Podivuhodné příběhy

Předně - na filmu se silně podepsala experimentující 60.léta, a tak forma jasně vítězí nad obsahem. Největší vizuální orgie rozpoutal zcela zákonitě Fellini - jeho dekadentní surreálné výjevy jsou plné odkazů, symbolů, krásných, ale i zlých a démonických žen (což se jistě nevylučuje) a módních kreací. To vše v barokním šerosvitu a tajemně mlžném oparu. Nejčitelnější je prostřední povídka s Delonem, lyrizující naopak první s Fondovou - volné řazení scén hraběnky s koněm možná uspokojí básníky a koňáky, ostatní však nejspíš uspí. I přes formální krásu si nesedám na zadek a králem zfilmovaných povídek podle Poa pro mne nadále zůstáva Roger Corman. (07.07.2014)

Dva ultimátní sexsymboly šedesátek a sedmdesátek v jednom filmu. Tomu se přeci nedá říct ne, že? Jenže když se na to mrkneme postupně, dostaneme Jane Fondu, která je taková kost, že ji jako herečku (alespoň v tomhle filmu) prostě nemůžete brát vážně, nudnou Bardotku s turbanoidním černým účesem, Terrence Stampa jakožto už po deseti minutách nudící předobraz Keatonova Beetlejuice a jediné, co za něco stojí je charisma a projev Alaina Delona a Felliniho nadhled. Poe mě nikdy moc nebral, ale ani jsem proti němu nic neměl. Stejně na tom jsou i Podivuhodné příběhy, z nichž každý má něco do sebe, ale žádný nestojí za zapamatování. (29.12.2014)

Krásný trojrozměrný poklad. Je vidět, že když se Poem inspirují tři nápadití režiséři, dokážou z jeho povídek vytvořit úchvatnou a především inteligentní podívanou. První příběh je ztvárněním Poeova Ohnivého koně, kde Roger Vadim za pomoci nádherné Jane Fondy zobrazuje naprostou zvrhlost, zhýralost a zbytečné zlo, které je konfrontováno prokletím v podobě koně. Tím, že v příběhu figuruje magnetismus muž-žena, mu dodává hloubky a vzájemné znepřátelení rodů se mění v záhubu mnohem horší. Čeho si musí každý divák povšimnout je i úchvatná výprava filmu. Scény jsou točené v romanticky rozervané přírodě, kostýmy jsou neuvěřitelnými módními klenoty a v neposlední řadě Z každého kouta dýchá krása v jiné podobě - romantické krajiny, módní klenoty v podobě neuvěřitelně nápaditých kostýmů, nádherní hřebci a samozřejmě spousta krásných (především ženských) tváří. Dalším příběhem - o Williamu Wilsonovi - se nechal unést Louis Malle. Příběh je o krutém sadistovi, kterého pronásleduje jeho dvojník, který nosí stejné jméno, ve všem ho převyšuje, a pokaždé mu překazí jeho zvrhlé činy. Tohoto rozpolceného psychotika výtečně ztvárnil Alain Delon. Tím, že tvůrce ztvárnil někoho tak zlovolného za pomoci opravdu překrásného herce, propojil Poeovu myšlenku s odkazem Doriana Graye, ale navzdory tomuto faktu zůstal ze všech tří příběhů původní povídce nejvěrnější. Poslední povídka na první pohled do celého snímku vlastně vůbec nezapadá. Federico Fellini pojal svůj příběh hodně osobitě. Inspiroval se povídkou Nikdy se s čertem nesázej o hlavu!, ale zasadil jí do současnosti. Navíc jí podal v úplně jiném uměleckém směru než další dva režiséři - ztvárnil jí za pomocí groteskních prvků obohacených o niterní zjevení a absurditu. Zachoval vlastně pouze její závěr, a společensko-kritický odkaz, kterým disponuje, přenesl do světa šoubyznysu, čímž vlastně příběh přiblížil přítomnému dění. Hlavní postavu, kterou umě vystihl maniakální Terence Stamp, pojmenoval Toby Dammit, což zní jako hříčka od podobně znělého to-be-damned. A jako každý, kdo se zjeví jako hlavní hrdina některého z těchto vyprávění, proklet opravdu bude. Celý tento snímek je naprosto fenomenální poctou talentovanému spisovateli, jehož jméno a příběhy jsou často zneužívány k pseudosofistikovaným komerčním zpodobněním. Na tomto plátně se mu konečně dostává úcty, pochopení a oslavy jeho génia tak, jak si to zaslouží. (07.07.2014)

Přesně podle hodnocení je vidět, jak je film rozporuplný a jak rozdílně působí na diváka. Mě osobně přišlo velmi zajímavé, jak byla každá z povídek svým způsobem jiná a myslím, že bych dokázal poměrně snadno ke každé přiřadit režiséra. Samozřejmě vodítkem v první povídce by mi bylo obsazení Jane Fondové, režisérovy partnerky. Ale i samotné, dosti okázalé, kostýmní, s prvky glamour erotiky ztvárnění bylo velkou nápovědou. Psychologičtější prostřední povídka a lá Louis Malle. A poslední - to byl jasný Fellini, už podle piana Nina Roty. Mimochodem ten dělal podle titulků jen Feliniho kus a zde je uvedený jako autor celé hudby. Také kamera byla dost rozdílná a u první povídky její úroveň dost kolísala. Interiérové scény byly spíš televizně svícené a exteriéry sice krásně komponované, ale také výrazně dosvěcované v bližších záběrech na Jane. Bylo to tak zřejmé, až mě to rušilo od děje. Sám bych hodnotil povídky vzestupně 2, 3 a 4. (07.07.2014)

Slibná kombinace slavných jmen (Vadim, Fellini, Delon, Fondová, Bardotová) a tří méně známých, tím pádem méně provařených Poeových povídek. Ty jsou adaptovány spíš volně. Vadim prodává příběh (Metzengerstein) přes Fondovou (a nechal vydělat i švagra) a její „kostýmy“ (myslel jsem, že využili zbylý šatník z Barbarelly, ale ve svých memoárech režisér přemítá, jak muselo být pro Jane zvláštní hned vyměnit kostýmy vzdálené budoucnosti za oděvy „vzdálené minulosti“, tak nevím). Příjemný kousek se znepokojivou hudbou. ______ To Fellini nenechává z krátké bizarní povídky Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! (alias Toby Dammit) skoro nic a točí přízračným oparem zahalenou satiru na panoptikální maškarádu filmového průmyslu či co. Mohla to být nuda, ale Terence Stamp je jako slavný herec citující Shakespeara a zběsile startující svůj bourák, aby utekl před svým producentem, neodolatelný („Co vás přívádí do Itálie?“ „Slíbili mi Ferrari“). Ten western o Ježíšovi bych chtěl vidět. ______ V prostředním příběhu (William Wilson) je zlý Delon. (14.08.2014)