Doživotní renta

Další perfektní komedie, vylovená z vod neprobádaných českou distribucí. Napsal ji René Goscinny, duchovní otec Asterixe, Luckyho Luka nebo Mikulášových patálií a je to znát - pod povrchem vyprávění empatického vůči všem postavám to třeská pěkně sršatým vtipem. Lékař Michel Galabru má na krku početnou rodinu, jejíž členové si vzájemně lezou na nervy v těsném bytě. To by se mohlo změnit. Pacient Michel Serrault, jemuž doktor lehkovážně prorokuje nejvýš dva roky života, má pěknou venkovskou usedlost, zajímavé úspory a žádné příbuzné. Uzavřou dohodu, které jsem díky neexistenci české verze neporozuměl do detailů, ale princip je jasný: rodinka bude tomu strejci platit určitou rentu, ta jí umožní pobývat v jeho chalupě, něco do ní investuje, něco opraví a vděčný stařík na to bude pamatovat v závěti. Čili podobná výchozí zápletka jako třeba ve filmu Na samotě u lesa. Le viager je ale sofistikovanější a dějovější komedie; používá silnější nadsázku, nápadité způsoby skoků v ději o celá léta dopředu a nádherně zlomyslný humor. Všechny postavy včetně vedlejších a epizodních jsou velmi pečlivě charakterizované a protože sledujeme děj od roku 1930 do konce sedmdesátých let, procházejí důmyslně vymyšleným vývojem podle toho, jak s jejich sny a proklamovanými životními hodnotami nakládají neúprosné dějiny. Michel Serrault dostal nezvyklý úkol. Už na začátku hraje téměř o generaci staršího člověka, než tehdy byl; v průběhu filmu dále zestárne o dalších čtyřicet let, přičemž je ale rok od roku čipernější, zatímco nedočkaví supi z Galabruho rodiny kapou. :-) Je skvělý jako vždy. Jeho monsieur Martinet dějem prochází jako bezelstný nekomplikovaný člověk, který nemá ani tušení, jaké komploty se odehrávají za jeho zády a má svou "rodinu" upřímně rád. Michel Galabru, nešťastná hlava nevděčné rodiny, které se tolik snaží zajistit důstojnou existenci, je hybatelem děje a rovnocenným hrdinou filmu. Je zvláštní fandit v příběhu na principu "kdo s koho" oběma stranám, ale tady to jinak nejde. Jestli existuje něco jako laskavý černý humor, v tomto filmu ho najdete. 100% (14.07.2010)

Moje pátá srážka s Pierrem Tcherniou sice neskončila boulí na hlavě, ale stejně tak jsme si ani nepadli do náručí. Opět. Přitom nabízí Doživotní renta zvlášť pro francouzské kinofily plný koš dárečků. Sestavu herecké smetánky té doby, ale také třeba kraťounkou roličku čtyřiadvacetiletého nosáče, který se později nesmazatelně zapíše do dějin kinematografie. K tomu atmosféra staré Francie, poklidné tempo a pointa, kterou bych nazval vlčím šklebem. Vykutálená rodinka z Paříže v čele s doktorem Galipem kalkulují s něčím, co je i přes jisté predispozice v rukou božích. A my sledujeme, jak se prognózy pana doktora ne a ne naplnit a jak se pod tíhou chtivosti začnou páteře na první pohled slušných lidí kroutit. Tvůrci nás provedou nelehkou dobou, která skolila i mladší, zdravější než byl Martinet a jemným humorem připomínají, že život sám o sobě je lék, pokud je žit pozitivně, nezáludně a s pokorou. Dávají co proto Galipovcům, kteří nebyli schopni unést, že udělali špatný obchod a marnili své životy nejen čekáním na smrt bezelstného Martineta, ale také snahou jeho odchod uspíšit. Obsahově je tento film v naprostém pořádku. Atmosféra je i přes exkurzi do válečných let moc příjemná. Humor je ...jemňounký, chytrý...lehce záškodnický. Naprostý protipól Vyhrál jsem v loterii, který jsem nedávno viděl. Co se týče stylu humoru, jsou tyto dva filmy vysloveně "ode zdi ke zdi". Tak proč nejsem nadšený? Proč je pro mě pořád lepší Tonoucí se stébla chytá, než film, kterému vlastně nemám moc co vyčíst? Ani nevím...prostě tak. Možná příště. (02.04.2024)

„Moji drazí Galipové, nikdy nezapomenu, co jste pro mě udělali…“ Tak na tuhle francouzskou komedii plnou humoru a nadsázky ale i originality v podobě exkurzu do historie novodobé Francie (mj. formou filmových týdeníků) a svěží typicky francouzské hudby, jen tak asi nezapomenu. A vůbec nechápu, že je to v české kotlině zřejmě zcela neznámý film. Dlouho to za mě bylo na plný počet hvězdiček, ale závěrečných zhruba dvacet minut, kdy se scéně objeví poslední z rodiny Galipových Noël, mi to už připadalo jako trošku zbytečně nastavovaná kaše. Celkově však tuhle komedii o panu Martinetovi (se zdravím přímo „hliníkovým“ :D) mohu vřele doporučit. (02.10.2020)

Takmer perfektna komedia, ktora je RTVS a Ceskou televiziou uz dlhodobo ignorovana, a to je velka skoda. Hlavnou hviezdou pre mna boli dvaja moji oblubeni herci,m a to konkretne Michel Galabru /cetnicka seria, Klec Blaznu, Asterix a Obelix 1999/ a videl som aj Gerarda Depardieu /Otec a Otec, Jean od Floretty, the Fugitives/. . Prezit som musel nejako len odporneho Michela Serraulta /Klec Blaznu/. Ideš tu o vidiecku usadlost jedneho pacienta, ktory nema pribuznych. Jo a pochopil som ze Galabru tu bol lekar. dalej som sa uz len enchal unasat kvalitnou filmarinou, vybornym tempom, a hlavne genialnymi dialogmi. Najma ale slusne exteriery Francuzska 70. rokov, to ma neskutocne zobralo a od filmu som takmer nemohol odist. Reziser pierre tchernia sa pohral doslova s kazdou jednou scenou - a ze z Galabru isla hroza som zistil uz filmom le Juge et assassin - tam bol Galabru cire zlo, ale to tu nepatri : 89 % (21.09.2019)

Když se lékař dozví, že jeho pacientovi zbývá jen pár roků života a má v Saint Tropez krásný domeček, uzavře s ním dohodu, páč si myslí že dědousek brzo zemře a on se pak s celou svoji rodinou bude moct do jeho domku nastěhovat. Takto nás příběh ve 30.letech začíná a jen tak nekončí. Dědeček totiž svět jen tak neodpustí a my s ním zažijeme ještě dalších dlouhých 40 let života. Všechna 4 desetiletí jsou nám ve filmu ukázana dost originálně, třeba skrz filmové týdeníky nebo každoroční Vánoční večeře. Pozoruhodné jsou také jiné invenční nápady (sbor komentující děj je rozkošný) nebo také skvostné herecké výkony Michela Galabru a Michela Serraulta (který ve své roli dokázal neuvěřitelně zestárnout). Zároven jen nám ukázano, co všechno je jedna rodina schopna udělat proto, aby získala majetek. Různé nekalé praktiky se ji ovšem vymstí a její členové postupně umírají. Což se opakuje tak často, že jim člověk vytoužený domeček snad i začne přát a to pooumíraní už mu začne připadat jako otravný cynismus.  Ale podle toho sarkasmu, kousavosti, úderných rodinných dialogů ale i zmíněných historických odkazů poznáme, že pod scénářem je podepsán (krom experta na grotesky Pierra Tchernii, jehož podíl je taky zjevný) autor Asterixe a Mikulášových patalíí Rene Goscinny. Ten svůj styl nezapřel ani ve filmu a dokázal vše dobře zředit. Takže i   navzdory jiste tragikomičnosti v sobě snímek skrývá i jistou laskavou poetiku a nynější karantenní, ale také slunnou jarní dobu mi moc zpříjemnil.  Uživatel Oskar má pravdu, že tady se snad dá mluvit i o laskavém černém humoru, pokud něco takového vůbec existuje. Ale když dědeček Martinel s dojemnou nevědomostí přežil všechny své domnělé chráněnce možné může být všechno. (25.04.2020)