luhru

Japonské zábavné pořady a reality show bývají obvykle hodně bizardní a krom Japonců je nevydrží sledovat snad vůbec nikdo. Podle toho jsem přistupoval i k náhodně objevené sérii "Už jsme velký!". Dám tomu pár minut, jenom mrknu, co zase vymysleli. A došlo na opravdu nečekané překvapení. Tento seriál je totiž až překvapivě realistický a současně i napínavý a zábavný. Rodiče pošlou potomka ve věku kolem pěti let, aby poprvé v životě něco sám doručil, nakoupil, vyřídil, nebo aby třeba někam dojel autobusem. Děti jsou vybavené skrytým mikrofonem v amuletu, jde s nimi maskovaný TV štáb, který cestu natáčí a dohlíží, aby se nikomu nic nestalo. Celé to výborně funguje, malí Japonci se snaží svoji misi splnit, aniž by tušili co se kolem nich vlastně děje. Dělají to pouze kvůli pochvale od rodičů. A divák jenom drží palce, aby došli do cíle a na nic přitom nezapomněli, nikde nezabloudili, nic neztratili nebo nerozsypali. A nejen že se to často stává, oni taky nečekaně mění plán, směr, nebo se třeba jen tak rozeběhnou. Zajímavé je sledovat v takovém případě paniku ve štábu kolem, kdy se najednou několik nenápadných lidí okolo musí taky rozběhnout, aby jim 'herci' neutekli :-) V Japonsku se seriál natáčí už od devadesátých let, na CZ Netflixu má aktuálně třicet dílů, z nichž některé jsou doplněny o rozhovory s aktéry deset - patnáct let po natáčení. Skvělí jsou vypravěči, kteří celou misi komentují a kteří se výborně vžívají do myšlení malých hrdinů. Seriál stojí za pozornost už jenom kvůli mimochodnému vhledu do japonských domácností a běžného japonského života vůbec. U některých dílů jsem si zkusil najít místa natáčení a projít si je přes StreetView. Překvapilo mě, že i když mají epizody spád a zdá se, jako by cesta nebyla dlouhá (opravdu neberte vážně zjednodušené mapy, na kterých v seriálu znázorňují trasu), tak ujdou v některých dílech klidně i čtyři kilometry. Ve čtyřech nebo pěti letech slušný výkon!

Hodně dobře udělaný seriál, který má ale obrovskou smůlu, že už existuje "Černobyl" od HBO. Člověk se tak nevyhne srovnání a HBO nastavilo laťku opravdu hodně vysoko. Japonský seriál má trochu jinou poetiku, zdá se, že tvůrci hodně dbali na faktografii a realističnost. Zajímavé je i porovnání průběhu obou katastrof, nebo přístupu lidí a institucí v hodně rozdílných zemích a v jiné době. Ze začátku se mi trochu pletly postavy - rozlišit asijské obličeje a japonská jména je pro středoevropana přeci jenom trošku těžší. Ale už jenom kvůli tomu, že seriál dokáže člověka vtáhnout do realisticky zpracované události, stojí za shlédnutí.

Když se člověk podívá na válku očima obyčejných lidí, kteří v ní žijí svoje osudy, dělají svoji práci a mají svoje starosti i radosti, tak ji teprve začne vnímat v trochu širším rozměru, než jaký jsou schopné zprostředkovat novinové titulky. Škoda, že seriál nikdy neuvidí ti, kteří by to potřebovali nejvíc...