thanks

dost efektní bé....který mě opravdu nikdy nechytlo...shlédla jsem pár dílů a stejně nevim o cem to je...o děj tam tedy asi tolik nepujde, navíc se mi tam nelibi ani ty chlapici a ani ty jejich auta...nemohla bych se na to divat ani kdybych se sebevic nudila, je to asi neco mezi doktorkou Stefanie a Doktorem z hor - asi tak desne...zlatý Lorenzo Lamaz...pro mě minus 5 hvězdiček

celkem úsměvná komedie Antonína Fencla z desátých let minulého století. Při příležitosti manželského výročí si žena přeje šperk-zlaté srdíčko od svého manžela, ale nakonec se nedočká jen jednoho srdéčka...:-)

Opět jsme svědky Dog star mana na skalnatém výběžku, který nyní ze sebe setřásá „sexual dreaming“ . Obraz vrcholí v závěrečné scéně kácení stromu, kdy jsou do obrazu vkopírovány kousky filmové suroviny s perforačními otvory. Vrchol filmu doplápolá v barvách, jenž nám připomínají počátek preludia.

Část třetí je označovaná jako „sexual dreaming“, skládá se z jakýchsi 3 svitků – On, Ona, Srdce, ve kterých obrazy muže a ženy přecházejí v sebe navzájem. Nakonec se stane mužské a ženské stává navzájem odděleným a obojí může být konečně pospolu. Pokud jste si všimli na konci partu 1, zastaveného tlukotu srdce, zde se tlukot znovu obnoví.

Sám Brakhage tuto část nazval „krystalizace dětské tváře“ a cituje: „Byl jsem si vědom toho, že muž ve svém pádu i ve svém vzestupu vzhůru se jaksi rozpoltil vedví…vztahuje se k sobě jako k dítěti a zároveň i ke svému dítěti…v onom období prvních šesti týdnů jeho života, ve kterých dětská tvář prochází proměnou, kdy se linie tváře vyplňují tím, co by mohlo být nazváno první maska nebo osobnost…“ Jsme svědky Dog star mana v jeho pádu, je zhroucený na skalním výběžku, obraz se začíná protrhávat….

V první části filmu Dog star man slavného amerického avantgardisty Stana Brakhage se nám otvírá příběh celého jeho díla. Silně dominuje cesta dřevorubce lesem vzhůru a sám Brakhage ji označuje jako „dva kroky vpřed a jeden krok vzad“ – a právě takový je i pohyb hrdiny vztažený k pulzujícímu pohybu jeho kapilárního systému. V závěru Brakhage konfrontuje zpomalené záběry šplhajícího se dřevorubce s obrazem stejného muže zhrouceného na sněhu v negativu.

„chtěl jsem,aby preludium bylo jakýmsi tvořivým snem pro dílo, které následuje…Byl jsem si vědom toho, že cokoliv se v této předehře stane, bude určující pro vše co přijde potom…tak jako sen, který se nám zdá těsně před probuzením, utváří celý náš den“/stan brakhage/ - začátek filmu ani lépe vystihnout nelze, jde o silně vizuální podívanou u které si nejste nic jisti, jen tušíte, že po tomto začátku se blíží něco silného….

V pořadí třetí celovečerní film Andreje Tarkovského je zcela typickým pro předešlou ale i pozdější režisérovu tvorbu. Po natočení druhého celovečerního filmu Andrej Rublej, jenž se setkal v Rusku s velkým úspěchem se Tarkovský rozhodl točit Výrostka podle Dostojevského, ale soudobé politické vedení mu tento počin nedovolovalo a donutili ho točit film „pro diváky“. Chtěli „žánrový film“. Tarkovskyj ale science fiction naprosto nesnášel vysmíval se i v té době Kubrikově Vesmírné oddysee označoval sci-fi jako „čtivo pro puberťáky“. Autorem knižní předlohy byl S. Lemm, jehož stejnojmenná kniha byla uznávána celosvětově za nejlepší science fiction té epochy. Mezi filmem a knihou jsou značné diference. Film je příběhem toho, že je objevena planeta Soláris, jenž je oceánem a pozemšťané se snaží ji zkoumat, jelikož tento oceán je jakousi zvláštní inteligencí, dovede materializovat či „klonovat“ lidi, s nimiž kdysi kosmonauté měli určité vztahy a kontakty. Na lidské stanice se objevují „klonované“ bytosti. U Lemma je ale zejména vystavěna otázka toho, že by člověk nikdy neměl zkoumat neznámé, jelikož to neznámé může člověka ovládnout a zničit. Tarkovskyj si k filmu přizval F.Gorenštajna, jenž byl nejosobitějším psavcem své generace, ( emigroval později do Berlína-byl jedním z prvních emigrantů, kteří využili židovství a za Brežněva těmto lidem byl umožněn odjezd). Tarkovskyj nechtěl za žádných okolností točit science fiction. Původně zamýšlel, aby se většina Solarisu odehrávala na Zemi a aby tam neexistovala atributika kosmické lodi. Proti tomu ovšem silně protestoval S.Lemm a osočil Tarkovského z toho, že z hlavního hrdiny učinil postavu, jenž se trýzní svým vlastním svědomím, což u Lemma v románu nebylo, zde šlo jen o jakési záhady. Tarkovskyj nakonec základní fabuly dodržel. I přesto se ale hlavní část děje odehrává na Zemi (před odletem a pak se objevuje v materializované podobě jako oceán-odpovídá na život podvědomí hrdiny. Scény na Zemi ale pak mají motiv nostalgie – což bylo u Tarkovského silné téma, jenž se objevuje ve všech jeho filmech. Zde je přítomna nostalgie po civilizaci jako takové) Film je i po výtvarné stránce velice pozoruhodně pojednaný a výtvarné pojednání má i svou historii. Výtvarníkem byl Michail Romadin, blízký přítel Tarkovského a velmi známý výtvarník. Maloval klasicky, tekutým perem, tuší či akvarely a vycházel ze zavedené tradice sovětského filmu – tj. u každého filmu byla speciální profese scénografa. Byla povinost film celý namalovat, čímž se učinilo vhled na celé rekurze. Romadin sám dával dával spoustu záběrů v prudkých rekurzech. Romadin a Tarkovskyj se znali už ze studií, studovali na stejné výtvarné škole – 2 roky Tarkovskyj ještě jako gymnasista paralelně studoval výtvarné umění, takže byl dozajista člověkem velmi fundovaným ve výtvarném umění. Na vesmírné stanici Solarisu lze spatřit reprodukce Pietra Breughela – například obraz Zimní lov, který má význam toho, že umělý klon udělá bytost Hary, která vznikne ze vzpomínek hl. hrdiny Krise, který na ni neustále myslí, v průběhu filmu několikrát umírá a ožívá, ale stále je to jen jakýsi robot. Stanice je pojatí jako jakýsi „prstenec“ s kabinami. Původně chtěl tedy Romadin zařídit stanici jako typický moskevský byt, ale z tohoto pojetí naštěstí sešlo. Na stanici se ale můžeme setkal například s tzv. „mobily“, které měly ve světě v 60. a 70. letech obrovský boom. Důležitý pro film je hudební doprovod, o který se postaral Eduard Artemjev , který často citoval J.S.Bacha, jehož Tarkovskyj nesmírně obdivoval. Zvuková kulisa reálných zvuků je neobyčejně působivá.

ASTENICKÝ SYNDROM, film ukrajinské reřisérky Kiry Muratové, se nám snaží nastínit soudobou situaci postkomunistického Sovětského Svazu. Film tvoří příběhy dvou lidí. Černobílý začátek filmu, jehož hlavní hrdinkou je lékařka Nataša, která se zrovna v té době vyrovnává se smrtí svého manžela a postupně propadá jistým depresem, je vlastně jen jakýmsi filmem ve filmu, který nám obrací pozornost na dalšího hlavního hrdinu- a to učitele Nikolaje (Sergej Popov). Ten trpí určítou nemožností realizovat své ambice. Film je na první shlédnutí těžko pochopitelý a složitý, ale 153 minut uběhne poměrně rychle a svižně. Pokud se někdo zajímá o ruskou kinematografii je tento film zcela zásadní.

Obávám se, že tenhle film, jenž byl promítán snad jedine na festivalu Soči, nikdy český divák neuvidí a je to škoda. Ruský film Gruz 200 - česky Náklad 200 je velmi silným a strhujícím filmem, který je až moc otevřený ke skutečnostem, které se děly v Rusku před velkým rozpadem, že nebyl přijat ani do distribuce v samotném Rusku. Film získal na festivalu v Soči cenu nikoliv hlavní poroty, ale právě cenu novinářskou. Balabanův nejkontroverznější film se odehrává v roce 1984, tedy rok před velkou přestavbou, v temném období okupování Afgánistánu Sověty. Náklad 200 je kódové označení nákladu mrtvých těl zabitých ruských vojáků, kteří byli převážení zpět do své vlasti za účelem pohřbení. Film je drsný, syrový, doplněný o skvělou dobovou disco hudbu, podpořený skvělými hereckými výkony a např. Aleksei Poluyan, nová vycházející hvězda v současném Rusku, je opravdu více než přesvědčivý. Nemůžu dát ani jinak než 5*