Každá minuta života

Vzhledem k tomu, že mám malé děti, bylo pro mě téma dokumentu pozoruhodné. Kdo děti nemá, dokument pro něj pravděpodobně bude méně přitažlivý. Bylo zajímavé sledovat, jak se rodiče absolutně obětují pro dítě. To absolutně tady znamená opravdu absolutně - každou minutou života. Dávají malému synovi všechen čas (matka zůstane doma), energii a pravděpodobně na to padne i většina peněz rodiny. Nechci nějak hodnotit a hanět jejich přístup, přeci jen je to lepší, než kdyby na dítě kašlali, ale jako každý extrém ani tohle není ideální. Vidím v tom hned několik nebezpečí. Co třeba zapojení se do kolektivu? Vychovávají z něj silnou individualitu, ale trénink hokeje o samotě fungovat nebude. Interakce s ostatními dětmi, spoluhráči, soupeři je také dovednost a je potřeba ji někde nacvičit. Sám mám s trénováním dětí několikaleté zkušenosti a vím, že čím dříve se v dětském věku opravdu trénuje (do deseti let – dvanácti let se stačí s dětmi na tréninku jen „hrát“), tím dříve je to přestane bavit a vyhoří. Klasický příklad jsou mistři republiky v žácích, kteří se na to při přechodu na střední školu vykašlali a pak už nikdy nesportovali. Potenciálních nebezpečí bych viděl více, ale dál se rozepisovat nechci. Raději zmíním ještě řemeslnou stránku. Z hlediska zpracování mi chyběla větší kontroverze, či opačný názor. Další podstatnou chybějící věcí bylo vysvětlení motivace rodičů. Proč se tak rozhodli? Co je k tomu vedlo? Položil bych i otázku… Je to skutečně ta správná cesta? Obhájíte si ji? Stojí vám za to ta únava, finance a vůbec sázka na „jednu“ kartu? Výtek k obsahu i ke zpracování se najde celá řada, ale zajímavých myšlenek a komentářů k filmu také. Proto si alespoň ty tři hvězdy zaslouží. Uvítal bych třeba za deset let další část, jak to bude dál. Sám jsem zvědavý. (03.02.2023)

Film byl zpracován poutavě, to rozhodně ano. Co se týče výchovy, přijde mi, že je polovina hodnotících slepá. Zajímavá výchova, ale moment kdy kluk nechtěl driblovat s míčem a přišlo "dám ten balon Davídkovi".. Takových momentů bylo ve filmu spousta. Miško má sport určitě rád, ale čeho je moc toho je příliš. Také mi vadí nedostatek sociální interakce s vrstevníky. K čemu skvěle vychovaný sportovec, který nemá kamarády, nikam nezapadne...? Jen sláva, peníze? (19.09.2022)

Není to to zrovna propopulační dokument , jak mít 2,2 dítětě, aby se národ reprodukoval. "Druhé dítě by bylo brutálně náročné" říká tatínek. Maminka se stale tvari utrapene. Tato generace je vůči dětem hyperprotektivní, protože jsou mimořádně drahé. Nejlevnější je vychovat děti v tropech. Nemusí se topit a jídlo roste všud okolo. Proto nás v demograficky vymírající Evropě lidé odsud postupně nahrazují. "U nás v každé generaci žen jich třetina vymře" říkal na jedné z přednášek vynikající manželský a rodinný psycholog Jeroným Klimeš. A pokračuje radou, že je třeba mít alespoň tři děti, protože každé desáté zemře ještě za života svých rodičů a další se občas nepovede - jde do vězení, nadělá dluhy, má závislosti apod. Dokument je ke shlédnutí zde: https://dokumenty.tv/kazda-minuta-zivota-dokument/ (17.11.2022)

Podle mě je těžké tento dokument hodnotit. Dokazují to i doposud zveřejněné recenze. Lidé totiž vesměs nehodnotí film, ale Kamevédu a polemizují o ní. Asi bych měl na tom to místě upozornit na to, že slovo „Kamevéda“ jsem slyšel poprvé v životě právě v tomto filmu. Nic mi neříkalo ani jméno JUDr. Pavel Zacha – její zakladatel. A nic jsem nevěděl ani o jeho úspěšném synovi, kterého podle zásad Kamevédy vychoval. Já na filmu ani na Kamevédě nevidím nic rozporuplného. Z filmu jsem neměl pocit, že by manželé Michal a Lenka Hanuliakovi svého syna Mišku k něčemu nutili, nebo že by jejich syn dokonce nějak strádal. Ba právě naopak. Vhodně ho motivovali. Seznamovali ho nejen s nejrůznějšími sporty – gymnastikou, plaváním, lyžováním, tenisem, hokejem a cyklistikou, ale i třeba s hrou na klavír a zpěvem. Miško si později jistě sám vybere, který sport bude jednou preferovat. Máma se snažila na něj mluvit německy. Bohužel však jen „školskou“ němčinou s četnými chybami. Uši mi mohla utrhnout třeba věta : „… und kannst du ein Wort auf Q [kvé]?“ Snad hned v první hodině němčiny se totiž vyučuje, že se samotné písmeno Q nevyslovuje jako „kvé“ ale jako „ku“. Když matka startuje na pláži Miškův závod, používá německé překlady českých slov (připravit se, pozor, start = Vorbereitung, Achtung, Start) a ne obvyklou německou výzvu (auf die Plätze, fertig, los). Práce kamery byla podle mého názoru dost neobvyklá a místy na mě působila až rušivě. Vadilo mi i občasné téměř neslyšné šeptání rodičů. Jako jedinou negativní věc ve výchově malého Mišky spatřuji kladení důrazu na to, aby být stále nejlepší, být první. Myslím si, že až by někdy Miško první nebyl, a to se mu opravdu může stát, nemusel by se umět s takovou situací vyrovnat. (27.05.2022)

Asi bychom se shodli na pár bodech, na které by se při výchově dítěte nemělo zapomínat. Univerzální návod ale určitě neexistuje. I když Česko je národem „odborníků“ na všechno. I na to, co se cizích dětí týče. Výrazná osobnost českého dokumentu Erika Hníková sleduje manželský pár (bohužel se nedozvíme, co je k danému přístupu vedlo), který svému Miškovi věnuje maximum svého času i prostředků, přičemž vycházejí z jisté metodiky. Brzy se u diváka začnou vynořovat dotazy, na které bohužel chybí odpověď. Rodiče jsou k synkovi milí, ale zatraceně důslední. Ona na něj mluví záměrně německy, on ho protáhne snad všemi myslitelnými sporty. A k tomu třeba ještě klavír nebo zpěv. Prostě u něj rozvíjí intelekt a pohybové vlastnosti, aby se z něj (snad) jednoho dne stal profesionální hokejista. To vše bez jiného komentáře. Jen rutina, vybíhání schodů, další dril. V tak trochu chladném bytě, kde nechybí rituály v podobě tichého večerního vytírání podlahy. Nabízí se otázka, zda je daný způsob výchovy tak dokumentaristicky atraktivní? Na druhou stranu, život kluka je o neustálém hodnocení. Ostatně tak je stále (bohužel) nastavené tuzemské školství. Kdo bude první, kdo vyskočí nejvýš, kdo bude nejrychlejší, kdo bude sedět v lavici nejrovněji, a to vše v přetrvávajícím polokomunistickém pojetí, ve kterém se jen dokola tupě opakuje stejné učivo. Čekal jsem silnější emoce. Rodiče určitě neodsuzuju, ale dítě by mělo poznat prohru, stejně jako by mělo vidět rodiče řešit nějaké trable, vidět je reagovat při hádkách, které prostě k partnerskému životu patří, vidět je při objetí, smíchu… Tihle na sebe (chápu, kamera neběžela pořád) za celou dobu ani nesáhnou. (18.06.2022)