seeker23

jedna hvězda za bélův démonický pařát, druhá za lobův smělý plán na likvidaci padoucha tím, že mu nadělí supersílu(!)...

Béla Lugosi zběsile přehrávající a fanaticky řvoucí "Pull the string! Pull the string" či "Let the story begin!", do toho v dvojprojekci blesky či pádící bizoni... nechtěná parodie na avantgardu, které nemohu udělit méně než plný počet, byť Ed Wood nedospěl ani k osvojení si techniky záběr/protizáběr. Ale ta vášeň pro věc!

Těžko hodnotit, ale v mnohých ohledech si tato česko-absurdistánská koprodukce získala má sympatie. Kaiser s Lábusem řádí v kazašské stepi a vysmívají se z pozice vypravěčů konstrukci příběhu - někdy křečovitě, ale když se k tomu připočtou opulentní pohybové scény s místními bruslaři, pěvci a tanečníky, které jsou jako pěst na oko vzhledem ke zbytku filmu, vychází mi z toho výsměch celé asijské části štábu a kazachům vůbec. Borat hadr. A už taky vím, kde se ti dva inspirovali při tvorbě toho cestomanického cyklu, který spolu páchali na ČT. Je to blbost non plus ultra a odpadů král, ale je to zároveň otevřené mnohým subverzivním výkladům - jak moc velká nadinterpretace to je, asi nelze vyřešit.

Bezva peckovačka...

Já bych ani tak nekritizoval špatný scénář (to bývá v jistém smyslu často kladem hk filmů), ale prostě fakt, že v Římě se jaksi pro Bruce nevyskytují vážní soupeři. Jistě, že on nikdy nedostává nakládačku a je jednička od začátku, nemusí tudíž půl filmu trénovat a může se tak cele věnovat práci na mytologizaci sebe sama, ale když poti němu stojí banda italských hipíků vedená plesnivým dědkem jehož hlavním pohůnkem je teplý číňan? A pak se nakonec zjeví Chuck, který vůbec není záporákem, ale najatým férovým chlapíkem, a přesto je až nemilosrdně zlikvidován? sice první pořádný souboj, ale sympatie k bruceovi tu skoro polevují. no tedy jak jsem se těšil, tak je to velmi rozpačité...

Má očekávání byla opravdu veliká. Proto jsem se upřímně bál, jestli se naplní. To, že je film ještě předčí by mě ani ve snu nenapadlo. Já mám rád i novější Burtonovy počiny a velmi jsem hájil Velkou rybu a snažil se ji vidět jako pokračování v práce s režisérovými tématy, ale to jak si tady pohrává sám se sebou a kromě toho i s žánrem muzikálu, je dechberoucí. Sweeney je Edward naruby a celý film je muzikálem naruby, který se pozvolna mění v tragédii v nejsilnějším slova smyslu. Oproti pasivnímu, z vnějších příčin odcizenému, romantickému hrdinovi (od slova romantismus ne romantika!) tu máme holiče, který jasně deklaruje, že tentokrát je vše jinak: drží břitvu a volá: "Nyní je má paže opět kompletní!"... Ostří nikoli jako nedostatek, ale jako přirozená součást. Onen typický Burtonovský smutek tu dostává uplně nové, chtělo by se říci dospělejší, či minimálně sofistikovanější rozměry: v celém filmu je velmi nejednoznačné rozlišení dobrých a zlých postav (opravdu po vzoru tragédií), ale tato komplexnost jde dál - je tu totiž i velmi rozestřeno, které jsou vlastně ty hlavní a které vedlejší postavy - a i podle toho lze pak konec vnímat buď jako tragický a nebo jako happyend (no ve skutečnosti spíše oscilovat mezi obojím)... to vše je umocňováno chytrou prací s žánrem: kromě již zmíněného je pozoruhodné, že je téměř smazán muzikálový rozdíl mezi čísly a tím co se děje mezi (a opět nejde jednoduše říci, zda je vše stylizovanější či naopak "realističtější"). No mám z toho pocit, že Burton i jeho hrdinové dospěli. a to neznamená, že by jeho dřívější filmy byly nedospělé (v nějakém pejorativním smyslu), jen tu vidím zřetelný posun, který ovšem byl už ve Velké rybě (kde jsou problematizovány způsoby vyprávění v současném filmu z etických hledisek a proto to, co je tam zdánlivě milé či klišoidní, je mnohem složitější a ani náhodou tak líbivé, jak se mnohým zdá); ovšem zde je vše ještě mnohem nekompromisnější, a to zdaleka nejen kvůli tomu, jak chladné a temné barvy na nás září z plátna a kolik krve docákne až do předních řad.

Sice příjemné, ale až příliš klišovité a hnané na efekt. Typicky japonská vykořeněná mládež se pod vlivem jedné události spojí a začne táhnout za jeden provaz. Podbízivě nasnímáno i ohudebněno, film který potěší, ale zmizí jako pára nad hrncem. Pro mě nejsplabší ze tří filmů, co jsem viděl na EIGASAI (vedle Žen v zrcadle od Jošidy - problematických, místy hysterických, ale i proto nezapomenutelných, a Kurosawovy famózní Světlé budoucnosti)

Truffautovi...

Kijoši Kurosawa, začínal na erotických filmech (pinku) a horrorech. Už jeho horrory nebyly čisté žánrovky (např. Kairo je spíše o zkoumání osamělosti, je to téměř abstraktní film...). Světlá budoucnost jen potvrzuje, že kurosawa je autorem v silném slova smyslu, a že dále prozkoumává témata jako odcizení, vykořeněnost, vnitřní samota. Tento film svým tempem dokonale kopíruje pohyby medúzy, o kterou se tu starají hlavní hrdinové. Je pomalý a ladně plyne, ale v některých - bleskových - momentech je nebezpečný až smrtící. A toto typicky japonské propojení krásy a smrti asi evropan ani neumí plně docenit.

Film ve dvanácti obrazech, které jednoznačně ukazují jaký vliv měl na Godarda Dreyer. Dlouhé detailní záběry, různými způsoby narušující klasické snímání záběru/protizáběru tu ale nejsou ani tak kvůli zachycování obrazu-afekce (deleuzovsky řečeno), ale spíše tematizují proměnu ženy v obraz a naopak.