Přízračný svět

Celý film je prakticky o ničem,ale přesto nutí k silnému zamyšlení stejně jako diskuse v kursu nad díly, které účastníci tvoří a mají obhájit jejich smysl a který hlavní hrdinka navštěvuje - díla se zpočátku zdají také beze smyslu stejně jako samotný film, ale po chvíli nás tvůrce díla, stejně jako tvůrce filmu dokáže "přinutit" k hlubšímu zamyšlení, což občas není na škodu. Jinak nade vše vyniká herecký projev Buscemiho, jenž opět dokazuje, že skutečně umí a neváhal bych jeho výkon zařadit hned po bok jeho geniálního vystoupení v Mém oblíbeném baru. (16.07.2003)

Mňam! To byla lahůdka! Celý ten přízračný svět mi byl nějak povědomý. Stačilo se trochu zavrtat do mé nedávné minulosti a hned jsem v ní objevil jeho střípky. A mám takový pocit, že se v budoucnu občas ozve znovu. Hledání místa ve "světě", hledání sebe sama a touha něco s tím vším udělat, i když nevíme co, skvěle symbolizuje závěrečná scéna s autobusem. Já už jsem do podobného před několika lety nastoupil. Myslím, že to nebylo poprvé (ani naposled). Opovrhování nad (ne)normálností a trademarky všedního života někdy chytí i mě, čili i po této stránce sympatizuji s hlavními aktérkami. Film pro mě byl jakousi terapií, jak pochopit věci minulé a zvládnout věci budoucí. Tak zase někdy ahoj, přízračný světe! (17.03.2006)

Film začíná poměrně "akční" rokenrolovou scénou, což je asi nejdramatičtější pasáž v jeho průběhu. Jinak je děj opravdu "nenápadný", ale na konci filmu s překvapivě silným dopadem. Steve Buscemi coby gramodeskový "maniak" a neúspěšný "balič" opět předvádí, jak dobrým a nedoceňovaným hercem je. Z obou hlavních protagonistek je rozhodně více "na koni" Thora Birch, nejen pro více zkušeností a větší prostor, ale i díky tomu, že se do role více vložila a její konání je věrohodnější, byť se může zdát místy pěkně "ujeté". Opravdu jde o film, jenž si na nic nehraje, neklade si žádné velké nároky a není plný očekávání mnoha filmových cen - o to je ale silnější a zajímavější. (28.05.2003)

Někdy se mi stane, že mám film třeba pět let stranou a odrážím pokusy o zhlédnutí, protože vím, že mě emocionálně smete. A necítím se na to. Zpětně, když se pak konečně odhodlám, už mi to třeba jako takový výkon nepřipadá... nicméně nejlepší filmy, které na mě budou fungovat, občas poznám takhle nějak předem. Poctivý a promyšlený film, dokonce svým způsobem možná depresivnější než můj oblíbený Trees Lounge též s Buscemim: Zatímco tam je on hlavní loser a exot mezi ostatními relativně normálními, zde jsou lidé, kteří mají takhle rozdané karty (vlastní vinou, zpravidla) už na startu do života. Musím uznat, že hudbou podmalovaných několik posledních minut filmu, ke kterým celý děj vygradoval, patří mezi nejlepší kusy filmařiny, které jsem zažil. (14.10.2012)

"Milý Joshi. Chtěly jsme si s tebou zašukat, ale nebyl jsi doma. Tím pádem seš teplej." Ukončení školní docházky si pamatuju jen velmi matně, ale hledání svýho místa v systému mám v živý paměti. Trvalo mi to pouhých 30 let, než jsem pochopil, že moji spokojenost zaručuje pouze život mimo systém. Tam je mi fajn. Ale vraťme se k přechytralý Enid. Jak já jsem jí rozuměl, chápal a fandil. Hrozně mě bavila svým soubojem s celým světem i s jeho vybranými reprezentanty. Tohle bylo ze života. Čekáním na správnej autobus si prostě musí projít každej. A každej by si zasloužil, aby mu u toho asistoval bláznivej Doug s nunčakama. (17.05.2022)