Kripl kemp: Revoluce na kolečkách

[VIDĚNO 18.4.] "One of the counselors gave me a whole lesson on how to kiss. That was one of the best physical therapies I ever had. A couple days after, I had my first date with a girl camper. And I felt her hand on my cock. That was heaven!" ______ Inspirativní dokumentární kompendium 'Kripl kemp: Revoluce na kolečkách' nemohlo dostát víc inovativního názvu, jelikož doslova pojednává o revoluci na kolečkách - revoluci, jež se svým sociálním impaktem zapsala do novodobé historie, a jejíž poslání a vize by neměla být zapomenuta. Dokument velmi poutavou formou a perspektivní narací mapuje unikátní příběh levicového hendikepového hnutí které svádí letitý boj proti americkému establishmentu za ideál inkluzivní společnosti a prolomení bariéry, která nediskriminuje tělesně postižené. Zároveň je děj striktně komponován z autentických dobových amatérských záběrů z éry květinových dětí a legendárního koncertu ve Woodstocku, které jakoby zároveň pocházely z magického paralelního univerza - vše samozřejmě emocionálně umocněné dokonalým soundtrackem a euforií sedmdesátkového sentimentu absolutní svobodomyslnosti. 'Kripl kemp: Revoluce na kolečkách' si tak každý může rozmanitě vyložit libovolně po svém - někdo jej bude vnímat jako optimistickou feel-good podívanou, či cynicky upřímnou tragikomedii která si diváka bezelstně obmotá kolem prstu svým (vzhledem k senzitivitě tématu) specifickým nekorektním humorem, anebo jako neobyčejnou ódu na kamarádství a nostalgii letních lásek. Každopádně garance kriplovské zábavy je zaručena stejně jako umělé hnáty pro poručíka Dana.... [#OSCARS2021] (26.04.2021)

Méně známá odnož všech větví "consciousness rising", které se rozrostly v 60. letech. O prvním US táboře pro handicapované, který vedla parta hippíků. A díky kterému se zformovalo hnutí vedené jednou bojovnou ženou na vozíčku. Skrze radikální akce typu několikadenní přenocování před kanceláří senátora nebo zablokování hlavní dopravní tepny Manhattanu se jim postupně začalo dařit prosazovat různé změny směrem k větší bezbariérovosti prostorové/fyzické i mentální. Je to vtipný i dojemný. (04.04.2023)

Je jedno, či sú to ženy, Afroameričania alebo niekto iný, nikto by nemal bojovať za svoje práva, pretože by mali byť samozrejmosťou. Ale že o ne musia bojovať ešte aj rôzne zdravotne znevýhodnení občania... Pôvodne som si myslel, že Crip Camp je nejaká dojemná komédia, potom, že to je dokument o tábore Janed. V skutočnosti je to práve o tom boji za práva zdravotne znevýhodnených ľudí a to vo veľkej miere vďaka vyššie spomenutému táboru, v ktorom sa títo ľudia konečne cítili slobodní, rovnoprávni, nie znevýhodnení a kde aj prvýkrát zažili nejaké tie lásky. Pekné, informatívne, dobre odprezentované. 7,3/10. (27.03.2020)

Úprimne obdivujem každého, kto nájde dostatočnú odvahu začať s aktívnou pomocou hendikepovaným spoluobčanom pri zaradení do spoločnosti. Sám s nimi síce pestujem nadštandardné vzťahy, epileptikom pri záchvatoch srdečne potriasam rukou, hluchým deťom pred spaním ochotne čítam rozprávky a slepcov na konci návštevy uisťujem, že sa už čoskoro opäť vidíme, obetovať svoj čas podobným aktivitám v pravidelných intervaloch je však bezpochyby nemalou výzvou. Mne obvykle stačí už vedomie, že som úspešne prežil ďalších dvadsaťštyri hodín bez záznamu o násilnom trestnom čine a zoznam dobrých skutkov na daný deň si s piesňou na perách spokojne odfajknem ako splnený. Osobne si však myslím, že činnosť ľudí podobných organizátorom tábora v tomto skvelom dokumente by si vo svete zaslúžila ďaleko viac pozornosti, v ich prípade totiž na rozdiel od Kardashianiek, LilPumpov a ďalších duševných invalidov obývajúcich vrcholy rebríčkov spoločenskej popularity, ide o tie ozajstné celebrity, ktoré spolu s barmanmi či dílermi životy ľudí vo svojom okolí neváhajú denne robiť lepšími. (28.03.2020)

Dokumentárne spracovaný príbeh zdravotne postihnutých ľudí sa začína v letnom tábore Jened, ale je len časťou mozaiky. Oslňuje neuveriteľnou chuťou ľudí žiť – je jedno, či dokážu zreteľne rozprávať alebo rozprávajú len veľmi ťažko a nezrozumiteľne. Zaujímavé boli svedectvá rôzne ťažko postihnutých, ktorí vysvetľovali, že si v útlom detstve nepripadali iní, až vo chvíli, keď boli vylučovaní spomedzi vrstovníkov, začína ich moment poznania. Výpoveď ženy, ktorá sa stala postihnutou až v dospelom veku po autonehode, je tiež momentom, keď sa pýtate sami seba, prečo aj my radšej sklopíme zrak, keď oproti nám ide niekto na elektrickom vozíku. Pani totiž uznala, že kým sa jej to osobne netýkalo, pohľad na postihnutých ľudí bol pre ňu obťažujúci. V pozadí celého príbehu je niekoľkoročná snaha o schválenie dodatku zákona 504, ktorý by postihnutým umožnil zaradiť sa lepšie do života a zabezpečil im väčšiu sebestačnosť. Jedna vec je zákon schváliť, druhá vec je uplatňovať ho v praxi. Sympatické a úprimné výpovede postihnutých nemajú vyvolať súcit, ale pochopenie a uznanie, niekedy sú dokonca celkom vtipné. (25.02.2021)