castor

Nevím proč, ale sebelítostivý a vypočítavý cizopasník jménem Simona Peková (Přišla v noci) mě lákal víc než jiná silná ženská hrdinka: Matylda. Nakonec vyšlo filmové setkání i s touhle matinkou a právě ona doslova naruší život svému synovi, spořádanému rozvedenému exekutorovi. Stejně jako Peková i Regina Rázlová představuje spontánní živelnou ženu, u které se ovšem objevují symptomy Alzheimerovy choroby. Navíc za podivných okolností přišla o byt a systematickému a emočně chladnému synovi Karlovi nezbývá (zatím) nic jiného, než vzít matku k sobě. Nástup nemoci je navíc plíživý, takže některé kroky syn připisuje matčině spontánnosti až ztřeštěnosti, posléze začnou dle očekávání vyplouvat staré rodinné křivdy. I Přišla v noci pracuje se silnou ženskou postavou i s tématem mezigenerační odcizenosti, přičemž vytahuje i další těžké motivy. Pár přehmatů tam určitě bylo: kupříkladu chování zaměstnanců pečovatelského domova, okatě soustavné přešlapy vnuka, parodická návštěva sociální pracovnice i fakt, že některé vedlejší postavy působí poměrně neživotně. Každopádně skoro každé Karlovo řešení či rozhodnutí má dopad i na další členy rodiny a jejich vzájemné vztahy. Zatímco Karel Roden už je pár let vládcem českého filmu, Rázlová dokazuje, že je škoda, že byla roky mimo filmové dění. Právě oni dva jsou hlavním důvodem, proč si tenhle kousek pustit. Celkově krapet schematické, předvídatelné a manipulativní, protože jediná správná cesta postarat se o nemocného příbuzného je přece doma, ale čtyři hvězdy dám rád.

Chlapík, u kterého jde od poloviny 90. let zodpovědně říct, že si umí zatraceně dobře vybírat role, protože v jeho kariéře bychom našli jen málo průměrných nebo opravdu špatných filmů. Pokud přišly, často to byly nějaké ústupky nebo štěky ve snímcích svých přátel. Významní tvůrci ho oslovovali hned na počátku kariéry, takový Francis Ford Coppola ho coby čerstvě dostudované právnické ucho přivedl do soudní síně, příležitosti se nezalekl a ještě tentýž rok (1997) si střihl roličku u svých přátel Kevina Smithe a Bena Afflecka (Hledám Amy), aby s druhým jmenovaným vzápětí triumfoval s Dobrým Willem Huntingem. Srdeční záležitost. I následující dva roky měl díky Zachraňte vojína Ryana, Hráčích či Talentovanému panu Ripleymu nesmírně silné. Nepolevoval a na počátku nultých let byl součástí první série (kolektivní Dannyho parťáci), aby vzápětí dokázal, že sám utáhne i jinou sérii (akční naháněná s Jasonem Bournem). A Damon přitom (údajně) zůstává normální, nenabubřelý a velkorysý vůči kolegům, nezastiňuje je, pokud nemá hlavní roli. Nadále si jej vybírají výrazní tvůrci (Scorsese, Eastwood, Nolan, Ridley Scott či Soderbergh, se kterým spolupracoval rovnou osmkrát). Samozřejmě znovu velmi oslavující, o názorech či postojích daného herce se nedozvíme nic. Navíc trojice publicistů tentokrát blábolí možná krapet víc než jindy, zase hovoří o nějaké památné scéně, kterou si ovšem obrazově nepřipomeneme.

Je to, jak když člověk hladový vleze v cizím městě do nějaké restaurace, divně to v ní zapáchá, chvíli váhá, přeci jenom usedne, stůl je upatlaný, dlouho nikdo nejde, jídelní lístek nezaujme, servírka otrávená, pivo má výraznou podmíru, ale furt to pro hosta nejsou takové varovné signály, aby se zvedl a zmizel. Jennifer Lopez tu zoufale naráží na své herecké mantinely, i když oceňuju, že se snaží. Zelené plátno jí místy láme vaz. Simu Liu je podobný průšvih. Trikově je to nevyrovnané, scenáristicky bez nápadu. Dějově se tu vypisovat nebudu, protože překvapit tvůrci nedokážou. Unylá režie Brada Peytona dala prostě vzniknout rutinní přeplácené blbůstce, která drze vykrádá jiné a lepší sci-fi filmy a která je zároveň otravně dlouhá. Vesmírná nuda.