castor

O poválečných traumatech vznikly bezpochyby lepší kousky. Tomuhle nepomůže ani skvělé herecké obsazení v čele s Robertem De Nirem, který coby vietnamský veterán brzy pochopí, že každý se s poválečnou depresí vyrovnává trochu jinak. V jednoduchosti je sice síla, nicméně britský televizní tvůrce David Hugh Jones měl přidat plyn a nabídnout alespoň nějakou zapamatovatelnou (silnou) scénu. A nemyslím tím válečnou vřavu. Místo toho nabízí tuny dialogů, předvídatelné momenty a průměrný (a ještě navíc skřípající) příběh. Dietní tři hvězdy.

Byl a vlastně pořád je součástí nesmírně výdělečných sérií. Coby neohrožený archeolog se vrátil hned pětkrát, vesmírného piráta Hana Sola v přelomové sci-fi pohádce George Lucase si zahrál čtyřikrát. Právě u něj přišel jeden ze zlomů, když mu na začátku 70. let svěřil roli v komedii Americké graffiti. Příležitost mu dal i jiný představitel Nového Hollywoodu, tedy prominentní nové generace mladých filmařů s osobitými tématy a styly, Francis Ford Coppola (drama Rozhovor). Po fenoménu Star Wars následovala spolupráce s dalšími výraznými tvůrci (Roman Polanski, Peter Weir), mezi které patří i Ridley Scott, který mu v kultovním Blade Runnerovi nabídl roli, která se vymykala jeho dosavadní kariéře. Ford, který má dar přirozenosti, nikdy nesbíral herecké ceny (spíš čestná uznání za celoživotní dílo nebo nominace), ikonou se přesto stal. Nepřehrával, jeho postavy měly smysl pro humor. V 90. letech se ještě víc přiblížil mainstreamovému publiku, když se nechal angažovat do několika akčních filmů či thrillerů s vrcholem v podobě Uprchlíka. Byl tak trochu ve škatulce, když překvapil zápornou úlohou ve filmu Pod povrchem, naprosto netypickou rolí bylo i podstatně starší Pobřeží moskytů. Od počátku tisíciletí přicházely rozmanité role a žánry, aby následovalo období návratů (Han Solo, Indiana Jones i bývalý polda Rick Deckard). Každopádně moc rád se k jeho starším kouskům vracím.

Zdá se, že v práci se jen souloží nebo okrádá stát. Líbilo, ale úplně chybět mi to nebude. Je tu finále a pánové přece nebudou kupovat takové drahé vstupenky na hokejové mistrovství, když můžou prašule využít na digitálky, boty z hadí kůže nebo na bordel. Režisérka Válová pak pošle Standovu manželku do sudu, takže kromě mámy přijde i o zbytek rodiny. A nedaří se mu ani pracovat na vztahu se synem. Proč? Protože Pekárek je ukecaný křupan, prospěchář i dost trouba na to, že protistátní činnost produkčního Horáčka nakonec také nezůstane bez odezvy. Ještě, že ty dvě barevné televize mu zůstaly. Pocity smíšené, nějaké dějové linky uzavřeme, něco jen okrajově, ale čtyři hvězdy ponechám. Anna Geislerová výborná.

Časově jsme se trochu pohnuli, ale u Standy se toho moc nemění. Tedy alespoň v případě jeho prospěchářských a sobeckých kroků. A vyjma toho, že nám chlapec trochu přibral. Podruhé se oženil, potomstvo se rozrůstá. A pak mu do jeho vysněné Volhy nastoupí zbožňovaný Kája… Mezitím vzniká občanská iniciativa Charta 77, na kterou režim hned reagoval, Antichartu podepsali národní či zasloužilí umělci i řada lidí z ČST. Někteří o tom (prý) ani nevěděli, jiní připustili morální selhání. Hromadná veřejná tělocvičná vystoupení mají zelenou, stejně jako Standovy další košilaté vtipy o ženských či šmelení s barevnými televizemi. Jen tu vánoční Popelku v barvě si Standa neužije. Hokejový šampionát ve Vídni nakonec přeci jenom klapne. Jinak poměrně uspěchaná epizoda, škoda (celkově) některých málo prokreslených vedlejších postav, zejména těch ženských. Tomáš Jeřábek výborný.

Kdo má kovovej kroužek na konci ptáka, měl by se klidit... Nakonec navazujeme tam, kde jsme skončili. Walt má v očích vítěznou jiskru, likviduje stopy, zatímco Skyler si definitivně uvědomuje, s KÝM sdílí jednu postel. Gus, výrazná postava z předešlé série, je pryč, ale přijdou jiní, podobně zajímaví. Zase je tu klasický start jako v minulosti – scénou vytrženou z kontextu. Takže vnímáme Walta, který má v kufru samopal a na hlavě vlasy. Každopádně byznys se znovu rozjíždí, jeho hlavní strůjce se ničeho neštítí. Pár divadelních představení před švagrem Hankem, nějaká ta vlaková loupež či poznámka o tom, že v Česku je největší poptávka po pervitinu než kdekoliv jinde v Evropě. Hank má pak při sezení na záchodové míse co dělat, aby nedostal infarkt (W. W.). Od té doby je highlightů nespočet, ať už díky psychopatu Toddovi či Jessemu v díře. Závěrečná řada má skutečně nejkonzistentnější scénář, propracovanost postav a samotné budování napětí a konfliktů šlapou na jedničku. Takže jsem moc rád, že jsem vydržel, protože občas měli Gilligan a spol. opravdu namále. Dějové linky uspokojivě zakončené, klobouk dolů. Sebevědomé loučení. Ostatně 14. epizoda se na IMDb stále chlubí čistou desítkou v hodnocení.

Režisér Jan Pachl nevytvořil nic dějově závratného, ale má to fajn atmosféru, velmi dobré herce i šikovně včleněné archivní záběry. Sobeček „voe“ Standa je prosťáček a zbabělec, jeho hlavním cílem je osobní prospěch a zajištění. Každopádně je zpátky za volantem a při jedné z reportáží se seznámí s půvabnou Slovenkou, která by ráda viděla na vlastní oči Matušku nebo Goťáka. Sám (nutno zdůraznit poměrně jednorozměrný) Standa pak na vlastní oči uvidí, kam jeho chování „dotlačilo“ manželku Míšu, zároveň dál jede na vlně bonzáctví a jeho další „obětí“ se stává režisér Klepl, který vystřídal cynickou režisérku Geislerovou. Právě ten se nedobrovolně dočká krycího jména. Dál se poměrně mizerně pracuje s vedlejšími postavami, zůstává odlehčená atmosféra s oplzlým humorem, kdy dámy zůstávají jen coby ty, které ochotně a kdekoliv roztáhnou nohy, i když v závěru nám to dějově (dobově) lehce zhoustne. Jiří Dvořák výborný.

Registrační číslo 25085, krycí jméno Volha. Manželka Míša je naivka, Lanďák si dál zahrává s režimem a Standa nesnáší, když se nad něj nějakej studovanej povyšuje. Snad jen produkční Pepa Horáček, který má bráchu ve Vídni, je podle Standy nohama na zemi. StB mu ovšem nebude zobat „jedna paní povídala“, potřebuje tvrdá data. Zatímco nový byt se stále nedaří, za přímluvu dostane Standa Volhu a nastupuje do redakce humoru a lidové zábavy. Jenže brzy nabourá generálního a musí se pakovat na vrátnici. Po něčích zádech se tak musí zase vyškrábat nahoru. Výtky mám i napodruhé, zase trochu variujeme situace z minula, ale už to není tak umělé a vyprávění tolik nešlape vodu jako posledně. Pochvala pro maskéry, architekty, kostýmní výtvarnice… Všechny ty široké kravaty, šílené dekorace, skleničky na hořčice, východoněmecké tapety nebo umakartová jádra jsou úžasné. Klára Melíšková výborná.

Standa Pekárek poprvé tak trochu rozdělil diváctvo. Někdo hůř rozdýchává stvrzování stereotypů, protože pánové tu jen chlastají a mluví jak dlaždiči, dámy zase na mrknutí roztahují nohy, kameramani pak prdí ostošest. Celé je to takové groteskní a dlouhé, holt tvůrci chtějí představit všechny postavy a ukázat určitou platnost i do současnosti. Protože také dneska je spousta jedinců, kteří udělají cokoliv, aby se někam vydrápali. Trošku uskákané, ale jistá tehdejší přetvářka a upocenost tam jsou. Pekárek se (zatím) ukazuje jako neškodný mluvka, který za celý život přečetl akorát Klapzubovu jedenáctku, který občas stojí za nějakou tou šmelinou a který dámám nabízí nachcanou klouzačku. Právě nastoupil coby šofér do Československé televize a věří, že jednou bude vozit i toho Goťáka. Ve Volze, samozřejmě. Kryštof Hádek výborný.

Já prostě moc nemusím, když je něco zatraceně čvachtavé a brutálně cool. Hrozně rychle se to totiž (čest výjimkám) okouká a občas to doslova nudí. Boy Kills World místy předkládá nevyrovnané tempo i rychlý (zmatený) střih, neustále pak vnitřní videoherní hlas, který dává filmu možná trochu jiný level, ale mně spíš vadil. Stejně jako skutečnost, když se tvůrci snaží tlačit na emoce nebo si někde za půlkou vzpomenou, že by mohli jinak pracovat s postavami. Zase je to o pomstě, zase je to o přepáleném násilí. Za pomstou jde hošan zmrzačený coby dítě, který tehdy přišel o rodinu a v ústraní se o něj postaral tajemný chlapík. No, postaral, prostě mu dal krušnou školu života a udělal z něj vraždící mašinu. A pohlídá, aby na pomstu nadešel ten správný čas. Akce je nespoutaná i nápaditá (struhadlo se dá kreativně využít), ale není to tak, že bych si chtěl jednotlivé scény přetáčet znovu. Bill ze slavné švédské herecké famílie Skarsgårdů se snaží a trochu to celé připomíná béčkovou šlehu Deva Patela, který se nedávno rovněž mstil a evidentně taky nechal v tělocvičně kýbl potu a nějakou tu kapku krve. Ten ode mě každopádně dostal o hvězdu víc.

Nevím proč, ale sebelítostivý a vypočítavý cizopasník jménem Simona Peková (Přišla v noci) mě lákal víc než jiná silná ženská hrdinka: Matylda. Nakonec vyšlo filmové setkání i s touhle matinkou a právě ona doslova naruší život svému synovi, spořádanému rozvedenému exekutorovi. Stejně jako Peková i Regina Rázlová představuje spontánní živelnou ženu, u které se ovšem objevují symptomy Alzheimerovy choroby. Navíc za podivných okolností přišla o byt a systematickému a emočně chladnému synovi Karlovi nezbývá (zatím) nic jiného, než vzít matku k sobě. Nástup nemoci je navíc plíživý, takže některé kroky syn připisuje matčině spontánnosti až ztřeštěnosti, posléze začnou dle očekávání vyplouvat staré rodinné křivdy. I Přišla v noci pracuje se silnou ženskou postavou i s tématem mezigenerační odcizenosti, přičemž vytahuje i další těžké motivy. Pár přehmatů tam určitě bylo: kupříkladu chování zaměstnanců pečovatelského domova, okatě soustavné přešlapy vnuka, parodická návštěva sociální pracovnice i fakt, že některé vedlejší postavy působí poměrně neživotně. Každopádně skoro každé Karlovo řešení či rozhodnutí má dopad i na další členy rodiny a jejich vzájemné vztahy. Zatímco Karel Roden už je pár let vládcem českého filmu, Rázlová dokazuje, že je škoda, že byla roky mimo filmové dění. Právě oni dva jsou hlavním důvodem, proč si tenhle kousek pustit. Celkově krapet schematické, předvídatelné a manipulativní, protože jediná správná cesta postarat se o nemocného příbuzného je přece doma, ale čtyři hvězdy dám rád.