lena60

Mrzí mě, že jsem dala tak nízké hodnocení. Mrzí mě to, protože to možná není fér vůči tvůrcům, kteří projevili spoustu úsilí, aby film vůbec vznikl. Měl to pro mě být zlatý hřeb letošní LFŠ, poslední snímek před odjezdem z festivalu, který jsem si moc přála vidět. A ačkoliv jsem se sama ocitla v podobné životní situaci jako hlavní hrdinové, místo pochopení, porozumění a ztotožnění se s postavami přišlo absolutní minutí. Divácké utrpení navíc umocnilo špatné ozvučení (v některých momentech nebylo vůbec rozumět, co říkají jednotlivé postavy), zdlouhavé záběry kamery na předměty uvnitř domku (...jako nucené prohlížení fotografií v albu...) či zbytečně dlouhá délka filmu (vzhledem k tomu, co se za hodinu a půl ve filmu "stane").

Po skončení projekce jsem měla pocit jako kdybych dočetla dvě nové sportovní povídky od Oty Pavla. Dva bývalí olympionici. Dva boxeři. Peter Baláž reprezentoval Slovensko na OH v Atlantě 1996. Ján Franek získal bronzovou medaili na OH v Moskvě 1980. První z nich živoří v cikánském ghettu v Žilině. Z druhého se načas stal bezdomovec. Smutné příběhy.

Zhlédnuto jako motivační video v rámci firemního školení. Zaujal mě úvod filmu, kdy nás autoři navnadili tím, že po zhlédnutí snímku budeme znát tajemství úspěšného, radostného a štěstím naplněného života. Ještě během vysvětlování zákonu přitažlivosti (to na co myslím, to přitahuji = síla pozitivního myšlení) jsem byla schopná s otevřenou myslí naslouchat . Vše se ve mně zlomilo s druhou polovinou filmu, která je věnovaná převážně získávání hmotných věcí (velký dům, luxusní dovolená, drahé auto). Jelikož nic z toho není pro mne důležité, přestala jsem se soustředit a příklady z praxe mě vyloženě rozčilovaly...Výplach mozku? Asi ano. I ten můj je vypláchnutý. I když jen částečně.

Hodnoceno takto pozitivně a snad až přehnaně vysoko z jednoho prostého důvodu. Tento film mě dokázal odtrhnout od šedivé reality, zapomněla jsem během té hodinky a půl na všechny starosti, kterých jsem měla před vstupem do kina plnou hlavu. Velmi pozitivní, trošku bláznivý příběh, jehož mottem je zjištění, že nic na světě není nemožné.

Hvězda dolů za až neúnosně natahovaný závěr filmu.

Po všech stránkách zajímavá podívaná do zákulisí sovětské "sborné". Její dlouholetý kapitán Vjačeslav Fetisov, jenž je hlavním aktérem dokumentu, vzpomíná na rané hokejové začátky, na trenéry Anatolije Tarasova i neoblíbeného Viktora Tichonova, na spoluhráče z legendární pětky Fetisov - Kasatonov - Makarov - Larionov - Krutov či na boj s Tichonovem i politickou mocí o možnost zahrát si na sklonku kariéry kanadsko-americkou NHL. Když jsem tuhle hokejovou ódu na sovětské kouzelníky dokoukala, trošku jsem si posteskla, že jsem se narodila pozdě. Moc zápasů slavné Rudé mašiny jsem neviděla anebo jsem byla příliš malá, abych si na její báječnou hru odnesla nějakou vzpomínku.

Něžné vlny doplněné o hru na piano ukázaly se v závěru býti vynikajícím uspávadlem...

S nekritickým obdivem natočený portrét jednoho ze dvojice známých cestovatelů H+Z. A možná právě ten pouhý nekritický a fanouškovský obdiv je malou skvrnkou na jinak záslužném dokumentárním počinu Petra Horkého.

Zhlédnuto jakýmsi nevysvětlitelným omylem. Zpětně vůbec nemůžu pochopit jak se mohlo stát, že jsem se v kině ocitla na tak pitomém a bezduchém filmu. Jednoduchý scénář se spoustou přestřelek, krve, drogovým gangem naháněným policií a hlavní hrdinkou, které se v těle roztrhne pytlík se syntetickou drogou, následkem čehož získá schopnost využívat vyšší procento kapacity mozku než je u člověka běžné...Můj první a zaručeně také poslední Besson.

Jsem ráda, že jsem si nějakou náhodou nepřečetla obsah filmu před jeho zhlédnutím. Nepřišla jsem tím pádem o výtečnou a zcela nečekanou pointu.