Tenkrát podruhé

„A víš ty co? Odcházím. Marianne, já odcházím! Přísahám ti, že odejdu!“ - „A já na to čekám!“ Jenže aby se opravdu nedočkala…Když nestíháte tuhle dobu, která vás bytostně štve, stejně jako váš úspěšný syn a manželka odmítající zestárnout, už to na moc radosti nevypadá. Ale co když se naskytne možnost zažít znovu dobu, ve které jste byli šťastní? Dlouho (téměř celou první půl hodinu) jsem se na film nedokázal tak úplně správně naladit. Ale od chvíle, kdy jsme se s hlavním hrdinou konečně přesunuli do 70. let, začalo mě to bavit, každou minutou čím dál více. Ne snad proto, že by byl snímek tak vtipný, vlastně těch dialogových výměn, které by mě dokázaly upřímně rozesmát, bylo jak šafránu. Film mi ovšem vytvořil moc příjemnou, uvolněnou a úsměvnou atmosféru, kterou mě bavilo nasávat každým okamžikem, tím spíš, když se zaměřil na sympaťáka Auteuila a okouzlující Tillier. A divákovi je sice jasné, jak to skončí, přesto se mě ta poslední scéna v kavárně, tak smutně krásná a všeříkající, dokázala emocionálně dotknout. Celkově dám slušné 4*. (21.03.2021)

V jedné trampské písni se zpívá "pohádko mládí, mějme se rádi, šťasten ten kdo je mlád". Včera jsem se svou drahou ženou byl na Tenkrát Podruhé poprvé, a je to velmi podařená záležitost o tom, že na štěstí není potřeba být mlád, i když někdy to s tím mětím rád (in your face, češtino:)) je po desetiletích soužití těžké. Ano, je to trochu moc růžově zakončené, ale to, jakými cestami se vztahy v průběhu let ubírají, je tam zachycené úžasně. Stejně jako to, že nikdo není stoprocentní klaďas, a v čase se jeho "kvality" mění. Nádavkem k tomu je to i příběh muže, kterému všechny ty VR helmy, online platformy, navigace a podobné ptákoviny lezou krkem. A taky příběh vášnivého italského (dnes by se možná řeklo toxického:P) vztahu krapet šáhlého režiséra a jeho múzy:) Herecké výkony excelentní (aby ne), navíc jak víme, všechny pěkné Francouzky - těch asi dvacet:) - jsou u filmu (Doria Tillier, OMG). K tomu skvělá hudba z přelomu 60. a 70. let (ale ne, není to jako Tarantinovka...). No a humor v mnoha podobách - verbální, vizuální, situační, laskavý, ironický, černý, prostě skvělé. Vřele doporučuji zejména dlouhodobě zadaným:) A těm, kdo se chtějí smát hipsterům:D I když, jestli je pravda, že v Cannes to mělo osmiminutové standing ovations, tak je to poněkud přehnané... 80% (03.01.2020)

Na můj vkus příliš nervózní film mě zanechal na rozpacích. 1)  Cestování časem jako námět filmu beru, ale fiktivní realita, o níž všichni vědí, že je fiktivní (chvílemi si z toho dělají i legraci) mě prostě neuspokojuje._____ 2)  Dost se vidím ve starém Victorovi, i když mobil mám a používám. Ale tu jeho hajtru bych odstřelil na první dobrou. (18.02.2022)

Mírně nahořklá komedie Tenkrát podruhé má sice trochu pomalejší rozjezd, ale jakmile Daniel Auteuil shodí prošedivělý plnovous a opět se z něj stane šarmantní švihák v nejlepších letech, dostane nostalgicky laděný příběh ty správné grády a začnou se dít věci... A teď ruku na srdce, kdo z nás by se nechtěl vrátit do doby, kdy se seznamoval se svou životní láskou a svět vypadal tak bezstarostně? Já tedy rozhodně ano, tím pádem se mi tenhle film prostě musel líbit. (80%) (18.10.2022)

Jednoduchá myšlenka s obrovským potenciálem pro filmové zpracování. Přitom po prvních asi patnácti minutách filmu jsem měl velmi blízko k tomu, abych tuto autorskou vizi nedokoukal. Postavy mi připadaly protivné a afektované...velmi vzdálené svěží ležérnosti klasiků starých francouzských komedií. Jenže ... . Bedos klame tělem a pod rouškou nepříliš vtipné komedie servíruje příběh o odcizení dvou lidí a o způsobech, jakými se snaží vypořádat se stářím a prázdným místem v srdci. Taky trochu zahrozí, že: usnouti v manželství na vavřínech, parohy opatřiti jest si snadno. Zvláště pak ve Francii, která by je snad měla mít ve státním znaku. Victor sice nezvolil cestu, kterou bych se vydal já, ale já nejsem fromantik. Přesto se ke mě spousta emocí a myšlenek dostala a prostřední část filmu jsem si vysloveně užíval. Příznávám, bylo to i díky Dorii Tillier, která mi připoměla, že Francouzky byly odjakživa ozdobou evropského filmu. Nemůžu říct, že by Bedos ten obrovský potenciál námětu vytěžil, ale rozhodně použil ingredience evropské, resp. francouzské a namíchal odlehčené drama s velmi přesvědčivými hereckými výkony. Typická francouzská komedie je podle mě už dlouho pryč, ale francouzská kinematografie žije a daří se jí moc dobře. (30.11.2021)