Dlubal David

■ Zprvu mi hóóóóóóóódně vadila korejština. ■ Vidět Miki a neslyšet její hlas (a její rodný jazyk) byla tak trochu rána pod pás. Ale to je holt daň za to, když se film natáčí v koprodukci několika států, někteří herci to odnesou předabováním (což věru nemám rád), ale tak to bohužel je... ■ Přiznám se, že v prvních přibližně deseti minutách jsem měl chuť to stopnout a podívat se na to až někdy jindy, jelikož jsem měl pocit, že jsem až příliš unavený na to, abych vnímal vše, co je psáno mezi řádky a vnímal náznaky a symboly schovávající se v tomto filmovém dílu. ■ Ó, jak jsem udělal dobře, že jsem se nenechal zvyklat momentální nerozhodností. Film "Hotel Venuše" je určen spíše přemýšlivému diváku, který dokáže vnímat všechny detajly a sám provést analýzu a syntézu filmového díla... ■ Dobře si pamatuji herce Teruyuki z filmu Tengoku no honya - koibi. Zde mohl ukázat, že má velký herecký talent. Jeho postava zvaná: "Doktor" v sobě ukrývá velkou vnitřní bolest a napětí, ale i pocit osamění a pocit vnitřní prázdnoty, který je tím či oním způsobem vlastní veškerým postavám vyskytujícím se ve filmu... ■ Herec Masachika ztělesňující madam "Venuši", která je spojujícím prvkem všech nájemníků hotelu, není tolik známý a nehrál zatím v mnoha filmech a doramatech, ale i on mě přesvědčil o tom, že je skutečně "Venuší"... ■ Tsuyoshi ztělesňující postavu jménem "Chonan" zde vystupuje jako jakýsi vypravěč, který nám pomáhá poznávat všechny postavy. ■ Eun-ji hrající květinářku jménem "Soda", jsem vůbec neznal, protože korejské filmy nesleduju, ale tato postava mě asi nejvíce překvapila. ■ ■ ■ Během těch dvou hodin poznáš, že každá postava má svá malá i velká tajemství, uvnitř je tíží pocit provinilosti a sužuje je beznaděj. Každá z postav prožívá svůj vlastní život plný svých osobních démovů a vnitřních bolestí. Každá z postav je úplně jiná, ale každá má velmi obdobné vnitřní prožívání svého vlastního osobního pekla s bolestí a utrpením... ■ Film se svou atmosférou nesnaží nikoho soudit ani odsuzovat, což se mi velmi líbilo, neboť přesně to je moje filosofie, ale pomalým tempem Tě nechá vklouznout do "Hotelu Venuše" a pod kůži ubytovaných... ■ [Viděno poprvé: 93/100]

■ Nevím..., ale nějak jsem z toho měl smíšené pocity. Už se mi dlouho nestalo, aby mi valná většina nějakého doramatu byla spíše nesympatická. ■ Původně jsem dal ****, ale když jsem si to nechal projít hlavou, musel jsem své hodnocení snížit na ***, poněvadž mi tento seriál úplně nesedl... ■ Aoi, která hrála hlavní postavu Miku, mi jako jediná byla na sto procent vyloženě sympatická, ovšem ani s ní jsem se z velké většiny nedokázal ztotožnit. Tam, kde jsem se u seriálu JûYon sai no haha dokázal vcítit do obou hlavních hrdinů, jsem u Supurauto u většiny postav necítil nic, a když ano, tak pouze smíšené pocity. ■ Fujiko hrající hlavní sokyni Miku, mi byla extrémně nesympatická a soucítit s ní jsem dokázal pouze proto, protože ve škole byla pro ostatní tak neoblíbená... ■ Některé díly, ikdyž měly jen 24 minut, se dost vlekly a obecně lze říci, že děj se moc nevyvíjel a spíše se ubíral směrem do ztracena. Když pominu fakt, že většina náctiletých si opravdu neví rady v oblasti zvané láska a partnerství a cítí pocity, kterým většinou ne zcela rozumí, sám jsem to kdysi zažíval, tak stejně dojdu k tomu, že seriál pro mne nebyl moc uvěřitelný. Ani ne tak svou dějovou linií, spíše však svým zpracováním. ■ Úvodní skladba se mi moc nelíbila a raději bych slyšel japonštinu než angličtinu, a dokážu si živě představit třeba Ai a její hlas při úvodních titulcích. Co naplat, každý den není posvícení... ■ Zpravidla mám tendence ve všem vidět především to dobré, bohužel zde jsem našel mnoho toho, co se mi zrovna nezamlouvalo... ■ [Viděno poprvé: 69/100]

■ Misaki mám moc rád a byl jsem věru zvědav, jak se popere s rolí mladé úspěšné Japonky trpící komplexy kvůli tomu, že má prsa menší než je u Japonek považováno za standard. ■ Této role se zhostila velmi dobře a ukázala, že si sama ze sebe dokáže utahovat. ■ Do obchodního domu nově přichází kolegyně Marie MARIYA, kterou hraje Kyôko. Ta je svým způsobem zcela opačný typ ženy. Marie má lidově řečeno prsa na Japonku gigantická a její časté vystřelování knoflíků, které mají držet její pracovní oděv na svém místě, rozumněj: mají držet prsa schovaná a v důstojné a slušné poloze... ■ ■ ■ Nebudu Ti nic zastírat, seriál není žádná hypermegagigaterazetasupercool záležitost snažící se o filosofické sondy do života či sranda, že by ses trhal v oblasti břišní dutiny vejpůl, ale je spíše určen pro fanoušky ztřeštěných japonských doramat, kde se spolu střetávají komické prvky, denní život, nahlédnutí pod několik ochranných slupek současných mladých Japonek a fanservis... ■ Tam, kde je Megumi uvážlivá a rozvážná, je Marie bezprostřední a unáhlená. Když je Megumi obezřetná, opatrná, rozumná, odpovědná, je Marie lehkomyslná, jednodušší, bezstarostná... ■ Postupně se však ukazuje, že obě mají mnoho společného, a kde jedna udělá chybu, dokáže jí pomoci ta druhá. Jelikož je Megumi formálně nadřízenou Marie, ba co víc, v japonských reáliích tvrdé hierarchie, Megumi může Marii tykat, kdežto Marie Megumi musí vykat a prokazovat jí úctu, tak ani to zde tak nějak neplatí. ■ Obě kolegyně se pomaloučku spřátelí a ukazuje se, že nejen Megumi, v práci věčně vážná a formální, má nějaké osobní problémy, ale že ani velká prsa Marie nemusí být vždy jen plus... (Viz Eiko - Haruka, která v obchodním domě s Megumi pracovala 5 let.) ■ Samozřejmě se zde najdou některá klišé, například ředitel Okuzono (Go), který je v podstatě vždy přemýšlivý a rozvážný a má pokaždé pochopení pro své podřízené pochopení. Nebo Tetsuhito "Ale já jsem šéf" MATSUBARA, který je tak trochu trouba, ale ne ta na pečení... ■ Vtipná byla postava podpantofláče otce Megumi (Takashi), který své dceři v dobrém mínění stále chce pomáhat a podává neotřelé rady (Viz růžové prase). ■ [Viděno poprvé: 95/100]

■ Začalo to hezky odlehčeně, až by člověk měl pocit, že bude sledovat jedno z těch romantických dramat, která nijak neurazí a vskutku se člověk pobaví, ale na konci filmu mu veškeré emoce vzniklé při sledování filmu odplují do dálav a člověk se vrátí do reality a po filmu ani vidu ani slechu, ale omyl je pravdou... ■ To, co začalo zlehoučka a nijak nenuceně se postupně a po malých krůčcích dostává stále dál a dál. Atmosféra tohoto filmu mě pohltila a děj jsem prožíval společně s hlavními představiteli. ■ Po hodině už většině diváků musí být jasné, jakým směrem se bude film ubírat, ale ani to mi nezabránilo, abych se nenechal unášet hereckými projevy a rukou scénáristickou... ■ Celou druhou polovinu jsem měl takový neodkladný pocit, že vím, jak to skončí, ale stejně mě tam kdesi vzadu v mysli stále hlodal červík peťura a v hlavě mi neustále sem a tam sprintoval brouk... ■ Několikráte se sama nabízela ona proklatá otázka: Kdo je vrahem? Zahradník! - Ne! Teď vážně. ■ Některé scény byly skoro dechberoucí a velice se mi líbilo, jak byla vykreslena psychologie postav. [Viděno poprvé: 90/100]

■ Velmi dobře zpracováno. To, že se v tomto filmu objevují komické prvky a celý děj ubíhá tak nějak mimochodem a netlačí na pilu, to filmu jedině pomohlo. ■ Film je sice prezentován jako romantický, on skutečně takový je, ale tak nějak trochu jinak... ■ Celková atmosféra je velmi příjemná. Sledujeme počátek sblížení a soužití Japonky Saori (Mao) a Američana jménem Tony (Jonathan), který je blázen do cizích jazyků, a když uviděl znak Kanji, odletěl do Japonska a začal se učit japonsky. ■ Film "Můj drahoušek je cizinec" je zajímavý tím, že se nenásilnou formou snaží ukázat rozdíly mezi východní a západní kulturou a poukázat na rozdílnost mentalit. Zároveň však poodhaluje, že pouze to, že člověk pochází odjinud nebo to, že mluví jiným jazykem, či mluví jazykem místním, ale nerozumí určitým nuancím, které rozpozná pouze rodilý Japonec, není vždy překážkou. ■ Ve filmu se krásně snoubí to, jak Japonci lpí na tradicích, ale zároveň jsou otevřeni novému... ■ Mao byla, ostatně, jako v každém filmu, kde jsem ji viděl hrát, rozkošná a uvěřitelná. [Viděno poprvé: 89/100]

■ "To byla asi červí díra." Říká si šestnáctiletá středoškolačka z Tokya roku 2008, když její mobilní telefon najde a přijme hovor Tokijiro z roku 1912, který se ze všech svých sil svého nitra snaží stát spisovatelem. ■ Zprvu jí nevěří, že je z budoucnosti a ona si oněm myslí, že je obyčejný zlodějíček. Situace se ale změní, když Miho řekne, že se v roce 1912 potopil Titanic a pro západní svět to byla velká katastrofa. ■ Následujícího dne přinese Tokijiro(va) mladší sestra noviny, kde je na titulní stránce článek o tom, že se potopila největší loď na světe jménem Titanic... ■ Celý film se nese v romantické linii zabalen rouškou sci-fi fantasy. Atmosféra je velmi dobrá. ■ Od tohoto filmu jsem moc neočekával a to bylo jedině dobře, protože jsem byl odměněn krásnými devadesáti minutami s velmi sympatickými dvěma hrdiny... ■ [SPOILER] Překrásná a dojemná je scéna, kdy se Tokijiro setká s Nanami a Miho si přijde pro dárek od Tokijiro(a) a tam je Nanami coby stařičká babička... a pak vidíme, jak hovoří sama se sebou, se svým dětským já. Při této scéně jsem se neudržel a vyhrkla mi slza radosti a dojetí. [/SPOILER] ■ Tento film mi před dvěma lety doporučil kamarád, abych se na něj podíval, ale předem si o něm nic nečetl, že bych si zkazil momenty překvapení, celou tu dobu mi film v klidu a nerušeně odpočíval na hádédéčku, když tu jsem jednoho večera nemohl usnout a říkal si, že si pustím něco pro zahřátí u srdce a tu se mi na mysl vkradla ona myšlenka mrknout na Tôkyô shôjo a nejen že bylo vymalováno, ale i vytopeno... ■ Tento film na mě zapůsobil velmi silně a věta Tokijiro(va) otce: "Každý má v životě něco, co musí udělat..." je pro velké romantiky jako jsem já, silně emotivně nabitá... ■ Toto filmové dílo Ti mohu vřele doporučit. ■ [Viděno poprvé: 99/100]

■ Námět a téma velmi zajímavé. Toto dorama hraje především na romantickou vlnu, ale jak je zvykem u moderních japonských doramat, tak se zde střídají jak prvky dramatu, tak prvky komediální. ■ Některé scény byly vskutku geniální, například, [SPOILER] když ve třetím dílu má Sumire návštěvu a jde nahoru do mazlíčkovo pelíšku pro dálkový ovladač a tam leží mazlíček s úsměvem od ucha k uchu [/SPOILER]. ■ Tanabe, který zde hrál Hasumi(ho), mi byl silně nesympatický, a proto jsem celou dobu fandil pouze a jen Jun(ovi), který hrál mazlíčka. ■ Jednoznačně výborná byla postava psychologa, kterému se líbí mladé ženy a dívky s velkými... prsy. Tento psycholog má ohromující schopnost empatie a nechybí mu chuť a zapálení do jeho profese, ošem pomaličku ale jistě odhaluje, že i on sám má dost velké potíže se zařazením do normální japonské společnosti... ■ Scénáristka Mika mi opět, stejně jako u filmu Insutôru, předvedla, že má cit předvést zdánlivě nijak moc zajímavá témata velice civilně a nenuceně. ■ Jinak, co se týká Koyuki, tak někomu může připadat její herecký projev nevýrazný, což já si nemyslím. Ale pravdou je, že má takový zvláštní výraz ve tváři při všem, co dělá. Nevím už v jakém filmu jsem ji viděl poprvé, ale jistě vím, že mou pozornost upoutala ve filmu Laundry. ■ Vždy, když jí vidím, mám pocit, jakoby se jí chtělo začít plakat a má strašně smutné oči, nicméně, když se usměje, tak mě vždycky dostane, protože ten její výraz ve tváři je skutečně zvláštní... ■ EDIT (28/12/2012): Poznámka pod čarou: Ve dvacátédeváté minutě šestého dílu seriálu Kimi wa Petto zpívají na karaoke párty skladbu "Rinda, Rinda", kterou jako singl vydaly Za Burû Hâtsu 1. května 1987. Tato skladba, mírně poupravená, vyšla na jejich debutovém albu: "Za Burû Hâtsu / The Blue Hearts" 21. května 1987 a byla fanoušky velmi žádaná na jejich koncertech. ■ Tato skladba, v podání jihokorejské herečky Doo-na se objevila i ve filmu: Rinda Rinda Rinda! ■ [Viděno poprvé: 90/100; viděno naposled: 89/100]

■ Sledovat cestu jedné generace k další... takovýmto způsobem ztvárněným v tomto filmu, byla opravdu pastva pro oči. ■ Příběh je to hodně silný a já byl zase naměko. ■ Když k tomu mimochodem přičtu pět mých oblíbených hereček v jednom filmu, tak mi nemůže vyjít nic jiného než má plná spokojenost. ■ [Viděno poprvé: 97/100]

■ První dva díly mi Jun k mé oblíbené Yûko moc neseděl a raději bych po jejím boku viděl například Eita. ■ Když jsem se ale oprostil od mých tužeb, tak jsem byl po zásluze odměněn. ■ Seriál je sice dobře čitelný dopředu a v podstatě Tě nic až moc nepřekvapí, ale mě se přesto líbil. A že mu něco chybělo? Možná! Není dokonalý. ■ [Viděno poprvé: 95/100]

■ Tento film rozhodně není pro každého. A jestliže nejsi navyklý na ulítlý japonský humor míchaný dramatem, tak si to raději nepouštěj, protože bys mohl být dost rozčarován a mít hodně smíšené pocity. ■ Svým stylem mi to hodně připomnělo film Kiraware Matsuko no isshô, ale muzikálových prvků se zde bohužel nedočkáš. ■ Trochu mně zamrzelo, že ve filmu byla použita pouze jedna skladba od vynikající tokyjské skupiny IKIMONO GAKARI. Film se mi hodně líbil, ale něco mi tam chybělo, a proto nemohu s čistým svědomím dát plný počet. ■ [Viděno poprvé: 93/100]