Tutti i colori del buio

Film, který se leckde schovává do škatulky giallo, ačkoli s ním má pramálo společného. Jde spíše o halucinaci slepenou nepříliš složitým příběhem (i přesto se divák občas neorientuje), ve které je důraz kladen na audiovizuální složku. A ta je tak dokonalá, jak jen na začátku sedmdesátých let v Itálii být mohla. Stačí úvodní snová scéna a znalý divák má jasno. Ten neznalý se bude chvíli ztrácet v modrých očích Ivana Rassimova a poté buď propadne kouzlu tohoto nevšedního díla anebo se vrátí zpátky do stáda. (10.02.2011)

Začne sa hneď zostra, v samotnom úvode filmu panuje giallo, potom sa presedlá na psychothriller, sem-tam prejdeme k horroru. Ťažko povedať, či táto žánrová prelietavosť je na škodu alebo nie. V každom prípade prvá polovica je lepšia, príbeh má grády a napatie, potom to ide pre mňa neželaným smerom, ale napokon sa dopracujú tvorcovia k želanému výsledku. zásluhu na tom má hlavne sex symbol 70-tych rokov v Taliansku Edwige Fenech, tá je skvelá a rola jej padla ako uliata. (12.07.2014)

Velice zajímavý a atmosferický mix thrilleru, mysteriozního filmu a tak trochu i gialla. Hned na začátku snímku jsem vzpomenul na Argenta, protože úvodní scéna byla jako vystřižená z Profondo Rosso. A musím konstatovat, že je to zároveň nejlepší scéna filmu. Ta mě dokázala správně naladit a já byl jsem napnutý, co bude dál. Příběh se pak začne pěkně odvíjet, bohužel, je ale prokládán velkým množstvím halucinogeních scén, které mě spíše nudily. Naštěstí je Martino zdatný režisér a dokázal mojí pozornost udržet. Především díky výborné kameře, krásným herečkám a částečně i atmosféře(hudební složka zajímavá) a samozřejmě pointě. Na ty je Martino fakt machr a opět nezklamal. PS:Zajímavé na filmu je, že se na plátně setkali největší soudobé giallo krásky Edwige Fenech a Nieves Navarro, škoda jen, že neměli spolu nějakou "pořádnou scénu". (24.11.2009)

Nechci se hádat, ale tohle má ke klasickému giallu hodně daleko.... Spíše mysteriozní thriller, který se lehce inspiroval románem (a podle něj filmem) I.Levina - Rosemary má děťátko, érou hippies a LSD. Halucinogenní mozaika není žádnou bombou a mnohého dnešního diváka zřejmě odradí či přímo otráví. Pro fanoušky italských podivností však bude tenhle snímek jistě přitažlivý. Kombinace vynikající kamery a hudby vytváří tajuplnou až tísnivou atmosféru. Nejde přímo o vyvolání strachu, ale jakéhosi podivného neklidu. Film též využívá oblíbené postupy ze 60.let - násobení a opakování scén, jejich zmnožování. Gore je umírněné, sem tam trocha krve, psa očividně podřízli jen jako. Zato červená barva, tak oblíbená v italském filmu, je téměř na každém rohu - šaty, v interiérech, světlo, či víno....o krvi samozřejmě nemluvě. Příběh zmatené ženy, která hledá záchranu v náručí podivné sekty, je jízdou do náruče vraha... Velkou devizou je krásná Fenechová i esteticky podávaná nahota. Divák se možná bude občas cítit, jako by sám ujížděl na LSD. (06.01.2014)

Tenhle kousek si mě získal hned svým začátkem a nepustil až dokonce. Film si dokáže pohrát s divákem tak, že si místy připadáte zmatenej jako hlavní hrdinka. Co je pravda a co je sen ? Co je reálné a co je halucinací ? Parádní vizuál i hudební doprovod + Edwige Fenech je pořádná samice. I přesto ve srovnání s Martino(vým) filmem " Torso " prohrává. Slabší 4 hvězdy. (12.02.2018)