castor

Já teda doufám, že při závěrečné destrukci v Riu pod dohledem sochy Krista Spasitele nebyl nikdo zraněn, nedej bože nepřišel o život… Příběh šel znovu mimo mě, závěrečná třetina je prakticky ne(do)koukatelná. Dvě slavná filmová monstra s bohatou historií: Kong je kdesi pod zemským povrchem, aby zjistil, že je tam ještě jakási podzemní říše, Godzilla se nahoře pere s jinými titány, demoluje přitom celé čtvrti a hlavu skládá v Římském koloseu. Za čas si dají zase přes držku, aby děj vyplňovalo i několik nudných lidských postav, přičemž nejznámější z nich, Rebecca Hall, má hrozný melír i sestřih. Jakékoliv serióznosti se na míle vzdalujeme, prakticky jen čekáme na akci a další a další atrakce, které sice nedávají smysl, ale diváky evidentně (však mrkněte na tržby) solidně oblbnuly. V Godzille z roku 2014 nebyly postavy jen do počtu a jelo se na vážnou notu, i o tři roky mladší Kong mě potěšil. Další kousky jsou jen ryzí výplachy a prázdné blockbustery. Bez vyloženě fanouškovských momentů, jeden teda potěší členy České stomatologické komory. Tři hvězdy už nedám. Jen opakující se hezké obrázky, víc nic.

Holt když už vás coby dítě vyberou, že budete jen plnit rozkazy, neznat soucit ani svědomí a drtit soupeře, je těžké rozpohybovat mimické svaly tváře. Nebo projevit emoce. Nebo aspoň mluvit. Kurt Russell je stroj na zabíjení, teď ho ovšem vytlačila nová generace vojáků a poslala do starého železa. Zabíjet ovšem bude dál, jen na správné straně barikády. Tenhle kus to neměl úplně špatně umetené. Solidně vysoký rozpočet (snad až 60 milionů dolarů), známého scénáristu, nadšeného béčkaře za kamerou, docela fajn herce. Jenže výsledek je sotva průměrný a divákům tak v myšlenkách zůstává prakticky jen před sebe tupě zírající Kurt a nevyužitý potenciál.

New York, násilí, italoamerické vztahy, mafie. Asi žádné jiné jméno není s gangsterkami spjato tak úzce jako Robert De Niro. Samá klasika, která hereckého veterána navždy zacementovala na hollywoodském výsluní. Chameleon, představitel antihrdinů, agresorů. Prostředí, ze kterého pochází a ve kterém vyrůstal, dobře rozuměl. Zejména s Martinem Scorsesem zanechali nesmazatelnou stopu posledních padesáti let (dosud 10 společných celovečerních snímků). Vůbec první zkušenosti před filmovou kamerou ale získal v nízkorozpočtových filmech Briana De Palmy. Přehoupl se přes třicítku a klíčovou příležitost mu dal Coppola se ztvárněním mladého Vita Corleona (první Oscar), své výrazné oči vzápětí uplatnil v Taxikáři (oscarová nominace), v Lovci jelenů představil široké veřejnosti Meryl Streep (byla do té doby prakticky bez filmových zkušeností, ale měl s jejím obsazením tlačit na režiséra Cimina) a v Zuřícím býkovi (Oscar v hlavní herecké kategorii) o neotesaném boxerovi měl zase doslova zachránit život režiséru Scorsesemu, který procházel těžkým obdobím. Stejně jako v případě Zuřícího býka i dál (Král komedie) vzešla iniciativa k natočení od samotného herce. Velké role za ním a nespočet dalších a stejně zajímavých i v 80. a 90. letech. Přetlak agrese v té době pokračoval, ale na začátku nultých let přibývají ve velkém komedie. A několikrát v posledních 15 letech vstal z filmařského popela, protože často šlo o průměrné látky, místy doslova o velké plivnutí na hercovu kariéru. V závěru nám tvůrci opakovaně připomenou jeho přímé politické názory. Celkově ale vydatné a potěšující.

Jirku Prchlíka pustili za krádež náklaďáku, uplynulo něco přes měsíc a vyřádil se na svých dvou malých dětech a tchýni. Další verze sociopatického zla. V každé epizodě (většinou v prologu) řešíme další varovné případy sexuálního násilí. Řádil i primitivní a amorální Láďa – ve vlaku z Prahy do Děčína. Voněla mu, zase skončila se šálou kolem krku. A major se obává, že náročných rekonstrukcí ho čeká ještě víc, což má vliv i na jeho rodinný život. Když se každopádně vrátím na začátek, tak i tím tvůrci zdůrazňují, že nějaký Láďa je jen stéblem v trávě. A že jemu podobných je mnohem víc. Každopádně tři díly fajn, ale tentokrát už mi loudavé tempo začalo krapet vadit. Stejně jako opakování určitých motivů. Herecky moc dobré, místy mě nejvíc baví až ten třetí v řadě – Václav Neužil.

Chce ho nechat, ať mluví sám. „Jenom aby nás to nedovedlo do hajzlu. Protože tady holce nedokáže říct ani bé, ale v Brně tancuje s holkama u jukeboxu…“ Ano, další vražda proběhla v moravské metropoli. Kus mladé dívky si navíc Láďa odřízl a v igelitové tašce odvezl domů. Holt hořčice a křen dokážou zázraky. Stále víc vnímáme/zkoumáme specifický vztah mezi kriminalistou Markovičem a vrahem Hojerem, výslech zabere značnou část epizody, ale tvůrci zvládají i nenápadnou konverzační scénu proměnit v napínavé momenty. „Humor“ se definitivně přesunul do černohumorné roviny. Petr Uhlík hraje Láďu skvěle. Velmi expresivně, těkavě, hodně tomu napomáhají i úhly kamery. Jen možná bacha, aby (nezapomínejme na Adikts) myslel na to, že jsou tady i role normálních lidí. Tohle už je totiž slušná nálepka.

A pak se Láďa rozvykládal… Atmosféra výslechu stojí na precizní režii i hereckých výkonech, poprvé se setkávají právě podezřelý Ladislav Hojer a vyšetřovatel Jiří Markovič. Nízké IQ, samotář, bez kamarádů. Popleta, prosťáček, ale také agresivní hovado. Nikdy neměl vážnou známost ani pohlavní styk za normálních okolností. A o mrtvé ženě z minula si myslel, že je mladší. Jedenapadesátiletou nejprve znásilnil a pak uškrtil. A nakonec prostoduchý Láďa poprosí Markoviče o tužku a papír. Bylo toho totiž víc… Pozorujeme jakousi podivně přátelskou náladu mezi oběma muži, kdy jeden z druhého postupně tahá přiznání k sérii zločinů, zatímco ten se raduje jak malé děcko, že mu někdo (konečně) věnuje pozornost. Petr Lněnička je kombinací Igora Bareše (tady i hlasově) a bývalého generálního ředitele České televize Petra Dvořáka. Jinak je to samozřejmě pošmak!

Kriminalisté chodí po bytě, vnímáme předčítání policejního spisu, podle kterého došlo k hrozivé násobné vraždě. Hrůzu nevidíme, sledujeme jen vyšetřovatele a jejich reakce na to, co vidí. Násilný čin číslo jedna ale brzy „zmizí“ ze scény. Po dvou letech se k němu vrátíme, ale to se už rozbíhá hlavní linie seriálu. Říjen 1981. Stejní kriminalisté a jedna máma, která se nevrátila z večerního koncertu domů. Znásilněná, uškrcená. Startuje hledání pachatele. V centru dění legenda pražské mordparty Jiří Markovič, klidný a bystrý chlapík, který se rád zakousne do chleba se salámem od manželky, rád si zahraje biliár s kamarádem psychiatrem a moc rád by, aby se mladé ucho Adam Mišík naučilo klepat. Civilní dialogy, dávka cynismu, dobová výprava, velmi dobří herci a absolutní reklama na rakovinu plic.

Někde jsem četl, jak Anne Hathaway udělala pár profesních „přešlapů“ (myšleno, že tam něco řekla a tam naopak neřekla) a diváctvo se vůči ní lehce vyhranilo. Její vystupování měli lidé považovat za příliš okatě snaživé a neupřímné. Nedokážu soudit, ale určitě není fér, aby oscarová hvězda od mládí stojící v čele úspěšných filmů přicházela o zajímavé role, což ovšem v posledních letech platí. Navíc holt každá není Meryl Streep, která i po čtyřicítce dostávala solidní nabídky. Každopádně Anne vždy rád uvidím, snad se nebude objevovat jen v „udržovacích“ projektech. Teď si střihla rozvedenou matku dospívající dcery, která se na hudebním festivalu (krapet zvláštně) seznámí se zpěvákem chlapecké kapely. Podstatně mladším, než je ona, samozřejmě. A na tom je to celé postavené, takže z hlediska příběhu výsledek rozhodně nepřekvapí. Navíc hlavní hrdinka vedle snaživého Nicholase Galitzineho nijak „šokantně“ nevypadá, mimo to stále umí spolehlivě vykouzlit svůj roztomilý kukuč a široký úsměv. Nějaký ten zádrhel má představovat úlisný exmanžel, zklamání dcery z toho, co máti tutlala či opakované scházení a rozcházení páru. A pak pochopitelně chvíle, kdy se románek dostane do zájmu bulvárních fotografů. Romantika je průměrná, zápletka prostá, navíc se musí roztáhnout do skoro dvou hodin. Veškeré radosti tak obstarává především nahoře propíraná a stále zatraceně spolehlivá Anne Hathaway.

Nedivím se, že finále dávno nikoho nezajímá a když už, nějaká z komerčních stanic ho odvysílá na některém ze svých sesterských kanálů. Titulů (díky kterým vítězky vyšlou na nějakou světovou soutěž) skoro víc než samotných holek. Na co jim vlastně budou, ani nikdo pořádně neví. Holky (většina) budou v normálním životě určitě pohledné, před televizními kamerami po zásahu stylistů (a bohužel někdy i jiných specialistů) to ale mnohým neslušelo. Navíc se na podium furt cpaly bývalé vítězky a polovítězky, které nám chtěly něco zatraceně moudrého sdělit. Divné prostřihy, občas kamera hledala finalistku, chyběl humor, chyběl nějaký moment překvapení. Ještěže jde televize posouvat dopředu.

Dev Patel? Poměrně dlouho byl pro mě synonymem otravných filmů: vzpomínám na Posledního vládce větru, Chappieho, Báječný hotel Marigold nebo ždímající instantní drama Lion, za které dokonce získal oscarovou nominaci. A vlastně i Freida Pinto byla vedle něj v Milionáři z chatrče úplně jiná liga. Teď se nicméně proměnil v nelítostného frustrovaného bojovníka proti společenskému bezpráví. Hluboké jizvy na dlaních mu dennodenně připomínají matčinu vlídnou tvář, indickou realitu pak obsluhování bohatých v luxusních mrakodrapech, zatímco miliony jiných živoří na tvrdých podlahách slumu. Nejprve se nechává řezat v nelegálních zápasech, aby získal peníze, následně kývne na práci, kterou nikdo jiný nechce dělat. Krůček po krůčku se blíží ke svému cíli: pomstě. Něco se ovšem zvrtne a hlavní hrdina si musí udělat očistné, meditativní a náboženské kolečko, aby se vrátil ještě silnější… Jenže zároveň je to pasáž, která je rozvleklá a hůř se po ní vracíme do tempa. Přesto přijdou šťavnaté závěrečné hody, které po stránce choreografie a nápadité kamery skvěle fungují. Výsledek sice nic moc unikátního a přelomového nepřinese, ale Monkey Man je prostě jiný. Určitě potěší atmosférou indického velkoměsta, neuhlazenou choreografií i tím, že rozhodně to není nějaká akční sázka na jistotu. Patel moc dobře ví, co dělá, evidentně dřel před i za kamerou, produkčně si užil své, takže si u mě vlastně mnohé vyžehlil. Dietnější čtyři hvězdy.