stalag

Samozřejmě to vůbec není tak hrozné, aby to muselo být mezi 50 nejhoršími filmy světa. V jakémkoli současném roce najdeme v kinech, na všech platformách a kanálech snadno mnohem víc než 50 skutečně špatných filmů, některé z nich dokonce ocejchované již dávno degradovanými Zlatými glóby a Oscary. 🤓 Navíc, každý cinefil, který má všech pět pohromadě, ví, že Losey byl velký režisér, třebaže zde ve své sestupné fázi, údajně permanentně opilý do té míry, že další piják Burton musel být střízlivý, aby společně se skriptkou uhlídali v Trockého tezovitých monolozích návaznost story. Riche ovšem stojí za to poslouchat, i kdyby přednášel telefonní seznam, takže v tomto směru naprostá spokojenost. Delon s Romy zase ve své řeči těla vytěžili mnoho napětí a nezpracovaného násilí z jejich skutečného rozbitého vztahu. Obsazení tedy funguje. Ostatně Delon si Loseyho sám vybral a ve spolupráci úspěšně pokračovali v Panu Kleinovi, což je jeden z vrcholů tvorby obou. Burton, v té době již s rostoucí negativní alkoholickou a box office poison pověstí, nebyl první režisérovou volbou, ale Dirk Bogarde odmítl, protože se mu nelíbil scénář. Naopak Burton roli přijal, aniž by četl scénář, jen na základě předchozí spolupráce s Loseym v Boom!, a Líziny v Tajném obřadu. Třebaže oba filmy tehdy propadly u kritiky i diváků, Burtonovým se líbily a čas jim dal za pravdu. Ostatně Liz byla přítomna i na place Trockého. 🤓 V mexickém a římském (kde se točilo) vedru a nehybnosti je Assassination takové celé působivě neurotické. Všichni jsou zajatci ideologie, které propadli a to je vyčerpávající (pro postavy i diváka). Co víc, Losey nám předvádí, že to nevyhnutelně vede k nesmyslné brutalitě a násilí, které jsou ale součástí každé kultury tak jako tak a jen čekají na příležitost se projevit - v intimních vztazích, v politice, v rituálech masové zábavy. Docela temné prozření od bývalého budovatele světlých zítřků, fanatického levičáka režírujícího ve 30. letech v USA divadelní agitky, člena komunistické strany, který musel odejít do evropského exilu, když z Hollywoodu po válce vymetali commies. Možná Joe nakonec nebyl tak úplně mimo, když to točil a rozhodně film možno doporučit nejen for Richard Burton completist only. 🤓 A teď to hlavní - býk a Trocký u Loseyho: Nejde o v kinematografii stále živou a vysoce emotivní Ejzenštejnovu montáž atrakcí fungující na principu startu divákovy imaginace metaforou. Příklady: montáž klopýtajícího bělouše už už si lámajícího končetiny na rozevírajícím se petrohradském mostě a buržoustky nohou prolamující žerď ukořistěného praporu demonstrujících dělníků v Deseti dnech, montáž střelby do dělníků a porážky dobytka na jatkách ve Stávce, montáž náznaků vraždy Kurtze a dokonané rituální porážky býka v Coppolově Apokalypse. 🤓 Nejde ani o nejabstraktnější variantu Ejzových typů montáže - intelektuální montáž, ve výsledku vždy nevyhnutelně demagogickou a v kinematografii v podstatě nefunkční, příliš abstraktní pro tak konkrétní médium, jako je film. “Filmem nejde myslet”, ví Miloš Forman (Chytilová vs Forman) a víme i my ostatní, zejména z nejambicióznějších pasáží Deseti dnů, které otřásly světem - např. sekvence charakterizující napoleonské ambice Kerenského, nebo ze slavné demagogické montáže důstojníka svírajícího rukojeť šavle a popa svírajícího kříž coby zvrácených opor carského režimu v Potěmkinovi. 🤓 Pokud budeme brát výše zmíněnou pasáž z Apokalypsy jako příklad intelektuální montáže, což se často děje, pak přirovnání vraždy Kurtze k obětnímu rituálnímu skolení býka opět skončí jen jako zjednodušující demagogie. Ale jako vysoce emocionálně působivá montáž atrakcí naopak sekvence funguje znamenitě - v hlavě každého diváka spustí proud imaginace, v níž je Brando rozsekán přesně tak, jak na to jednotlivá divácká zkušenost a fantazie stačí, aniž by bylo třeba při tomto aktu zástupné symboliky či nedej Bože CGI (té bychom dnes neunikli). 🤓 Přehledně pět druhů Ejzovy montáže na YT - Eisenstein's Methods of Montage Explained | Russian Soviet Montage Theory | VIDEO ESSAY  nebo - 1925: How Sergei Eisenstein Used Montage To Film The Unfilmable 🤓 Můj závěr je, že ohledně býka, jde v Zavraždění Trockého, stejně jako v případě Loseyho originálních časových vyprávěcích smyček v Nehodě a v Poslovi, spíše než o nápodobu vyzkoušených postupů někoho jiného, o jeho vlastní montážní postup pro film, který je celý o násilí. V Loseyho pojetí (evidentně záměrně), není pro diváka žádná emoce plynoucí ze ztotožnění s postavami (jako v každém “normálním” filmu), nebo z montáže atrakcí, nebo alespoň osvětlující montážní dialektika à la Ejzenštejn jako ve slavné křtinové montáži v Kmotrovi. Ze dvou nesouvisejících motivů v Assassination nevzniká střihem - jejich srážkou - žádná nová idea. Ze všech těchto důvodů je film, i přes hvězdné obsazení, dokonale “nedivácký”. 🤓 Z odstupu a nezúčastněně sleduje násilí mezi milenci, politický atentát nebo koridu, pořád stejný princip civilizace založené na uplatňování moci, na potřebě ovládnout prostřednictvím psychického a následně fyzického násilí. Můžeme se jen dohadovat, nakolik toto pojetí vycházelo z osobnosti režiséra. Podle zkušeností s jeho dalšími filmy (např. Sluha, Nehoda, Boom!, Posel), zcela zásadně. Každopádně chladnokrevně analytické komparativní assassination býka v koridě a Trockého v pracovně - oboje nelítostně realistické - se vám vryje do paměti.

Barevně famózní, jak to jen Italové dovedou. Inspirativní přehlídka elegantních Burtonových kostýmů nekonečná, herečky rafinovaně spíše bez. Úvodní titulky s Morriconeho hudbou legendární. Celé je to provokativně sarkastické - už trailer je parádně cynický. Stylové, nikdy vulgární a vskutku zábavné. Scéna s Jasmine a Sicuminem - tits Nathalie Delon - je vrcholem celého podniku. Směju se ještě teď. 🤓 Ač 8 dam ze všech koutů Evropy (a Ameriky), nejrůznějších rozměrů, naturelů a nevyrovnaných hereckých schopností, díky Burtonovi, který to všechno bezchybně “koordinuje”, sledujeme i hezký příklad ansámblového herectví (i když je bere jednu po druhé:). Taky vás napadlo, že všechny ty podivuhodné, nevyzpytatelné, šokantní a mnohdy otravné (kulantně řečeno) dámské reakce, které tu sledujeme jsme už předtím s Burtonem viděli v jiných filmech a s jinou ženou? Myslím tou jedinou ženou. Asi nejvíc jich bylo v nepřekonatelném dryáku Who’s afraid of Virginia Woolf? 🤓 Od jisté fáze vztahu s Liz už to od Burtona nebyla jen extáze radostně voyerovaná celým světem, zaplavující nesmrtelnými filmy šedesátá léta (Cleopatra, The Night, The Spy, The Sandpiper, Who’s, The Taming), ale stále víc její pronikavá reflexe (opět veřejná bez jakéhokoli krytí), žitá dennodenně v pasti sebedestruktivního manželství dvou zamilovaných alkoholiků, kde se Liz navíc propadala do závislosti na painkillers. Ale co už taky zbývalo po Virginii, že: Doctor Faustus a jeho marný zápas s Ďáblem o vlastní duši, Loseyho smrtící, opravdu nádherně melancholická metafora 'Dick & Liz’ v Boom!, a s postupujícími zdravotními problémy Liz (které se na rozdíl od těch Burtonových léčily a z jeho strany opečovávaly), jeden stoicky trpící legrační gay šikanovaný ve vztahu a k tomu pečující o invalidní matku v Staircase, jeden psychopatický londýnský cockney Villain gay s výbuchy násilí a svědomitou péčí o invalidní matku (obě hrála stejná herečka) a - impotentní vraždící Bluebeard fixovaný na mrtvou matku. Film, který lze brát v konci manželství Burtonových jako vyčerpávající antologii Liz, něco jako 'zavíráme krám’. Takto přehledně černé na bílém to vypadá, že Rich dobře věděl, co dělá a přesto to dělal… Byla to žena jeho života, je její i jeho plus, že bylo třeba 8 (slovy osm!) jiných žen, aby alespoň rámcově ztělesnily zdánlivě neuchopitelný rejstřík božské E. 🤓 Na imdb měl někdo dobrý nápad, že by se námět měl vždy znovu točit v každé generaci, aby se předvedly dobové sexbomby. Reprezentativní mezinárodní dámská sexy sestava by se schrastila celkem snadno - každý ať si dosadí podle svého vkusu. Ale kde dneska vzít někoho jako byl Burton, geniální herec na hraně šílenství bipolární poruchy a epilepsie, s bezkonkurenčním sexappealem, charismatem i smyslem pro humor, womanizer, mimořádně inteligentní a sečtělý alkoholik a chainsmoker, který se nebojí žít na doraz a udělat smlouvu s Ďáblem, protože teprve všechno dohromady je ten hlas, TEN HLAS! Bez Burtona (a jeho historie s Liz) by Bluebeard neměl osobní existenciální podtext a prostě by to nebylo ono. Ale zbytečná starost, v dnešní době by tak nekorektní film v první řadě vůbec nemohl vzniknout. 🤓 Rich a 3 letité, leč stále fatálně vydařené clípky na YT: Elizabeth Taylor & Richard Burton / Cleopatra & Mark Anthony 🤓 Doctor Faustus (1967) - Elizabeth Taylor and Richard Burton 🤓 Elizabeth&Richard - Love Me Like You Do

Znovu objevený filmový klenot, který byl nedostupný 90 let! Cooper září v herecké kreaci, která ho vynesla na Olymp filmového herectví, kde už navěky zůstane. Jak k tomu všemu došlo. 🤓 Film měl premiéru 10. května 1930. V roce 1958 byl prodán do Universalu pro uvádění v televizi, v balíku více než 700 filmů vyrobených v Paramountu mezi lety 1929-49. Z nějakých právních důvodů však nikdy nebyl vysílán. Znovu byl uveden až 12. března 2020! V restaurované super kvalitě, na placeném westernovém kanálu Starz. 🤓 John Cromwell (44), úspěšný a uznávaný broadwayský herec a režisér, přišel do Paramountu v roce 1928 jako herec. Vzápětí ho dali do režijního týmu se zkušeným filmařem Edwardem Sutherlandem. V té době nástupu zvuku byla v Hollywoodu sháňka po zkušených divadelnících, kteří mohli režírovat herce nově se potýkající s dialogy. Cromwell samozřejmě uměl vést herce, vyžadoval čas na zkoušení, měl cit pro timing a vývoj postav, z divadla byl také zvyklý koordinovat všechny tvůrčí složky do jednotného týmu. Co už dohnat nemohl, bylo plné osvojení technické stránky filmu. Byl schopen hlídat kompozici a psychologicky rozzáběrovat reaction shoty, ale nikdy úplně nepobral možnosti filmového vyjadřování skrze typ a úhel záběru a následné možnosti střihu z toho vyplývající (což je podstata filmové režie), stejně tak byl ohledně svícení a volby objektivů zcela odkázán na své kameramany, ty měl naštěstí výborné. 🤓 Texasan byla jeho třetí samostatná režie, skvěle vybral a vedl všechny herce, obě mladé hvězdy Coopera (29) i Wray (22) inspiroval k nejlepším výkonům jejich dosavadní kariéry a zanechal v nich svůj trvalý otisk. Kritika vše uznale pochválila a ocenila, jaký zásadní herecký posun učinil Cooper ve srovnání s předchozím Virginianem. Tam dosud nevytříbené, ale přirozené Garyho herecké a fyzické půvaby stačily, aby se film a mladý herec v něm staly hitem. Přesto - Texasan je jiná galaxie! Kdyby Cromwell nezvládl nic jiného, než tohle Cooperovo herecké zasvěcení, byl by jeho přínos světové kinematografii nehynoucí. Ale on pokračoval a “udělal” další hvězdy, např. Irene Dunne (Ann Vickers, 1933), Bette Davis (Of Human Bondage, 1934), Charles Boyer (Algiers, 1938), Eleanor Parker (Caged, 1950). 🤓 Ale zpět k Texasanovi. Předvedený potenciál díla rozhodně nepochází z lehce ironické Henryho povídky A Double-Dyed Deceiver (1905), která byla předlohou. Naopak, film je příkladem symbiózy divadelní  zkušenosti s klasickými dramatickými texty a řemeslné hollywoodské scenáristiky, které společně z jediné scény - nápadu stvořily zcela nový příběh se silnou katarzí. Pod scénářem jsou podepsáni Oliver H. P. Garrett (mj. A Farewell to Arms 1932, Gone with the Wind 1939 nebo Duel in the Sun 1946) a dramatik a scenárista Daniel Nathan Rubin. Je ovšem třeba přiznat kredit i režiséru Cromwellovi, který coby zkušený divadelník s citem pro detail, dotáhl scénář v mistrovské dramatické dílo. V neúnavném souboji s produkční hollywoodskou mašinérií se o to více či méně úspěšně snažil u všech filmů, které režíroval. 🤓 Následující pasáž je pro fanoušky scenáristiky, neboť jak správně tvrdil legendární filmový guru Alexander Mackendrick: Screenplays are STRUCTURE, STRUCTURE, STRUCTURE. Texasan má skoro 80 min, přímo ukázkově dva velké a překvapivé dějové zvraty logicky plynoucí z hrdinova jednání v dramatické situaci, tedy v takové, kdy pod tlakem okolností nemohl jednat jinak. Oba obraty jsou také s nezbytnou dramaturgickou kinetikou vedeny skutečným pohybem - akcí v příběhu. V dokonalé harmonii po obou osách vyprávění - horizontální dějové (první obrat) i vertikální psychologické (druhý). 🤓 První obrat nastane v první polovině 2. dějství při hrdinově úniku a vynuceném přesunu vlakem, kdy se objeví nová postava, přirozeně jen s další šílenou kriminální nabídkou (dokonce na jiném kontinentu!) pro našeho driftujícího desperada. Druhý obrat je ve druhé polovině 4. dějství při hrdinově zahloubané cestě do pokoje svého alter ega s následným flashbackem, tedy cestou proti proudu času do vlastní paměti. Oba obraty přitom vycházejí z téže dokonalé dramatické situace pistolnického souboje u karet v prvním dějství. Ale zatímco první obrat eskaluje hrdinovu cestu do záhuby - jakoby byl dál nahodile unášen, druhý - niterný introspektivní - tento neřízený proud v kruciální sebereflexi konečně zastavuje a s vědomým sebeobětováním otáčí zpět ve strhující příběh vykoupení. 🤓 Celkově 5 dějství po cca 15 min. Na konci každého je dílčí pootočení vývoje posouvající děj nečekaným směrem a vzbuzující divácký zájem, co se bude dít dál, ať už zápletkově, či psychologicky a emocionálně ve vývoji postav a jejich vztahů. Každá ta cca 15 minutovka má dvě rozdílné poloviny. První je klidnější, případně odlehčenější (romantická kurtoazie ústředního páru na koních doprovázená ječící dueňou na oslíkovi v první polovině 4. dějství) - zkrátka expoziční, vždy připravuje tu druhou. Druhá polovina každého dějství je akčnější (souboj v saloonu a Kidův útěk v 1. dějství, finální přestřelka v 5. dějství) nebo alespoň emocionálně vypjatější (setkání Kida s Doňou Ibarrou ve druhé polovině 2. dějství, rozhovor počínající romanci s Consuelou ve druhé polovině třetího). Aniž by nás napadlo oba filmy srovnávat, stejné stavební principy vykazuje Křižník Potěmkin (1925) - 5 dějství po 15 minutách, každé o dvou kontrastních polovinách. 🤓 Jako Texasan Coop vystřídá 4 kostýmy, z nichž každý by mu v jiných, méně plastických příbězích, vystačil na celý film. V úvodu coby desperado Llano Kid má výstřední sexy auru jako velká, dlouhá, protahující se kočka. Úzké, výšivkou zdobené kalhoty, vysoké boty, kostičková flanelka a na ní zdobené bolerko(!), k tomu kontrastní šátek a s velkou péčí vybraný elegantní klobouk, jak jsme u Coopa zvyklí. Ve druhém dějství obyčejný cestovní oblek everymana, ne úplně padnoucí, v němž se naše šelma cítí nesvá a spoutaná. Ve třetím ještě stále nepřesvědčivě domestikovaná v kompletně bílém obleku, ovšem s commanding tmavou šerpou v pase, neboť hrdina postupně přebírá odpovědnost a začíná se chovat jako hlava rodiny. V bílém jakoby dokončí svůj reset a je ostře konfrontován s několika novými, pro něj zcela nečekanými možnostmi své další existence. 🤓 Zde, v polovině filmu, Cromwell udělá doslova divadelní pauzu a s režijním zalíbením nechá Coopera bezradně pochodovat po domě, než ho dueňa pošle po schodech dolů za Consuelou do patia (na dvůr - symbolicky na zem). V Paramountu se museli řádně vyděsit, když tuto pasáž spatřili, neboť film zde - jako dosud žádný jiný - odhalil, že jejich největší hvězda je kulhající wreck. Dohlídli na to, aby se to už neopakovalo, až do High Noon, kde Cooperova nalomená chůze opět skvěle zahrála, jsme herce už nikdy neviděli přejít v celkovém záběru před kamerou víc jak pár kroků. Touto ukázkovou dramatickou pauzou je ovšem výborně uvedena klíčová půlící scéna rozhovoru s Consuelou. Začátek romance, která bude hlavním hybatelem děje a hrdinovou motivací do druhé poloviny filmu. Když mu Consuela předestře bohatý společenský život, který ho čeká v pozici gentlemana a nakonec řekne, že ho musí naučit ještě spoustu věcí, Coop zvedne levé obočí, a je vymalováno. 🤓 Následuje 3 měsíční časový a vývojový skok v ději. Tento vyprávěcí postup účinně zvětšuje rozpětí jinak spíše komorního příběhu - doslova vytváří jeho nečekanou epičnost, stejně jako předtím předvedený velký prostorový přesun lodí po moři. A jak vidíme na začátku 4. dějství, z nabízených možností si hrdina vybral správně. Z podhledu jej zastihujeme na krásném koni, se zpěvem na rtech - vaquero se zdobeným serape přes rameno v čele své svity. V obleku, který značí dokonaný obrat - sebejistý základ šelmy zůstal a byl přirozeně zkompletován do podoby jihoamerického statkářského noblemana, navíc poprvé dospěle zamilovaného. Hrdina před užaslými zraky diváků krok za krokem naplnil zcela netušený potenciál. Kdo by to do desperada v bolerku řekl! Zbývá poslední, nejtěžší úkol - potvrdit osobnostní vzestup ve finálním zápase, zasloužit si ho. O to víc mu budeme držet palce. Naštěstí pozemská a boží spravedlnost v tomto filmu jedno jsou, čímž působivý příběh individuální redemption získává mýtické rozměry, což v médiu komunikujícím s masami, vždycky perfektně funguje. Katarze jako kráva. 🤓 Texasan spadá do začátků zvukovému filmu, přičemž zlom k použití filmové hudby, jak jsme na ni dodnes zvyklí, nastal až se Steinerovou partiturou ke King Kongovi (1933), v němž shodou okolností také hrála Fay Wray. V období zvukové tranzice se využívala převážně diegetická hudba (jako součást scény) případně ruchy, jinak bylo často nejen při dialozích naprosté ticho, což na jednu stranu přispívalo k jistému syrovému realismu (zesílenému i uvolněnou cenzurou pre-code éry), ale zejména vytvářelo dojem, že filmy “neodsýpají”. I v tomto ohledu je Texasan ošetřen nad průměr své doby, což přispívá k plynulosti děje a naší soustředěnosti na něj. 🤓 Film obecně, jako ze své podstaty záznamové médium plynoucí v čase, má nejblíž k hudbě, a je záhodno i ve zvukové stopě toto plynutí času neustále připomínat. Při přechodu na zvukový film trvalo pár let, než to filmaři vychytali. Pak zase hrozilo (až dodnes, jak víme), že se dostanou do opačného extrému a nekonečný hudební podkres bude mít za úkol řešit všechny slabiny každého špatného filmu. 🤓 V Texasanovi se zatím ještě nepracuje s nosnými hudebními motivy podle dramaturgie vyprávění (jak to poprvé udělal Max Steiner v gorilým spektáklu), ale i tak je děj nesen pečlivě vybíranou a režírovanou zvukovou stopou - je využit zpěv, španělsky ječící dueňa, štěkající pes, střelba, zvuk koňských kopyt, vítr na moři, a jako účinná dramatická zvuková kulisa dialogu zvuk jedoucího vlaku, zvony, pouliční a hospodský ruch, zvuk fontánky či jen kapající vody… 🤓 Závěrem: Texasan je mimořádnou filmovou a vůbec dramatickou lahůdkou. Příkladem skvěle vybudovaného příběhu, zkušené a inspirující režie při vedení herců a rozehrání jemných psychologických nuancí ve vztazích mezi postavami. Divadelní herec a režisér John Cromwell udělal v tomto filmu z Coopera definitivně velkého filmového herce, kterého obdivuje již několikátá generace. Herce, který zdánlivě nedělá nic, ale přitom každou vteřinu komunikuje hned několik reakcí současně a který v mnoha ohledech dodnes nemá konkurenci. Neboť splynutí jeho unikátní fýzis a osobnosti (je to v těch očích, že) s postavami a příběhy na plátně je ryzím způsobem přímočaré, bez jakékoli spekulace nebo úhybného manévru, sebevědomě odvážné a tím vším okouzlující.

Přelomový film westernového žánru i Cooperovy kariéry. Podle románového bestselleru Owena Wistera z roku 1902, kterého se prodalo 1,6 milionu výtisků. První velký hollywoodský zvukový film natáčený v plenéru (město Sonora v High Sierra v Kalifornii), což obnášelo velkou výpravu techniky, včetně zvukových jeřábů a trucků s generátory. 🤓 Film jednoznačně potvrdil, že nástup zvuku nebude pro Coopera hrozbou. Jeho hlas splnil představy diváků, byl přirozeně hluboký a jasný, dobře modulovaný. Zněl současně nesměle i sebevědomě, což přesně odpovídalo zvláštnímu paradoxu hercovy přítomnosti na plátně, která je hrdinská i nejistá současně, schopná vybojovat ty nejúžasnější souboje a přesto lidsky zranitelná. 🤓 Natočeno s rozpočtem 415 000 $ za pouhých 24 dnů v květnu-červnu 1929 (premiéra 9. listopadu). Režisér Victor Fleming dostal 75 000 $, padouch Walter Huston 20 000, Cooper a Richard Arlen (jeho tehdejší kámoš a hvězda Wings) každý 3 400 $. Cooper točil westerny rád, v jejich pohodlném šatstvu se cítil nejlíp. Byl skvělý jezdec a vůbec milovník outdoor zábavy, který vyrostl v divočině na otcově ranči v Montaně a od dětství si hrál s dětmi indiánů, od nichž se, kromě jiného, naučil stopovat zvěř. 🤓 The Virginian byl Cooperův oblíbený film, který ho odstřihl od lesku jazzové éry, s níž ho spojilo účinkování ve filmech s bývalkou Clarou Bow (zejména Children of Divorce ve fraku byly utrpením). Na natáčení přijela Coopera rozptýlit jeho nová osudová divoška Lupe Velez, což mu přivodilo potíže při zapamatování textu. S Lupe si začali při natáčení předchozího kousku Wolf Song (první hot sexy dance v hercově cine collection) a excentrická Mexičanka Garyho v soukromí i na plátně v milostných scénách definitivně “odbrzdila”. 🤓 Pro dějiny kinematografie je ovšem minimálně stejně důležité, že The Virginian byl jedním z prvních zvukových westernů, který definoval kodex cti hlavního hrdiny i základní témata žánru: hrdina nikdy nestřelí protivníka do zad a nikdy se nechová nemorálně k ženám. Konflikt dobra a zla se odehrává prostřednictvím prosazení práva a pořádku neboli civilizace na divoký západ, při tom na sebe narazí i způsob jednání a uvažování westernerů a lidí z východu, nezbytný je pak finální souboj jako zkouška odvahy a pistolnického umění. 🤓 Úvodní Cooperův střet s padouchem Trampasem (Huston) v saloonu  kvůli mexické dívce, založí hlavní konflikt celého filmu a jejich repliky jsou pro žánr ikonické. Huston: When I want to know anything from you I’ll tell you. Long-legged son-of-a… - Cooper bleskurychle tasí, stone cold: If you wanna call me that, smile! - Huston zasvítí bílýma zubama pod černým knírem: With a gun against my belly, I always smile. 🤓 Coop (28) zde poprvé představil svoji kovbojskou image, která se stala klasikou - elegantní štíhlý dlouhán s úzkým pasem a pružnou, přesto trochu nejistou chůzí. Se zlomenou a špatně srostlou levou kyčlí se pravda musíte znovu naučit chodit i jezdit na koni, respektive sedět na něm k jedné straně, aby vás nárazy do sedla tolik nebolely. Nezbytným doplňkem této postavy je pečlivě zvolený fešácký klobouk a kontrastní šátek. Málomluvný osamělý romantik, mile stydlivý, přesto sebejistý, s chlapeckým, později mužným šarmem. Kovboj jako ztělesnění mužské svobody, odvahy a cti. Inspirací pak westerneři v obrazech Frederica Remingtona a Charlese Russella, Cooperových oblíbenců. 🤓 Veleúspěšný film udělal z herce v Paramountu hlavní hvězdu. Po Virginianovi už každý westernový hrdina byl vysoký málomluvný fešák, padouch odpudivý drsňák v černém, hrdinova vyvolená sexuálně nevinná či alespoň morálně neposkvrněná a zloději dobytka vysedávali v saloonu, hráli poker a popíjeli whisky, dovádějíce s Mexičankami. A pochopitelně klaďas musel vždycky triumfovat v závěrečné přestřelce. 🤓 90 minutové klání s padouchem a jeho bandou zlodějů dobytka nevyhnutelně dospěje do fáze, která si žádá ultimátní řešení. Cooperova nastávající je ovšem zásadně proti a prosí ho, aby se souboji vyhnul. Milovaná schoolmarm z východu bohužel nemá pro westernový kodex pochopení. Ale Coop to udělá po svém: I’ve got to stay! … it’s something in the feelings of a man. Down deep inside. Something a man can’t go back on. - Co nám to jen připomíná? Ano, High Noon.

Jak napsali v NYT 10.4. 1964, den po premiéře, Gielgud přizpůsobil celé pojetí Burtonovi. Naštěstí, aniž by obětoval Shakespeara a zvolený výklad. Rozhodně nevytvořil sebestřednou manýru pro hvězdu. Samozřejmě Burtonův výkon dominuje s “electrical power and sweeping virility”. Zbytek company pak byl vcelku úspěšně vybrán, aby dokázal čelit Burtonově intenzitě (a současně s ní ani v nejmenším nesoutěžil, dodávám já). Kritik NYT pokračuje, že nepamatuji Hamleta “of such tempestuous manliness…full of pride and wit and mettle… Mr. Burton's voice is not mellifluous like those of a few highly cultivated classic actors. It has a hearty ring and a rough edge, attributes that suit his interpretation. He does not, however, scant the poetry. He has a fine sense of rhythm. It is very much his own, with a flair for accenting words and phrases in unexpected ways… It is the grandeur of “Hamlet,” not of an actor or director, that prevails.” 🤓 Takže, jak to celé Gielgud s Richardem vymysleli: Hraje se v civilu, jako by šlo o jednu s posledních zkoušek představení, ještě bez kostýmů. Na odstrojeném (vidíme holé zděné stěny zákulisí), jen základně vybaveném jevišti - pár schodů, aby se dala rychle dramatizovat akce, nebo na nich prostě sedět, vyvýšená plošina, vše jen holé desky, stůl, křeslo, židle, pojízdný divadelní stojan s kostýmy (poslouží jako závěs při zapíchnutí Polonia). Samozřejmě je to jen zdánlivě neuspořádaná scéna. 🤓 Geniální Burton hraje génia uprostřed průměrných. Realita, kterou vidíme na vlastní oči a představení se prostě nemůže nijak rozklížit. Chytré. Překvapivě vedle Burtona nejvíc září Cronynův o holi šmajdající Polonius, který je jako postava z Havlovy Zahradní slavnosti. Ano, Shakespearův génius způsobil, že můžete repliky nejvyššího úředníka prohnilého dánského království pojmout jako nadčasové byrokratické ptydepe 20. století. 🤓 Jak říká Gielgud ve svém výkladu Hamleta z roku 1954, abyste s hrou uspěli, musíte mít výborného Hamleta a jakž takž dobře obsadit dalších 7-8 rolí. To je ovšem hodně na jednu hru, počítejme - Claudius, Gertruda, Polonius, Ofélie, Laertes, Horatio, Fortinbras? Kdo další - Rosencrantz, Guildenstern nebo první herec, hrobník, Duch? Fronta je dlouhá. 🤓 O’Toole s Wellesem se v roce 1963 v BBC programu Monitor kromě jiného dopracovali k tomu, že Hamlet je jediná géniova hra, v níž hlavní postava je rovněž génius, ale že stejně nejtěžší rolí v Hamletovi je Duch Hamletova otce, neb dá všechno do pohybu a vždy je výzva, jak to udělat. Právě tuto roli hrál sám dramatik ve svém Globe Theatre. V Gielgudově inscenaci jen slyšíme hlas Gielguda, v naší slavné Macháčkově také režisérův. V teprve nedávno znovu uvedeném a doceněném Savillově televizním Hamletovi (natáčeno na skutečném Elsinoru v září 1963) si Plummer (Hamlet) sám namluvil strhujícím stařeckým hlasem i Ducha. Lze tedy z problému uniknout (Nebo ho promarnit?) tím, že ducha nezhmotníme… 🤓 Ale zpět ke střetu génia s průměrností. Kromě výrazného Cronyna, který byl ostatně kámoš s Burtonovými již od Cleopatry, Gielgud s neobyčejnou vynalézavostí obsadil k Burtonovi ty správné nuly. Chvíli to dokonce vypadá, že to možná přehnal. Když v úvodu poprvé nastupuje Claudius s dvorem, zdá se, že společně s Gertrudou a spol. budou jen co nejrychleji prkenně odsýpat svoje repliky, aby hladce posunovali děj mezi Burtonovými monology a nepřekáželi. Ale zejména Claudius s Gertrudou nás postupně opravdu mile překvapí, což je rozhodně lepší postup, než aby to bylo naopak. 'Go to a nunnery!’ má nezapomenutelné finále (samozřejmě od Burtona). Sama Ofélie nic nezkazí a nijak přelomově nepoutá naši (ani Burtonovu) pozornost, což bylo ideální, neb Líza zhlížela ze své lóže na každé představení a po něm si v limuzíně špalírem fanoušků odvezla Richarda do hotelu. Horatia si zapamatujeme jen jako zemitý, rozkročený sloup v semišovém saku s černou prošedivělou bradkou. A to stačí. Laertes je světlovlasé něco ve světlé košili (Jak tak nezajímaví lidé vůbec můžou být herci?), ale netrhá kulisy, poslouchá Claudia a nechá nakonec černě oděného unaveného Burtona vyniknout v “šermu”. Taky dobrý. 🤓 Kdo zůstanou naprosté nuly až do konce svého pobytu na Elsinoru jsou Rosenkrantz a Guildenstern. Ale jaké nuly, vážení! To už je fakt umění! Gielgud s Burtonem je vytěžili opravdu nevídaně, je to jeden z nejzajímavějších rysů celé inscenace, ale všechno to opět odehraje Burton. Při jejich první společné scéně udělá postupně na křesle a stole svoje nejnebezpečnější fyzické číslo v celé hře. Plus demonstrativně na stole odkopne knihu, jako symbol jejich předešlého studentského přátelství, které teď zradili tím, že na něj dobrovolně donášejí. Tato výrazná fyzická a metaforická akce vám utkví a už si na oba spolužáky dáváte příště pozor a vůbec nevadí, že ani na konci nevíte, jak vlastně oba zkorumpovaní kámoši vypadali, zapamatujete si z nich jen jejich obrácené kravaty s luxusní značkou, což opět udělá Burton. Ale co se ho oba slídivé stíny svojí přítomností naotravují, to by uvláčelo každého génia. 🤓 A což teprve Polonius! Jeden z pilířů této inscenace, až do svého zapíchnutí je vlastně důležitější než Claudius. Scény s ním jsou plné absurdního humoru, z něhož mrazí. Králové se mohou navzájem vraždit, ale byrokratická hydra jede dál. Můžeme jen spekulovat, že s inteligentním a charakterním králem (Starým nebo mladým Hamletem?), by Polonius neměl tak drtivý vliv na chod dánského království. Ovšem, když ti nahoře selžou, sledujeme už jen neodvratnou, zkorumpovanou byrokratickou agónii. Velmi aktuální - v šedesátkách i dnes. Samozřejmě o tom je celá hra, Hamlet musí vymknutou dobu nasadit zpátky do pantů. 🤓 Na Poloniovi dokonce končí první část večera (128. min), poté, co s Claudiem rozhodli, že Hamleta odešlou do Anglie. Zpětně tak oceníme záměrné úvodní Claudiovy scény, kdy nevypadá jako Hamletův důstojný protivník. Pauza je pak logicky už v tomto místě, ještě před polovinou hry. Je to po dramatické scéně s Ofélií ('Go to a nunnery!’) před kterou je, jak známo, ‘To be or not to be’. Burton při tomto monologu skončí po druhé a naposled v inscenaci na židli v popředí, na níž usedl při své úvodní scéně s nástupem dvora. V přesné Gielgudově režii, jakoby se uzavřelo první kolo našeho rodinného thrilleru: Hamlet už je ve zcela jiné situaci než na začátku hry, už ví, jak zemřel otec, kdo to udělal, přibyli mu další protivníci - Rosencrantz a Guildenstern i spojenci - herci, které plánuje zapojit do útoku, po němž už nebude návratu, a - ztratil Ofélii. Claudius a Polonius už vědí, že Hamlet je nebezpečný, že jim minimálně nedá “klid na práci”- na jejich způsob vládnutí. 🤓 Metafory aranžmá pohybu, akce na nábytku, akce s rekvizitou. Další příklad šála: Horatio tu svou dá Hamletovi na konci scény na hradbách - Hamlet dostal úkol, Horatio ho spontánně vybaví svojí šálou, prostě má správný pocit, že při tom bude “foukat”. Nevíme, jakou má šála barvu, v čb záznamu je tmavá. Hamlet si pak vezme tentokrát světlou šálu od prvního herce (Voskovec) a zase mu ji po Hekubě při vyprovázení herců vrátí. Spontánně předávaná šála jako metafora ryzí kamaraderie a přátelství (OMG, jako škrtání sirek a zapalování cigaret v Hawksově Only Angels Have Wings!). Ovšem jen na trase Horatio-Hamlet a herci-Hamlet-herci. 🤓 Oblečení: Rosencrantz má tmavší sako, Guildenstern světlejší, oba mají kravaty, stejně jako Polonius a ostatní členové státního aparátu - Marcellus, Bernardo, poslové, Osric, atd. Je to jen zdánlivý protimluv, že působí jako korporát ze šedesátek. Zatímco hlavní postavy spojené s emocemi mají rozhalenky - Hamlet, Claudius, Gertruda, Laertes v druhé polovině hry, herci, hrobníci. Nezničitelná opora Horatio má pod svým rozhaleným semišovým sakem tmavý svetr ke krku. Ofélie a Laertes v úvodu dopnuti, ale šílená Ofélie pak s rozhalenkou. Fortinbras nakonec nakráčí do shnilého dánského království v tmavém kvádru s bílou rozhalenou košilí a v ní tmavý šátek - nedotčený švihák. 🤓 Ve stylizovaných kostýmech jsou pak jen herci hrající na Hamletovo požádání hru o zavraždění Gonzagy - hra ve hře. S divadelní pasáží si Gielgud hodně vyhrál, nechal tam vše - přivítání, monolog o Hekubě (ano, nepostradatelné jako paralela pro Hamleta), promluvu o herectví (Legendární herecké desatero, které se sice dá bez následků škrtnout, ale kruci, je tak drahé všem citlivým mimetickým duším… Macháček ho taky neškrtl.), pantomimu, hru s replikami - samozřejmě je to důležité jako paralela pro Gertrudu (Gertruda: Myslím, že ta dáma příliš slibuje. - Hamlet: Ale ona své slovo dodrží.). Ještě víc toho pak rozehráli během představení. Hamlet se skloní k Ofélii a cosi ji šeptá. Odhalení svého záměru? Chce, aby věděla od něj, co se děje a byla na jeho straně? Během hry ve hře pak v jeden moment dokonce Hamlet vezme Claudiovi pohár vína z ruky a brání mu, aby se cicmal s Gertrudou… Všechna tahle akce jde nad rámec toho, co má přímou oporu v textu. A všichni členové herecké company jsou muži, takže královnu hraje mladý muž, stejně jako v Shakespearových časech. 🤓 V druhé polovině inscenace je toho vůbec hodně. Široce rozehraná scéna hry ve hře, navíc s již zmíněnou nevídanou Hamletovou pantomimou v řadách nepřátel. Výborný divadelní moment s modlícím se Claudiem a monologizujícím Hamletem s napřaženým mečem hned za ním (publikum ani nedutá). Dobrá scéna s Gertrudou a ve zkouškové koncepci imaginárními (ano jde o rozdílné vize vládnutí ne portréty) královskými medailony, ale tam už jakoby Burtonovi docházela šťáva. Mladší, méně alkoholizovaní Hamleti hrají scénu v matčině ložnici s větší vervou. Celkově je ovšem ve druhé části představení méně Burtona (a jeho monologů), neb po odeslání do Anglie už máme jen jeden - nejklidnější, vyrovnaný s osudem, na pláni s Fortinbrasovým vojskem. Méně je samozřejmě i Cronyna, což oboje je největší zkouškou Gielgudova představení. Naštěstí Shakespeare drží! 🤓 Osric je notně seškrtán. V této burtonovsky dospělé inscenaci dává smysl obětovat “lacinou” satiru a jakousi nepatřičnost tohoto zábavného, Hamleta rozptylujícího, výstupu po pohřbu Ofélie a před soubojem. A všichni se už těšíme na šerm, ten není nijak opulentní, ale dostatečně akční a nezadržitelně spějeme do velmi nesentimentálního a krátkého finále. Žádné objímání nebo poponášení s Horatiem, rychle mu zahodit pohár s otráveným vínem, odvalit Claudia z trůnu, cynicky se uchechtnout a nechat se mrtvý do něj posadit. Je to při vší Burtonově elektrizující přítomnosti velmi mužný, strohý a nekompromisní, civilní Hamlet. 🤓 Je to výborná inscenace, vybalancovaná, kde do sebe všechno zapadá, což ve výsledku převáží i to, že jako každé provedení Hamleta, má i toto některé výborné, objevné momenty a některé slabiny. 🤓 Tou hlavní je, že Burton byl ideální Hamlet (pokud vůbec, válečník Henry V. mu určitě seděl víc), když ho hrál v roce 1953 v Anglii, ale z toho máme jen pár fotek a vzpomínek současníků. Jeho Hamlet z roku 1964 - byť byl Burton z dnešního pohledu pouhých 38 let mlád - rozhodně není mladý citlivý princ (jako ve hře), který projde velkým vývojovým obloukem. Je již zformovaným mužem, poničeným zápasem za své ideály, mířícím do středního věku. Fyzicky Burton vypadá jako štamgast spěchající za partou ožralů do jejich oblíbeného pubu. A vlastně to tak bylo. Představení sponzorovala J&B Scotch, už při zkouškách v Torontu whisky tekla proudem a Burton pak během představení prý snadno vyžahnul celou láhev. I v důsledku toho náhle měnil svůj pohyb a intonaci a bral to nikoli jako neprofesionalitu, ale jako součást “final rehearsal aesthetic” konceptu celé inscenace. 🤓 Shrnuto: rok po Cleopatře, kdy Burton s Liz stále plnili přední strany bulváru, se od ledna zkoušel Hamlet v Torontu, v půli března se s Liz v Montrealu vzali, čímž dodali bulváru další náboj. Premiéra Hamleta byla v NY 9. dubna, derniéra 8. srpna, tedy 17 týdnů, každý týden 8 představení! Na Brodwáju, jak si čeští herci nedokáží představit ani v nejčernějších snech, se hraje út-pá, pak so a ne každý den 2 představení, v pondělí je volno, občas nějaké matiné navíc i ve všední den. Po celou dobu tohoto hamletovského deliria byli ‘Dickenliz’ na každém kroku pronásledováni davy fanoušků, bylo to jako Beatlemania. Jen divadlo, hotel…and booze. 🤓 Hrálo se v oblíbeném, na poměry Broadwaye komornějším, prostoru Lunt-Fontanne Theatre (cca 1500 míst), s výbornou akustikou a viditelností. Záznam byl pořízen 5 týdnů před koncem tour, sestříhán z celkem 3 představení 30. června a 1. července. Poté, co režisér Gielgud opustil NY, tedy přestal dohlížet na svoje představení. Když pak viděl záznam, velmi jej, a Burtona především, zkritizoval. (“the most mannered and vulgar performance”). Ale jak bylo řečeno na začátku, tato inscenace se v principu rozklížit nemohla, chátrat mohla jen s rostoucím géniovým alkoholismem. 🤓 Burtonův Hamlet dosáhl broadwayského rekordu 137 představení, čímž o 6 překonal Gielgudův předchozí hamletovský rekord z roku 1936 a byl komerčně nejúspěšnějším Hamletem v americké divadelní historii. 🤓 Ve skutečnosti byl ale Burtonovou divadelní labutí písní. Na Broadway se herec vrátil už jen dvakrát. V Equusovi (1976) - velmi úspěšně, leč zde poprvé ve svém profi životě nepil při představení a čelil tak všem abstinenčním příznakům, které musel v rámci svého hereckého výkonu přemáhat. A rok před smrtí v Private Lives (1983), opět do svého hamletovského divadla Lunt-Fontanne a opět s Liz, tentokrát společně na jevišti. Jakoby se na rozloučenou chtěli vrátit do momentu, kdy jejich společný život byl nejzářivější.

Čirý, byť od Taylora důkladně zahulený, ESCAPIST SEXY PULP, který s noirovým žánrem spojuje ukoptěná atmosféra a hlavní hrdina. Drsňák bez iluzí v poválečném světě, jehož zbývající morální integrita (good cop) je konfrontována s těkavě pochybnou osudovou ženou. Dvě třetiny si tak užíváme flashbackový sebezpytující Taylorův voice over, aby se do posledního dějství dal leading man do kupy a převzal s nadhledem kontrolu nad situací, jak jsme v pulpu (a klasickém Hollywoodu) zvyklí. 🤓 Jiná věc je, že kdykoli si Bob zapálí a s beznadějnou závislostí potáhne cigaretu, film fan si chtě nechtě musí připomenout jeho roční umírání na rakovinu plic v nedožitých osmapadesáti, tak drásavě popsané ve dvou životopisech. (Pokud chcete přestat s kouřením nebo raději vůbec nezačínat, možno oba vřele doporučit… samozřejmě i kvůli jiným věcem, které se dozvíte o Arlingtonovi.) 🤓 Tím úplatkem z názvu je Ava Gardnerová (26), respektive peníze, které by hrdinovi pomohly uniknout své dosavadní existenci společně s ní. “Všichni dnes hrabou, proč byste neměl vy?”, vábí Laughton Rigbyho. A Bob je přesvědčivý jako cynický válečný veterán, dnes federální cop, slídící ve žhavě vlhké střední Americe po dalších US poválečných loserech, kteří pašují letecké motory. Samozřejmě, pokud vypadáte jako Robert Taylor (37), ženy s velkou pravděpodobností budou vaší slabostí. Ava později zavzpomínala na romantickou půlroční love affair, kterou si s Bobem rádi protáhli i po natáčení. Nejen scéna “Do you need the words?” je akčním důkazem. Hezky se na ně na oba kouká a každá jejich společná přítomnost na plátně film náramně oživí. A pak že takový únikový pulp nemá s realitou nic společného! 🤓 Dnes je film populárnější, než v době svého vzniku, kdy byl nepatřičně srovnáván s těžkými noiry. Zatímco kritice a překvapivě i divákům unikal jeho neskrývaný pulpový základ (stačí se podívat na dobový trailer), jen pro tentokrát vyvedený nadstandardně profi: zkušená a výborně placená MGM scenáristka Marguerite Robertsová nadrásala pulpovou story s jasným cílem - udržet nad vodou nezávisle píšícího manžela, který, na rozdíl od ní, zůstal členem komunistické strany, art department pod vedením Cedrica Gibbonse vyrobil i v tom poválečném hollywoodském šetření pro MGM typicky košaté a zabydlené prostředí děje s nepočítanými statisty na dvoře studia, atmosférickou kameru s mistrovsky nasvícenými navlhlými detaily herců obstaral další zkušený pro Joseph Ruttenberg, hudbu master of melodrama Miklos Rozsa, který nás opravdu nešetří, když Price škrtí Hodiaka (pulp chce svoje, že). Každý už chápe, že v této sestavě je osoba režiséra zcela nepodstatná. 🤓 Jen střihač měl slabou chvilku v legendárně “rozházené” milostné plážové scéně, ovšem tady nejpravděpodobnějším důvodem nenavazujících záběrů byla cenzura. Do áčkového balení naopak bezezbytku patří Charles Laughton a Vincent Price v barvitých vedlejších rolích a skvělé ohňostrojové finále s nezbytnou pulpovou ironií nakonec. 🤓 Moustache Noir - Robert Taylor Tribute na  https://webshare.cz/#/file/EwMv1VGnTQ/moustache-noir-robert-taylor-tribute-mp4

Dvouletá vyčerpávající mise k definitivnímu ukončení války vtělená do příběhu plukovníka Paula Tibbetse, završená doručením první atomové bomby nad japonský cíl. Dvouhodinový MGM bw biják s dvěma krásnými a herecky výbornými hvězdami (Robert Taylor a Eleanor Parker) v hlavních rolích. Se skvělou hudbou (Hugo Friedhofer), s plynule vloženými docu válečnými (jak bylo v té době u válečných filmů zvykem) a odtajněnými secret atomovými záběry. To vše přispělo k věrohodnosti a celkové nestárnoucí působivosti filmu. 🤓 Zvolený úhel vyprávění se přitom zdá být vzhledem k tématu na první pohled nepatřičný a až příliš melodramatický (i na hollywoodské poměry). Story nám totiž v první polovině jako flashback vypráví ze svého ženského, nevojenského a starostlivého pohledu manželka. Samozřejmě cílem je polidštit tuto největší americkou vědeckovojenskou operaci WWII a přiblížit ji každé americké manželce, matce a vůbec všem lidem v týlu. Neb ti jsou nakonec těmi daňovými poplatníky, co nesou největší břemeno válečného úsilí, ať už je válčení horké (děj filmu) nebo studené (rok vzniku filmu). 🤓 Humanizace Tibbetsovy letecké mise Silverplate, potažmo celého projektu Manhattan. Odklonění pozornosti od vojensko průmyslového komplexu s jeho reálnými a ne zcela průhlednými mocenskými a ekonomickými zájmy k ryzí, základní otázce přežití, o niž jde v každé válce především - splnění úkolu nebo selhání, my nebo oni, vítězství nebo prohra, záchrana životů a civilizace nebo jejich ztráta. Tak jednoduché to je. V roce 2023 jsme k pochopení dilematu z roku 1945 nejblíž, jak jsme od té doby mohli být. 🤓 V polovině filmu dorazí Eleanor s dvěma syny za Bobem na odlehlou základnu a teprve se naplno projeví dramatická účinnost zvoleného řešení. Film totiž v druhé polovině graduje kontrastem vedle sebe kladených scén přízemního domácího provozu a stále závažnějších příprav atomového finále. Tento nový ad absurdum level vyprávění je konstituován ironickou rodinnou obhlídkou papundeklového stísněného příbytku Tibbetse na základně, za níž hned následuje vzlet zázraku moderní techniky, v první polovině filmu již riskantně vytuněného, 60 tunového čtyřmotorového Boeingu B-29 Superfortress. První zkušební vzlet s předpokládaným přetíženým nákladem jen o fous neskončí katastrofou. Jak blízko absurdní realitě v tomto pojetí tvůrci byli dokládá i fakt, že crazy scéna, v níž manželka omylem najme jednoho z atomových vědců v bílé kombinéze coby instalatéra na opravu kohoutku v kuchyni, se skutečně stala. 🤓 Manželka, která v empíky prošpikované základně pochopitelně nesmí tušit čemu ve skutečnosti její manžel velí, je stále hysteričtější a domácí atmosféra napjatější. Tibbets se zatím ocitá na pokraji fyzických i psychických sil pod stále novými úkoly k co nejdokonalejšímu zabití co nejvíce lidí. Všichni zúčastnění ochotně přenášejí definitivní povel k akci a tím odpovědnost za úspěch či neúspěch 2 miliardového projektu Manhattan na něho. Plus nezbytné záblesky legendárního Taylorova černého humoru, hrdinovo stoické, neidealizované přijetí zákonitostí vojenské byrokracie, současně jeho empatie vůči obětované rodině. A nad tím vším schopnost racionálně jednat, vyřešit problém, splnit úkol, který dobrovolně přijal a pro sebe eticky zdůvodnil. 🤓 Komplexní role. S vědomím soukromé i veřejné Taylorovy historie, těžko si představit, že by to někdo zahrál líp. Podceňovaný herec byl vždy výborný při plnění nečekaně obtížné výzvy - Magnificent Obsession, Escape, Bataan, Devil's Doorway, Westward the Women, která se i v případě, že hrál oportunistu - Quo Vadis, Party Girl nebo zápornou postavu - Johnny Eager, nakonec vyvinula v redemption (through love samozřejmě) a etický triumf, třeba i za cenu sebezničení. Jediná Taylorova bez nápravy záporná (a jako studie posedlosti výborně zahraná) role lovce (The Last Hunt), který nikdy nemá dost - ponižování okolí, popíjení alkoholu, zabíjení bizonů a indiánů - je doplňujícím protipólem všech ostatních Taylorových hrdinů. Posledním dílem skládačky, neboť s posedlou důsledností ve všech svých životních volbách volí to špatné řešení až po logické finále, které tentokrát je doslovným zamrznutím života. 🤓 Paul Tibbets, pilot, který bezchybně dovezl a shodil tu “věc” na Hirošimu, muž, s nímž se Taylor pochopitelně osobně seznámil, je v jeho pojetí only human, hoden obdivu, spolehlivý, odvážný a neokázale steady. 🤓 Enola je anagram alone, jak nám Eleanor v první polovině filmu neopomene připomenout, když se cítí opuštěná a osamělá. Pro kontrastní srovnání má Taylor ve filmu dvě “heroické”, příznačně komorní scény, kdy je na všechno really alone. Když na dálku deadly tired připíjí fotce manželky k narození jejich druhého syna - “Congratulations, pal” - a v předvečer historického letu jeho voice over dopis matce, po níž vzápětí pojmenuje svoje letadlo Enola Gay. 🤓 Taylorovy voice overy! Další hercova nedoceněná kvalita: dopis matce v předvečer smrtelně nebezpečného úkolu, dopis milence na počátku redemption v Party Girl a noirový voice over prožívající konflikt policejní profese a lásky k možné podezřelé v The Bribe. 🤓 Robert Taylor a Eleanor Parker byli v Above and Beyond poprvé pár. On čerstvě po rozvodu, ona na konci svého druhého manželství, chemie výborná, takže on and off screen romanci si zopakovali i za dva roky při obtížném natáčení v Egyptě. Valley of the Kings a Taylorův archeolog v něm je, jak známo, jeden z přímých vzorů Indiany Jonese, stačilo jen přidat ještě víc ironie a hudbu Johna Williamse. Každý, kdo viděl tento kousek a Westward the Women, ví, že až do Indiany, to v Hollywoodu nikdo neuměl s bičem líp než Bob Taylor. 🤓 Jinak pilota hrál Taylor už v roce 1934, kdy se natáčel jeden z jeho prvních filmů u MGM West Point of the Air. Při té příležitosti se nadchnul pro létání a začal se mu soustavně věnovat. Ve Flight Command (1940) už oslňoval v hlavní roli kadeta u výběrové jednotky US Navy Hellcats. V letech 1943-45 narukoval a dělal v hodnosti poručíka leteckého instruktora. Při tom natočil 17 instruktážních filmů a ke konci války namluvil koment k výbornému barevnému docu o letadlové lodi The Fighting Lady. 🤓 Financování jeho dvoumotorového Beechcraftu pojmenovaného Missy (hollywoodská přezdívka manželky Barbary Stanwyckové), které mu po válce zajistilo studio, bylo v Taylorově případě tím nejvíc korumpujícím bonusem v jeho rekordně dlouhém kontraktu s MGM 1934-58. 🤓 Když intenzívně žijete svůj vyměřený čas a chcete létat z Hollywoodu do práce na exteriéry, na víkend na lov (třeba do Sun Valley za Cooperovými a Hemingwayovými), na večeři s přáteli, za milenkou, prostě na otočku stovky mil někam, tak se to hodí. Nosit vojenskou uniformu, pohybovat se ve vojenském prostředí, výborně jezdit na koni, zacházet se zbraněmi, práskat bičem, spravovat motory, řídit auto, motorku nebo letadlo byla pro Taylora ta nejpřirozenější věc na světě, ono je to pak na plátně vidět.

Ke konci WWII už mělo publikum válečných filmů dost a obracelo se k únikovým žánrovkám (Laura), nostalgickým rodinným příběhům (Meet Me In St. Louis) a vyhlídkám na budoucí rodinný život po úspěšném vyrovnání se s válečnou zkušeností (The Best Years of Our Life). S postupujícím časovým odstupem a mrznoucí studenou válkou se válečné téma začalo vracet v nejrůznějších podobách. 🤓 V Task Force sledujeme klikatou cestu postupně formovaného námořního letectva a prosazení budování flotily letadlových lodí, jako hlavního amerického obranného valu v Pacifiku. Oporou děje je soukromá story fiktivního armádního pilota, jehož osud kopíruje tento vývoj. Takže začínáme v roce 1922 kdy se 15 mladých pilotů učí vzlétnout a přistát na první americké letadlové lodi a končíme na konci WWII, kdy je náš hrdina v lítém boji velitelem jednoho z těchto technologicky grandiózních plavidel, která rozhodla válku. Od bandy individualistických dobrodruhů k dokonale sladěné týmové práci individualit několikatisícové posádky. 🤓 Zejména pro fanoušky historie (a Top Gunu) oplývá tento film mnoha docu záběry z mírového i válečného provozu amerických letadlových lodí od jejich počátků po největší námořní bitvy WWII. Propojení hraných pasáží s dokumentárními je ukázkově plynulé a pro diváka působivě emočně vibrující. Pomáhá tomu dramaturgie střihu, spojovací flashbackové vyprávění a voice over hlavního hrdiny a po svatbě i jeho manželky, a zejména velmi neokázalé herectví všech zúčastněných s Cooperem v čele. 🤓 De facto invalidní, neb od úrazu v 15 letech kulhající, Coop, nebyl během WWII v armádě, na rozdíl od většiny ostatních věkově a zdravotně způsobilých mužských hvězd Hollywoodu. Ovšem armádní prostředí a jeho postavy nastudoval, když se účastnil bavičského turné po posádkách v jižním Pacifiku v listopadu - prosinci 1943. Neuměl zpívat, stepovat, ani vyprávět vtipy, byl tam jako ztělesnění ryzího amerického hrdiny, v němž herec a jeho postavy splynuly v živý ideál - jako Coop, Mr. Deeds, John Doe, sergeant York, Robert Jordan. Ale ukázalo se, že ty tisíce hochů v publiku po něm v předvečer svých bitev pokaždé chtěly jediné - odříkat jeho závěrečnou řeč Lou Gehriga z filmu Pride of Yankies (1942). V ní se smrtelně nemocný baseballista, vyrovnaný a šťastný, loučí se svým publikem i životem. Nepřekvapivě později označil Cooper tuto svoji válečnou misi jako nejdojemnější emocionální zkušenost svého života. Možná i proto jsme v Task Force svědky nečekaně silných a s pokorou prožitých momentů z bitev i zázemí, v čemž Cooperovi v roli manželky asistovala moc dobře vybraná Jane Wyatt. 🤓 Film měl velký ohlas u publika. A protože po každém vítězném opojení přijde zákonitě rozčarování z nesplněných individuálních i společenských nadějí, můžeme vyslovit domněnku, že v době rostoucí poválečné deziluze byli diváci zralí připomenout si, jak těžce a zač před pár lety bojovali. Na programu recapu byla v první polovině obětavost při budování amerického letadlového loďstva, pak Pearl Harbor, který nás i díky předchozím chybám dostal do kolen, obratová bitva u Midway, která byla o fous, a technicolorové finále v posledních 18 minutách v urputně vyrovnané, poslední velké bitvě WWII - o Okinawu, opět prokládané mnoha unikátními docu válečnými záběry, tentokrát již barevnými. 🤓 Po proslovu Cooperova kapitána ke zbytku posádky těžce poničené lodi, by se dal brát konečný obligátní titulek i jako válečné poděkování námořnictvu, každému jednotlivci v něm. Za jeho podíl v boji za svobodu a zachování nezávislosti, neboť ani na okamžik nemáme v tomto filmu pocit, že by vítězství bylo snadné a už vůbec ne samozřejmé: To the United States Navy for its aid and cooperation in making this picture possible our grateful thanks. 🤓 Cooperův příspěvek k válečnému úsilí: V červnu 1943 se vydal na jižní pobřeží USA a navštívil vojenské nemocnice v San Diegu. 26. října téhož roku dostal společně s herečkami Unou Merkel a Phyllis Brooks rozkaz z armádního velení vyrazit za tři dni na turné po jednotkách v jižním Pacifiku. V listopadu a prosinci tak absolvoval 5 týdenní misi. V bombardérech nalétal a v džípech za tropického deště v džungli s její havětí najezdil celkem 23 000 mil. 🤓 Tedy nejprve vlakem z Los Angeles do San Francisca a pak letecky postupně na Honolulu, Cookovy ostrovy, Fidži, Novou Caledonii, do australského Queenslandu a do Brisbane, kde byl MacArthurův hlavní štáb. Pak na sever Austrálie do Darwinu a na Papuu Novou Guineu, se zastávkami na jejím severním i jižním pobřeží. Na Nové Guinee se kromě domorodých kmenů kanibalů, umělci dostali i do bezprostřední blízkosti fronty s všude přítomnými projevy zkázy, zažili i ostřelování a bombardování. Velká MacArthurova osvobozovací protiofenzíva začala jen čtyři měsíce před jejich příjezdem. Cooperovo turné tak mělo podpořit morálku útočících jednotek či zraněných ve vojenských lazaretech, kde herec se svou nezáludnou přímostí neměl problém empaticky pohovořit s kýmkoliv. 🤓 Celkově to byl emočně i fyzicky mimořádně intenzivní zážitek vojenského světa s bezprostředním poznáním mnoha typů od vojínů po generály. To vše s obtížnou logistikou, neustálým nepohodlím a náhražkovým stravováním (konzervy, mléčné a vitaminové tablety, čokoláda, alkohol). Vzhledem ke Cooperovu pověstnému apetitu evidentně nedostatečným, neboť zhubl 8 kilo. Nicméně zkušenost se hodila hned vzápětí, když hrál v The Story of Dr. Wassell a později ve filmech Task Force, You’re in the Army Now i v Premingerově rekonstrukci osudové vojenské soudní pře The Court-Martial of Billy Mitchell.

Celé je to o těch penězích. Kdo je má nebo nemá je jen o štěstí, just gambling - spekulace na trhu, třeba i nezáměrný omyl, nakonec se stejně promění v prach. Neplatí žádná spravedlnost, jejíž socha se nad námi majestátně sklání v úvodních záběrech soudní budovy. Ti, co je mají, se cítí nejistí a stále ohroženi ve světě, kde o ně snadno mohou přijít a ocitnout se na druhé straně mezi těmi, co je nemají, kteří naopak cítí jen nespravedlnost a nenávist. 🤓 Vůbec nejde o to, že bychom - byť na vteřinu - měli věřit, že Gary někoho zabil, ale že v tomto světě, jehož ostrý společenský řez ve filmu sledujeme, tomu věří jeho něžná, oddaná, nově středostavovská, manželka. To ona se stává nespolehlivým vypravěčem, vyděšená z kreatur na obou stranách barikády, zranitelná a neznalá pravidel “boje o přežití”. Peklo pro posledního westernera zvyklého řešit každý problém vlastními silami. 🤓 Slibný Garyho vstup do šedesátek - čeho jsme se od něho ještě mohli v nové době dožít. What a waste! Maestro do posledního dechu. 🤓 Doporučené clípky na YT: Gary Cooper - Force of Nature 🤓 Gary Cooper & Ingrid Bergman | Youth 🤓 Gary Cooper & Patricia Neal | Cold Little Heart 🤓 S Pat to bylo na krev for sure. Coop byl největší bourák ze všech.

Taková jedna obyčejná hra o životě. Milostný trojúhelník: dvě skvěle vybroušené mužské postavy a osudová žena, o níž se jen mluví, která je za tím vším… Výborná dramaturgie, jak je v Ungeltu zvykem. Smočkova jemná a přece sebevědomá režie a na jevišti dva zkušení TALENTI, kteří baví, dojímají, inspirují. Pro vděčné publikum předvádějí, jak s přirozenou lehkostí správně dýchat, artikulovat a nahrávat si s milimetrovou přesností a milisekundovým timingem. Když se to umí, divadlo je vždycky zázrak! A pan Brichcín jej dokázal zachytit. Čím víckrát to vidíte, tím víc si to užíváte. Nádhera!