Pedro

Mé možná přehnané (a mimo jiné i těmihle stránkami ovlivněné) očekávání zůstalo do značné míry nenaplněno. Nemůžu se zbavit dojmu, že tenhle snímek kulminuje někde ve třech čtvrtinách ("All work and no play made Jack a dull boy.") a pak veškerá atmosféra mizí a film se zvrhává v nijak zvlášť napínavou honičku a naprosto nenápaditý konec. Nevím, jestli je to dáno Kingovou předlohou, kterou jsem, přiznávám, nečetl, nebo Kubrickovým zpracováním, skoro bych ale hádal, že ona druhá možnost bude hrát nezanedbatelnou roli. O čem se rozhodně domnívám, že muselo být oproti knížce značně potlačeno, je motiv "osvícení" - když se tak celé dílo jmenuje, tak pochybuji, že by mohlo mít v předloze tak okrajové postavení, jako ve filmu. *SPOILER* Pro jeho vlastní děj je tenhle jev dobrý vlastně jen k tomu, aby mohl Nicholsonův syn přivolal onoho černocha, jehož postava by ve filmu v podstatě vůbec nemusela být, kdyby nebylo třeba dopravit do hotelu funkční rolbu. Připouštím, že mé zjednodušení téhle dějové linky je poněkud účelově, přesto ale tvrdím, že ukazuje na to, že některé motivy vyznívají poněkud samoúčelně. Dalším z nich jsou i paranormální vidiny jednotlivých postav. Ty jsou sice samy o sobě téměř Lynchovsky temné (zejména "dáma ve vaně") a v prvním okamžiku mě uchvátily, jaké ale bylo rozčarování, když jsem zjistil, že tím také veškeré nadpřirozeno končí a vlastní děj nijak neovlivní. Kdyby se alespoň Kubrick "dopustil" nějaké uzavírací scény, podobně jako zmiňovaný Lynch v Mulholland Drive... Ne, nikde nic, vše vyšumí do ztracena. Opakuji, že jsem knížku nečetl, a přesto si myslím, že tuším, proč ani tentokrát nebyl King spokojen. Celkově vzato, film je to rozhodně nadprůměrný, ale že by byl nějak výjimečný? To ne...

Moji první Monty Pythoni... Ale jo, zasmál jsem se, docela dostkrát, připouštím, na druhou stranu jsem ale pochopil, že přesně ten můj šálek kávy jejich humor asi nebude. Některé scény jsou sice geniální (např. lekce z latinské gramatiky, "každý jeden kříž", přehled politického spektra Judey...), některé mi ale zase tak fantastické nepřijdou ("Pyjus Čůrus" jednou, dvakrát, třikrát, ..., desetkrát...). A právě tohle opakování mi vadilo asi nejvíce - poprvé je něco vtipné samo o sobě, podruhé, potřetí, třeba i počtvrté je to vtipné tím, jak už je to absurdní, ale od určité fáze se tomu už prostě nedovedu smát. Prostě a dobře, všeho moc škodí.

Ne, ne a ještě jednou ne. Já, jakožto člověk, pro kterého je Orwellovo 1984 "posvátná kráva", se nemůžu zbavit pocitu, že autor tohohle paskvilu genialitu téhle knížky prostě nepochopil. Jinak by si z tak geniálního a kompaktního díla nemohl dle libosti vybrat pasáže a motivy, které se mu zrovna "hodily do krámu", a libovolně je přetvořit a zasadit do úplně jiného kontextu. Po drtivé většině ústředních myšlenek knížky není ve filmu ani vidu ani slechu a co se celkového dojmu týče, tatam je téměř asketická atmosféra knížky - u tohohle hybridu říznutého groteskou, sci-fi, akčním filmem a bůhvíčím ještě se o něčem podobném dá jen těžko mluvit. Jsem přesvědčen o tom, že po uvedení tohohle filmu se musel Orwell obracet v hrobě.

Sugestivní. To je první slovo, které mě napadne, když se mě někdo zeptá, jaký je tenhle film. Alespoň pro mě je to jedna z nejpůsobivějších věcí, které jsem kdy viděl. Přiznávám se, že u jedné scény jsem se téměř rozbrečel, což se mi u filmu naposledy stalo, když jsem byl ještě dítě. Někdo může namítnout, že po formální stránce je tenhle snímek značně patetický. Možná je, ale mně osobně to v tomhle případě absolutně nevadí. Pod povrchem totiž vidím Watersovu upřímnou zoufalou osobní výpověď. Těžko říct, která ze složek, jestli obrazová, hudební nebo textová, má na mém výsledném dojmu největší podíl, ale jako celek na mě tenhle naprosto jedinečný úkaz v dějinách kinematografie působí nesmírně naléhavým dojmem. Svoji roli hraje samozřejmě i to, že k téhle muzice mám docela blízko. Připouštím, že kdyby byla stejně silná myšlenka doplněna dechovkou, určitě bych o tomhle filmu v superlativech nepsal. Ale i těm, kterým je bližší třeba právě ta dechovka, tenhle film vřele doporučuji. Aspoň si udělají představu, jak vypadá takový "bad trip"...

V případě tohohle filmu se mi ani nechce věřit, že ho má "na svědomí" David Lynch. Špatný film to rozhodně není, ale naprosto mu chybí obvyklý režisérův nadhled a lehkost. Silně humanistické pojetí má za následek, že snímek působí příliš moralizujícím a povýšeným dojmem. Lynch se z nás zde snaží ždímat emoce prvoplánovitým a v podstatě primitivním (tj. pro něj naprosto netypickým) způsobem. Extrémním případem je závěrečná scéna, která místo toho, aby mě dojala k slzám, mně svojí teatrálností a patetičností definitivně otrávila celý film. Myslím, že v tomhle případě Lynch nasměroval svoji zálibu v bizarnosti špatným směrem. Tenhle žánr mu prostě a jednoduše nesedí. V podstatě jen z úcty k režisérovi dávám ***. - Ševče, drž se svého kopyta (resp. Lynchi, drž se svého Twin Peaksu)! --- Pro Tetsua: Já se obávám toho, že ano. (Resp. ve filmu nevidím jediný náznak toho, že ne.)

Směsice žárlivostí motivované touhy po iluzorní pomstě a pokušení rozbouřit poklidné vody svého sexuálního života žene hlavního hrdinu, neschopného (nebo zpočátku neochotného) čelit těmto svým emocím, nočním New Yorkem, připravujícím se na vánoční svátky. Až díky zjištění, že se v několika případech pohyboval po velmi tenkém ledě, který se pod ním neprolomil jen díky shodě okolností, přehodnocuje a rozhoduje se dále si nezahrávat s ohněm. Tak bych stručně shrnul děj posledního Kubrickova filmu, který osobně považuji za opravdové vyvrcholení jeho tvorby. - Technické zpracování je naprosto perfektní (což ale člověka u Kubrickova filmu snad ani nemůže překvapit), herecké výkony bezchybné (Cruise rozhodně není špatný, ale na bravurní Kidmanovou nemá - scény, kdy je pod vlivem libovolné návykové látky, jsou naprosto odzbrojující :-) ), poprvé se u Kubrickova filmu plně ztotožňuji i s použitím hudby - v tomto případě značně minimalistické (do podvědomí se až bolestivě zabodávající klavír dělá ze scény "maska v posteli" alespoň pro mne jednu z nejsilnějších filmových scén vůbec). Matematicky řečeno - proto, aby byl film opravdu jedinečný jsou zmíněné podmínky nutné, nikoliv však postačující. To, že tenhle snímek pro mne opravdu jedinečný je, způsobuje skutečnost, že jako jediný režisérův film ve mně vzbudil obrovskou vlnu emocí. Ano, Vesmírná odysea nebo Mechanický pomeranč v sobě nesou bezesporu hlubokou myšlenku, ale jinak jsou pro mě tyhle filmy příliš chladné a neosobní. Naproti tomu Eyes Wide Shut považuji za brilantní psychologický snímek, jehož atmosféru bych označil za mimořádně znepokojující. Neklid, který žene hlavního hrdinu dál a dál, se v tomto případě přenesl bezezbytku i na mě. Co říct závěrem? Snad jen tolik, že tomuhle se říká "odejít na vrcholu"...

Přestože jsem si Almodóvara zamiloval hned po shlédnutí prvního snímku, jeho genialitu jsem si plně uvědomil až v okamžiku, když mi byla položena otázka, o čem je tenhle film. Musel jsem tehdy uznat, že děj tohohle filmu oproštěný od čehokoliv dalšího je neskutečně překroucený a vykonstruovaný. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby stejný námět zpracoval v podstatě kdokoliv jiný, vznikl by naprosto nechutný paskvil. V tomhle konkrétním případě je výsledek ale naprosto opačný. - Příběh je nám předkládán s takovou samozřejmostí, že i když jsme chvílemi některými dějovými zvraty zaskočeni, máme paradoxně pocit, že věci vlastně ani jinak být nemůžou. Současně film balancuje na hraně několika žánrů, a přesto drží překvapivě pohromadě. Čím to je? Mnou zmiňovanou Almodóvarovou genialitou... :-) Tenhle film jsem viděl v kině a naprosto mi učaroval. Současně se mi ale téměř stal osudným. Z kina jsem totiž odcházel v natolik povznesené náladě, že jsem téměř dopadl jako Esteban ve Vše o mé matce (znalci Almodóvara mi rozumějí... :-) ).

Je tenhle film romantický? Je. Je tenhle film komedie? Je. Přesto (a naštěstí!!!) to má s tím, čemu se běžně říká romantická komedie, jen pramálo společného. Geniální snímek ze života plný naprosto odzbrojujících postřehů (viz komentář Tsunami_X) a scén ("intelektuál" ve frontě na lístky do kina). Pro mě ideální film v situaci, když se chci odpoutat od reality, vyčistit si hlavu a zlepšit si náladu. První a z těch, které jsem dosud viděl, výrazně nejlepší Allen. Obávám se, že nepřekonaný možná proto, protože nepřekonatelný.

Tenhle seriál jsem sledoval cca v roce 1992, když ho vysílali na tehdejším kanále OK3. Vzhledem k tomu, že mi tenkrát bylo sedm, tak si z něho opravdu moc nepamatuji. Vím jediné - byl jsem jím naprosto uchvácen. Co si ale pamatuji do dneška, je úžasná písnička z úvodních titulků. Ta sama by si nějakou tu hvězdičku zasloužila. No nic, doufám, že budu mít ještě někdy příležitost tenhle seriál vidět. I když zase na druhou stranu... Vzpomněl jsem si teď na jednu knížku. Myslím, že to napsal Honoré de Balzac, a jmenuje se to Ztracené iluze... :-)

Mimořádně ožehavé téma zpracované bez stopy amerického pokrytectví a povrchnosti. Absolutně otevřený snímek, který ukazuje, že nic není ani černé ani bílé - ani černí ani bílí... Příležitostná kritika přílišné brutality tohohle filmu je podle mě naprosto neopodstatněná, násilí zde totiž nevyznívá ani samoúčelně ani tendenčně. Ve filmu o sázení ředkviček by rozhodně nepatřičně působilo, ale tohle je film o rasismu a neonacismu... Naprosto šokující je závěr filmu: V okamžiku, kdy se začínáte obávat, že ten doposud perfektní film Amerikáni přece jenom zazdí nějakým nevkusným za vlasy přitaženým happyendem, se stane něco, co snad nikdo nemůže očekávat. Člověk najednou kouká na obrazovku a říká si, že to je snad příliš. Není. Ano, je to absurdní, ale určitě ne víc, než to, o čem celý tenhle film je... Říká se, že násilí plodí násilí. Kromě toho, že to je absolutní klišé, to je i absolutní pravda. Než si tohle lidi uvědomí, tak stále bude o čem točit tak perfektní filmy, jako je tenhle.