ten film do povědomí co nejvíce lidí jakýmkoli způsobem. (Navíc pro většinu publika, které o filmu a jeho tématu dosud moc informací nevědělo, podle mě ten film bomba bude, soudě kupříkladu z nefalšovaně šokovaných reakcí ženských divaček za mnou v kině na totálně vyprodané premiéře v Aeru). Možná mě ten film ale překvapil tím, jak je vtipný, místy je to skutečně strašná sranda, a skvěle to odlehčuje to děsivé téma - osobně považuji ty muže, kteří se zde objeví, za naprostý odpad společnosti, a hluboce jimi opovrhuji, a přeju jim, aby je někdo poznal a měli z toho velké problémy. (V tomto ohledu mě možná trochu mrzí, že jejich obličeje byly rozmazané, ale asi by to jinak nešlo kvůli paragrafům; btw. iritují mě názory, které téma filmu bagatelizují nebo které říkají, že tohle tady bylo vždycky a Klusák objevuje Ameriku). Čili za mě obrovský respekt ke Klusákovi a těm třem sympatickým slečnám, a přeju filmu co největší návštěvnost (a hlavně aby se mu povedlo s tím problémem něco udělat).

Obecně moc nemusím filmy, jejichž středobodem je to, že hlavní postava má nějakou nemoc (lhostejno, jakého rázu). Obzvlášť pokud - jako v případě Isabelle a Donalda - nemusí být zavření za zdmi nějakého ústavu a dokáží vcelku bez větších problémů fungovat ve společnosti "normálních" lidí. To slovo normální jsem napsal záměrně do uvozovek, protože jsem názoru, že podobné socionormativní pojmy mají dosti neblahou historii, a většinové společnosti vůbec neuškodí, pokud se trochu "naředí" lidmi, jejichž psychika funguje trochu jinak. Třeba Donald mi osobně přišel jako neuvěřitelný sympaťák, kterému jsem celou dobu držel palce, a obecně jsem si tu postavu hodně oblíbil. U Isabelle si nejsem jistý, zda jí vlastně objektivně něco bylo, podle mě měla prostě jen poněkud komplikovanější psychiku, což jí ale v mých očích spíše jen přidává na zajímavosti. A zatímco Donald je zde velmi klidný, plachý a ustálený, ona je živel, který dodává filmu patřičnou dynamiku, a spousta scén s ní je zcela skvostná (jako například rande v kostýmech Mozarta a velryby - odtud ten název, který český distributor necitlivě změnil na "Zamilované blázny"). Celkově mi to nakonec vlastně vůbec nepřijde jako špatný film a stojí podle mě za vidění, asi hlavně kvůli zajímavým postavám a dobrým hereckým výkonům.

Uff, vypořádat se s tímhle filmem dá docela zabrat... ta téměř tříhodinová délka, epicky neuvěřitelně rozmáchlý děj, brutální ždímačka emocí, moře patosu, kýče (už jenom ten plakát...), a megadojemný závěr (který je samozřejmě dokonale předvídatelný)... Karan Johar se prostě vůbec nebojí dávat tam srdíčko a neváhá použít cokoli, aby dostal diváka tam, kam chce, včetně velmi emotivního soundtracku, kterým si pomáhá takřka v každé scéně. Ačkoli mi způsob, jakým je ten film vyprávěný (a sestříhaný), přijde do jisté míry amatérský, až naivní, přesto se mu nevysmívám a rozumím tomu, proč si zde vysloužil tak vysoké hodnocení (navíc ho podle všeho vidělo docela dost lidí, na to, že to nikdy nešlo u nás v kinech, což mě docela překvapilo). Ostatně přišlo by mi pokrytecké se tomu filmu cynicky pošklebovat vzhledem k tomu, že i mně dojal k slzám, ale té emoční razanci prostě nejde vzdorovat, pokud má člověk v sobě aspoň kousek citu a pokud má podobné filmově nepravděpodobné příběhy v oblibě (osobně jsem si u toho vzpomněl na Benigniho snímek Tygr a sníh, který mě podobným způsobem zasáhnul). Přesto ten film beru spíše jen jako takové rozšíření obzorů, jak vypadá současná bollywoodská tvorba, a osobně mě tento - na můj vkus až příliš - exotický styl neoslovuje, protože je na mě příliš intelektuálně nekomplikovaný a celkově nezajímavý tím, jak je divácky přístupný - osobně dávám přednost, řekněme, rafinovanější filmové produkci.

Milý film s fajn námětem, dobře napsanými postavami a sympatickým obsazením. Rose Byrne mě zde vyloženě okouzlila - v době premiéry 30 letá, zde byla zachycena pravděpodobně na vrcholu své krásy, a nevybavuji si film, v němž by se mi líbila víc. Postava Beth je v jejím podání něžně ženská, zranitelná a velmi okouzlující (a evidentně vyhledávající problematické partnery, čímž v podstatě kopíruje cestu své matky - postavy Bethiných rodičů jsou zde hodně důležité, byť mně osobně ta dějová linka s nimi přišla poněkud otravná). Sledovat její sbližování s Benem (herecky velmi přesvědčivý Hugh Dancy) mě neuvěřitelně bavilo a strašně jsem jim držel palce, aby jim to vyšlo. V tomto ohledu mě závěr filmu hluboce rozesmutnil, ačkoli od jistého momentu začalo být evidentní, že to jinak dopadnout nemůže - naposledy jsem byl takto zklamaný snad někdy před 3 lety u La La Landu (a smutnější jsem z toho byl o to víc, že to rozuzlení bylo vlastně optimistické). Když jsem se podíval na Mayerovu filmografii (nepříliš početnou - ten chlapík natočil jen 3 filmy plus pár epizod nějakých seriálů) - nikdy dřív jsem o tom režisérovi neslyšel - došlo mi, že Adam byl s vysokou pravděpodobností ojedinělým tvůrčím vzmachem, který se už asi nebude opakovat - což je škoda. Od člověka, který mě jedním filmem dokázal tak nadchnout, bych s chutí rád viděl i něco dalšího. (Stejně tak Rose Byrne, dnes již o 10 let starší, si takovou roli už nezopakuje - v takových chvílích si nelze nepovzdechnout, jak je život efemérní).

To zpracování mi moc nesedlo - pořád tam někdo pronáší něco do kamery (kupř. hned v úvodu Benova matka prohlásí, že "Nejdřív musí vždy někdo zemřít, aby se začalo něco dít", což v člověku samozřejmě hned vyvolá (mylnou) domněnku, že ten film skončí tak, že Ben v závěru svoje trýznitele pravděpodobně vystřílí - skutečný závěr mě v tomto ohledu docela překvapil), a do toho je děj neustále prostříháván záběry z počítačové hry nebo Benova dětství, což na mě působilo poněkud otravně, resp. ne moc filmařsky invenčně (navíc nemám rád filmy, jejichž název se nezmohl na nic lepšího, než na jméno titulní postavy, podobně jako nemám rád filmy "inspirované skutečnými událostmi" - když ten film doběhne, člověk nějak neví, co tam mohlo být skutečnou událostí...). Postava Bena mi navíc nebyla moc sympatická (vadilo mi také, že ho hrál výrazně starší herec), což se v kombinaci s těžkými tématy šikany a autismu podepsalo na tom, že mě ten film příliš neoslovil, a pravděpodobně ho brzy zapomenu.

Ačkoli od premiéry toho filmu uplynulo "pouhých" 66 let, na dnešního diváka musí působit nejen jako z jiné doby, ale skoro jako z jiného světa. A to minimálně ve třech ohledech: za prvé zde není ani náznak sympatií s původními obyvateli Ameriky. Indiáni jsou zde vylíčeni čistě jako krvežízniví divoši na koních, jejichž jediným cílem je usilovat kovbojům o život, tudíž je zcela v pořádku, že jim bílí kolonizátoři zabírají půdu a postupně je vytlačují z jejich rodné země. Podobně se film nijak nemazlí ani se zvířaty, které se zde střílí bez mrknutí oka (podobně jako indiáni), aby bylo co jíst, případně aby si člověk zachránil život. A konečně postavy zde dokonale zachovávají dobové genderové stereotypy, které tehdy platily za neotřesitelné (hollywoodské) jistoty - muži jsou náležitě mužní, silní, násilničtí, rozhodní, aktivní atd., zatímco ženy jsou slabé, bezmocné, pasivní a odkázané na vůli mužů. I pokud se člověk dokáže nedívat na ten film dnešnímu očima (což jde skutečně jen těžko), stejně tam moc pozitiv nenajde - děj je veskrze nedramatický a nudný, a samotný závěr je vyloženě stupidní. Marilyn Monroe je zde ale vrcholně okouzlující - ostatně jen kvůli ní jsem byl ochotný tu blbost na obrazovce ČT2 zhlédnout - a navíc zde moc hezky zpívá, takže ona je asi jediným důvodem, proč ten film chtít vidět i v dnešní době. Robert Mitchum se k ní ovšem vůbec nehodí a měli tam místo něj obsadit někoho jiného.

Něco do sebe ten film má, osobně mě od Buñuela ale víc oslovuje jeho pozdní tvorba z 60. a 70. let. Postavy mi byly veskrze ukradené, společenský kontext, do něhož je to zasazeno, jsem v podstatě nepochopil (podobně jako samotný název filmu), a myšlenky mi u toho spíš utíkaly k úvahám typu, jestli to točili ve skutečné džungli nebo nějakém ateliéru. Potěšilo mě, že to ČT Art odvysílal v původním znění s titulky, ale kdybych si ten film nechal ujít, myslím, že bych o nic nepřišel - přijde mi hodně zaseklý v době svého vzniku.

Zpočátku mě to opravdu hodně nadchlo a ta kamera a celková autentičnost mě vyloženě ohromila. Jak ale jednoduchý (možná až příliš) děj postupoval, můj zájem pozvolna opadal, a cca. posledních 30 minut už mě to moc nebralo (a obzvlášť to závěrečné hledání plukovníka Mackenzieho a následně i poručíka Blakea mi už přišlo téměř otravné; ten film je navíc dokonale předvídatelný, protože je samozřejmě od začátku jasné, že Schofield zadaný rozkaz úspěšně splní, a otázkou tak pouze zůstává, čím se zaplní ty 2 hodiny, než k tomu dojde). Takže mi to prostě přišlo škoda, že se to tak slibně rozjede, a pak tomu postupně skoro dojde dech. Přesto - pro mé nadšení z formální stránky filmu - hodnotím nakonec 4 hvězdami, byť se veskrze ztotožňuji s kritickými výtkami ostatních, a navíc nemám válečné filmy rád, takže o to víc mě vlastně překvapuje, že jsem k Mendesovi nakonec tak velkorysý.

Úžasné, do toho filmu jsem se doslova zamiloval (a jeho finální záběr je tak krásný, až to není možné - odcházel jsem z kina zcela okouzlen). Byl jsem dotázán, co se mi na tom tak líbilo, a zjistil jsem, že to vlastně slovy moc nedokážu popsat. Přišlo mi to tak úžasně autentické, civilní, čisté, srozumitelné, plynulé... herecké obsazení a především ty postavy mi byly neuvěřitelně sympatické, hraje tam skvělý soundtrack (nejlepší song - TOPS - "Outside"), a hodně mi to připomnělo mě samotného, když mi bylo tolik, co těm postavám ve filmu, ale podle mě to pořád nevystihuje to, co je na tom filmu tak mimořádného... Celkově mě samotného až překvapilo, jako moc se mi ten film líbil, protože třeba anotace sama o sobě mi nijak zajímavá nepřijde, stejně tak trailer by mě do kina určitě nedostal, a kupodivu mi ani nevadilo, že to má víc jak 2 hodiny - protože ačkoli bych si dovedl představit, že by se z filmu závěrečná část na letním táboře mohla vystřihnout, byla by to ve skutečnosti strašná škoda, protože to ona je možná na tom filmu to nejhezčí. A vůbec - myslím, že to nejvýstižnější, co jsem o tom filmu slyšel někoho říct, bylo to, že se prostě musí líbit každému, kdo ještě není otupělý a kdo nezapomněl, jak krásné jsou první lásky. Philippe Lesage podle mě přivedl na svět podobný filmový zázrak jako je třeba Před soumrakem Richarda Linklatera, ale je to vyloženě jen pro lidi, kteří to dokáží docenit a naladí se na jeho vlnu. Btw. český plakát Genesis mi silně připomíná český plakát Imaginárních lásek.