Ramanam

Starší bratříček filmu „Vishwatma“ (1992), který jsem viděl jako první. Hvězdné obsazení takřka totožné a výtečné. Zde přítomný J. Shroff je ale určitě lepší volbou než Ch. Pandey. M. Dixit nahradila rodící se hvězda D. Bharti a v tomto případě si na nic stěžovat nemohu. Na obě se vždy velmi rád podívám. I když jsou mnohé části v příběhu podobné, až přímo zopakované, tak mi z tohoto „souboje“ vítězně „Tridev“ určitě nevychází, kvůli nepřesvědčivému zpracování, kde to ve zjednodušeném vypravování žel dosti skřípe a nějak to celé pospolu moc nesedí. Ale co se povedlo v obou případech je nádherná hudba. Písně jako „Main Teri Mohabbat Mein“ a „Tirchi Topiwale“ jsou nesmrtelnou klasikou. Čtyři slabší hvězdy.

Osvěta s poučením na závěr, ale naštěstí ne toliko prvoplánovitá jako jinde. Vše je umě zaobaleno do poměrně dobrého příběhu, který hlavně díky K. Aaryanovi a K. Advani získává další velmi cenné bodíky k dobru, neb je radost tyto dva sympaťáky sledovat. Začátek není toliko výrazný, ale postupem času se rozkrývají jistá tajemství, které naprosto mění náhled na situaci a vysvětlí chování čerstvé novomanželky. Již to není toliko odlehčené, ale vše zvážní a dostává jiný rozměr. Pěkné, však něco tomu stále chybí... Nemohu si pomoci, ale moderní indická tvorba a způsob vyprávění mi již toliko neinponuje, jako jejich o dekádu/y starší filmy, včetně písní a hudby celkově. Ta je zde jen v mezích průměru. Čtyři slabší hvězdy.

Mám dosti nepříjemný pocit, že moderní Bollywood se začíná specializovat na osvětovou činnost a mě to přestává bavit. Je toho již vážně příliš a je to hlavně únavné. Chci příběhy, chci snít! Ne být neustále poučován tímto prvoplánovitým způsobem s vyumělkovanými dialogy. Nyní se nám vysvětluje, že není vlastně rozdílu mezi stoupenci různých náboženství, že jsme všichni stejní lidé a... To je jako agitka z EU a USA. To je nám všem jasné, ALE... No právě, to ALE!!! No nic... Asi do 3/4 se jedná o povrchně bezduchý příběh, a to nejdůležitější je obsaženo až v závěru. Tam to konečně dostává nějaký smysl a hloubku. Na podobné téma doporučuji vážnější film „Dharm“ (2007). Hudba ucházející. Tři slabší hvězdy.

Asi to nejnápaditější (rovněž i nejdelší) co jsem za dlouhou dobu z moderního Bollywoodu viděl. Je to poměrně těžké na hodnocení a během sledování se u mě vystřídalo mnoho emocí a způsobů nazírání, což se jen tak nestává a značí to výjimečnost a jinakost celého příběhu. Toho si nelze než cenit. Jak jinde řeším morální hledisko, tak jsem ho nyní vzdal, neb tato psychopatická výprava byla zcela mimo běžná měřítka. Sekyrnická zabijačka za zpěvu paňdžábské písně je nezapomenutelná, stejně jako to, co přijde poté... 100% MADE IN INDIA!!! R. Kapoor je prostě úchvatný!!! Celé mi to až destruktivně znechutil závěr. Příprava na „A2“, či rovnou mohutný skok v čase bez vysvětlení? Hudba průměrnější. Čtyři silné hvězdy.

Záchrana manželství na výletě po Evropě, kde hlavní dvojice putuje z Paříže až do Osvětimi po stopách událostí a strastí WW2, byla vskutku dosti zvláštní a nezvyklou podívanou. Navíc, když se „bod zlomu“ odehraje v plynové komoře. To jsem tedy vážně nečekal... První hodina je tuze bídná, stejně jako sobecký ubožák Ajay (V. Dhawan). Po příjezdu do Evropy se situace začíná zlepšovat, ale také se z této situace žel nedokázalo dostat více. Autor chtěl zřejmě jen ukázat Indům, jak to kdysi vypadalo v Evropě, neb je jasné, že historie Evropy zajímá Indy asi jako Evropany historie indická. V kontextu se sdělením mi přišla vtipná známka Boseho na obálce s rozvodovým oznámením. Hudba průměrná. Čtyři slabší hvězdy.

Velmi příjemná a pohodová blbůstka, která si mě získala obsazením hlavní dvojice a dialogy. I když se nejedná o prvoligové bollywoodské hvězdy, tak své osobité kouzlo mají bezpochyb. Indie si příliš neužijeme, neb se příběh odehrává celý v Kanadě, ale to nevadí. Přírodní scenérie jsou překrásné a pro našince i lépe uchopitelné. U. Chopru mám velmi rád a je mi vždy velmi líto, že toho nenahrál více. Jeho protějšek Tanishaa Mukerji ztvárnila potřeštěnou Nikki opravdu výborně. Oba mají mé sympatie a chemie mezi nimi fungovala výborně. Navíc jejich slovní přestřelky mě moc bavily. Ano, není to žádné megadílo, ale to mi vůbec nebránilo si to celé pěkně užít. Hudba v dobrém průměru. Čtyři slabší hvězdy.

Jednoznačné zklamání! Volné pokračování filmu „Ghayal“ z roku 1990. Jelikož tuto klasiku (získala cenu Filmfare za nejlepší film) viděla zde k dnešku pouze čtveřice lidí, tak nemá cenu se příliš rozepisovat o propastném (až obludném) rozdílu v kvalitě. Bohužel tento zoufale bídný a nevěrohodný slepenec byl po všech směrech naprosto nedůstojným následovníkem svého skvělého předchůdce. Působilo to vše velmi amatérsky, vyumělkovaně a nedotaženě, takže tomu prostě nevěříte. S. Deol by měl raději zůstat jen u hraní. Ano, občas je akce vydařená a jako příznivec S. Deola jsem vždy rád, když ho mohu vidět v „plné polní“, ale v tomto případě to prostě nefungovalo vůbec. Hudebně rovněž žádná sláva. Tři hvězdy.

Průměrný leč pohodový akční snímek okořeněný trochou příjemné romantiky (velký podíl na tom má sympatická Tanishaa Mukerji). Je to samozřejmě naivní a zjednodušené, ale zpracování „stříleček“ je v indických filmech asi to poslední, co mě zajímá. Jen to nesmí být vyloženě blbé, což určitě nebylo. Zajímavé na něm je bezesporu to, že nám představí několik krvavých lokálních konfliktů, které v Indii probíhají (není jich málo), takže se tam ozbrojené složky opravdu nenudí. Jede se dle zaběhlého scénáře, kdy máme jednu četu, která je pokaždé skoro celá vybita v boji s nepřítelem (až na jedno nasazení), ale vždy svůj úkol splní (až na jeden vzpomínkový případ), akorát se mění lokace. Hudba pěkná. Tři hvězdy.

Tak jsem si říkal, kam až obdivovaná prvoligová hvězda K. Kaif mohla klesnout, když vzala roli v tomto jasně béčkovém filmu? Ale on tam je za „spoluviníka“ i J. Shroff...? Co se to děje? Musím však přiznat, že jsem se parádně bavil, že jsem to nečekal, a že se musím omluvit ze své předpojatosti. Ano, ono to bylo skutečně totálně béčkové, provedením jasné prozápadní (opět levné béčko), ale také totálně indicky šílené a uhozené. Čím více znáte Indii, tím více se musíte bavit (díky povedeným narážkám), neb mnohé vtipy bez této znalosti patřičně neoceníte. I. Khattar je sympaťák, ale mám problém s jeho parťákem S. Chaturvedim, kterého nemusím, ale od „Gully Boye“ (2019) si zvykám. Hudba pohodová. Tři silné hvězdy.

Velmi pěkné, i když v mnohém dozajista diskutabilní. Moderní (až příliš) zpracování Rámájany bralo inspiraci z animované verze a zařadilo se mezi nejnákladnější indické filmy v historii, ale v návštěvnosti i ohlasech se mu příliš nedařilo (Indy chápu). První půle a její snově překrásný vizuál, emoce ve spojení s výbornou doprovodnou hudbou (nahrávalo se v Praze) mi zcela učarovala. Ve druhé nebude pro slunce místo a jde se do kruté řežby. Tam bych již výhrady měl větší. Zpracování Lanky se mi nepozdávalo. Takový podivně nesourodý mix všeho možného. Tempo pomalejší a příběh i postavy se vyčerpávaly, ale bitva mi to vynahradila. Je to jiné, a tak to i beru. Hudbu i písně (bez tanců) chválím. Pět slabších hvězd.