Davson

Další z těch případů, kdy mladý zanícený tvůrce má zajímavý nápad, ale nedokáže ho dostatečně dobře rozvést. Eddie doplácí na nevyrovnanost, žánrovou nevyjasněnost a špatnou dramaturgii. Některé momenty jsou vtipné, pár nápadů zajímavých a coby půlnoční oddych po náloži náročných filmů je to celkem OK, ale dál se tím nemá cenu zabývat.

Vizuálně velice podmanivý, dynamický a nadčasový film, dokonalá práce s loutkami. Docela mrzí, že jednotlivé pověsti jsou tak krátké, určitě by jim nevadilo prodloužení a kdyby místo jednoho celovečeráku vznikla rovnou série třeba středometrážních filmů, kde by byly pověsti více dějově propracové. Pro cizince, který nemá ponětí o tom, kdo je Jirásek, to musí být trochu chaos.

Je to sice nasnímané hezkou kamerou, má to pěknou hudbu a pár zajímavých formálních kudrlinek, ale křičí z toho teatrálnost, která je otravná a nudná. Je to divadlo.

Docela příjemné překvapení, neboť jsem se obával toho, jak bude vypadat adaptace velice dobré a komplexní knihy v pouhých 77 minutách. Samozřejmě došlo k celkem výrazné redukci a zjednodušení, nicméně ani mi to výrazně nevadilo, Jirešovi se to podařilo ukočírovat s čistým štítem. První půle, kde se prolíná Ludvíkův příjezd do rodného města a jeho proces, natočený v první osobě, je výborná a skvěle sestříhaná, druhá už je spíše slabší, ale nahoře to drží excelelentní Josef Somr.

Další z řady současných artových/festivalových filmů, které už jsou svým způsobem žánrovky a jejíchž formalní atributy (dlouhé záběry, absence hudby, strohé dialogy, tlumené herectví) se, bohužel, staly klišé. Loznica nedokáže přijít s něčím neobvyklým a ozvláštňujícím a jeho film tak zůstavá jedním z mnoha, i když potenciál by tam určitě byl.

Ač má film solidní dvě hodiny, působí občas jako hrubý sestřih mnohem delšího projektu, ve kterém by byly více rozvedeny vedlejší dějové linie a charaktery a motivace jejich protagonistů. Děj se valí překotně dopředu, některé scény vypadají, že byly sestříhány na minimum a že by ve filmu vlastně ani nemusely být, aniž by to mělo zásadní efekt. Celkem škoda, nicméně vztah ústřední dvojice je dostatečně zajímavý sám o sobě, hezky se vyvíjí a graduje a vzájemné rozhovory obou protagonistů. jsou stimulující. Jean-Paul Belmondo i Emmanuelle Riva působí velice přirozeně a chemie mezi postavami tak funguje bez problémů.

Ulrich Seidl se v tomto filmu definitivně projevil jako pokrytec a misantrop, který se nanejvýš dokáže uboze vysmívat svým postavám. Zatímco jeho předchozí snímek Import/Export se dal obhájit argumentem, že poukazuje na palčivé skutečnosti naši společnosti (např. sexuální ponižování), v případě Ráj: Láska už to neplatí. Nebo si snad někdo myslí, že "sugar mamas" je nějaké závažné téma, kterému bychom měli věnovat pozornost? To těžko. Seidlův film se tak redukuje pouze na posmívání se starým ženským a jejich tloušťce, ošklivosti, povrchnosti a blbosti. Nikdy jsem netvrdil, že by humor měl mít nějaké hranice, jsem přesvědčen, že sranda se dá dělat ze všeho, ale Ráj: Láska není komedie nebo satira, na to se tváří příliš vážně a důležitě. Film ale neobstojí ani ve své snaze být realistický, neboť je příliš naivní a dost zjednodušující. Těžko se dá věřit tomu, že lze padesátnici okouzlit neustálým opakováním "Já tě miluju" a že naletí na tak průhledné záminky, jak z ní vytáhnout peníze. Seidlův "realismus" se omezuja na předstírání, že je nezávislý pozorovatel, jednotlivé scény ale stylizuje a uměle vytváří trapné situace pro pobavení publika. To se spolu s tvůrcem může cítit povýšeně nad postavami ve filmu, které jsou dehonestované na blbé škaredé nány a vychcané černošské podvodníky (velice primitvní rasismus). Je tu sice jistý náběh (velice nepatrný) na film o životní deziluzi a snaze, alespoň na chvíli, vrátit ztracená léta, ale veškeré potenciální emoce jsou záhy pohřbeny (dvojnásobný telefonát matky její dceři, která ji nevolá zpět v den matčiných narozenin, je nahrazen ultratrapnou scénou "čtyř na jednoho"). Seidl umí postavit dobře kameru, pracovat s mizanscénou a zkomponovat zajímavý obraz, ale v tomto případě je to sakra málo. Ráj: Láska je film zábavný jen do té chvíle, než si uvědomíte, jak moc je ubohý a zvrácený. P.S.: Přiznačná je už první scéna filmu znázorňující mentálně postižené na pouti. Nemá žádnou spojitost s tím, co přijde (zjištění, že hlavní hrdinka je asi pečovatelka v nějakém ústava, je irelevantní) a je tu prostě jenom na to, abychom se hezky zasmáli blbým obličejům mentálů, kteří jsou u vytržení při jízdě na autodromu. Haha...

Troška zklamání pramenící z neopodstatněně přehnaných očekávání, aniž bych pořádně věděl, do čeho to vlastně jdu. Denis Lavante je samozřejmě naprosto famózní, některé scény úžasné, pocit po projekci ale poněkud rozpačitý. Film, který si zaslouží druhé zhlédnutí.

Film začíná informováním o sérií útoků na Romy v Maďarsku v letech 2008 a 2009. Následující necelou hodinu a půl sledujeme běžný den členů jedné rodiny z romské komunity a jenom čekáme na to, kdy a zda přijdou náckové a začnou vraždit... Režisérovi se umně daří budovat napětí z neznámého nebezpečí, o kterém tušíme že přijde, zejména díky skvělé práci s kamerou detailně sledující postavy a zvukem. Za zmínku stojí i realistické a nepřikrášlené vykreslení romské komunity a jejich členů - žádné idealizování, moralistický apel nebo primitivní odsudky. Velice sugestivní film.

Velice krásný a působivý film o komplikovaných vztazích mezi dětmi a rodičemi. Bohužel celou dobu jsem měl problém s identifikací jednotlivých postav. Chlapci mi přišli velice podobní a jejich optcové taky. Někdy uprostřed filmu jsem rezignoval na to, kdo je kdo a dál se nechal pasivně unášet podmanivými obrazy. Ne že by to bylo na škodu, jedná se spíše o pocitový film, ale špatná orientace v příběhu roztříštěném mezi mnoho postav mi nedovolila tento kousek plně docenit.