nichts

Ačkoliv je to plný klišé, který pozná i hudební nula jako já, což je fakt trapný když je hlavní postava super dirigentka. Stejně jako je slabý, že to potřebovali artově roztáhnout, mít sterilizovanej design iteriérů a pak hned nepřiměřenej kontrast se zatopenym squatem. Stjeně jako finální přirovnání k toxickýmu krokodýlovi, co se tam sotva vejde - 20s na celou scénku. - Tak je to působivý. V halvních momentech se dodržel takt. Srdceryvný maily přejedou tak rychle plátnem, že vše nechají představivosti. Hříchy a zrady se dějí mimo plátno. Politika pomocí výrazů tváře. Chyba Lydie ani není v její morální pokleslosti - která je koneckonců ponechána v rozhodujícím místě s otazníkem, ale v její politicko mocenské nejapnosti - zaslepené aroganci. (možná je z emailů zřejmé, co se stalo, ale divák si je bez 'stop and play' nedokáže přečíst) Je sice otrava se na to koukat, ale zážitek skvělej.

Hodně moc kýčovitý. Hudba říká jak se cítit. Úvodní štěstí je zobrazeno jak z reklamy na máslo. Kdyby někdo nepochopil, že se chlapec dá po přiznání zázračně dohromady, tak mu symbolicky sundají sádru z ruky a jde se projít do pole květin v zapadajícím slunci. Tak lehké je se naráz přenést přes tragédii již podstatně způsobil. škoda času. Je tam nicméně několik pozoruhodných scén - za všehcny třeba když hrdina odmítne hrát dětskou hru se svým kamarádem - odmítne věřit, že existují imaginární postavy se kterými si hráli. (to je tedy vzhledem k jejich věku již nemístné, ale pěkné je to stejně - i v tom je ale vidět, že se režisér snažil vymačkat dojetí za každou cenu)

Úchvatně svobodné dílko - Otec (režisér) na zahradě postaví domeček a v reakci na hru svých dětí okolo domečku sestavuje scénky jež se pak dostanou do filmu.