Willy Kufalt

Smyk je filmem, který u mě v průběhu let s každým zhlédnutím stále více zraje a znovu ve mně silně rezonuje. Zbyněk Brynych úžasně vyladil styl filmu, který nejednou přechází do originálních sekvencí plných tajemna a expresivity. S vervou šíleného umělce ve střižně vnáší řadu flashbacků, nečekaných střihů, mění formát obrazu, prolíná i zakřivuje více záběrů, nechává herce prolomit čtvrtou stěnu nebo v dialozích přecházet z němčiny do češtiny, posléze do angličtiny a zpátky... Za tu psychedelickou spleť záběrů, co Brynych provádí v doprovodu šansonu Karla Högera, by se nemusel stydět ani David Lynch. :-) A světe se div, vůbec nemám pocit zmatku ani nadvlády formy, protože Brynych se dokáže i zastavit, zklidnit a se skvělým, fyzicky proměněným Jiřím Valou rozehrát i klasický příběh. Retrospektivní útržky časem s aktuální dějovou linkou složí nejen psychologický příběh hlavní postavy emigranta, ale i obraz zlomových dějinných událostí (2. světová válka, převrat v únoru 1948, studená válka mezi východním a západním blokem atd.). I tu jazykovou směs má Brynych promyšlenou, stejně tak bohatou symboliku, např. motiv zeměkoule (vč. dětského vypuštění „Lajky“, rok před blížícím se prvním letem člověka do vesmíru) a další mnohavrstvé odkazy, třeba s tou legendou o rytíři Bruncvíkovi. Napínavý dobrodružný děj přejde v poslední třetině do silné katarze u poslechu československé hymny (což je scéna, která mě rozsekala) a záhy bolavou konfrontací s rodinou... a ve mně tepe dilema, zda odsuzovat víc rodinu, která pro svůj klid a relativní štěstí raději kráčí s režimem, nebo člověka, který opakovaně páchá s nabitou zbraní zlo, ale s jehož zbylými postoji a vyřčenými myšlenkami dost souzním a u nějž vnímám tragický osud. Nesoudím, cítím problém i jisté pochopení na obou stranách, jen se neklidně nechávám zanést do spleti nesnadných dějin a jsem (nad filmem) opakovaně fascinován, když se tvůrcům takto podaří spojit unikátní cinefilní formu, žánrovou (60's eurospy) zábavu i kus dramatu s podněty k zamýšlení. [90%]

Československo mělo Věru Chytilovou, Itálie zase Linu Wertmüllerovou... Ženská ruka emancipované tvůrkyně se nezapře, ale vzhledem k nadhledu a závěrečným emocím s ní zde nemám žádný problém ani jako muž. :o) Už déle jsem se na některý z dalších snímků paní Liny chystal a touto temperamentní vztahovou hříčkou mě nad očekávání odrovnala. Netušil jsem, co dostanu a nejdřív si mě tito Trosečníci podmanili výbornou atmosférou na lodi, kde se mísila poetičnost, prosluněná nálada, rázné konflikty, žertování, záblesky milostných jisker, hazard i politické narážky. Náhoda během jednoho výletu svedla dva lidi odlišného společenského postavení a protichůdných názorů do jedné společné existenciální plavby, zacházející až do boje o přežití a já se bavil, protože jsem nečekal, že se podobná zápletka může v dobře rozjetém tempu takto snoubit s odzbrojujícím vtipem, na kterém přidávaly i herecké výkony jak rázné Mariangely Melato, tak věčně poťouchlého Giancarla Gianniniho s nezapomenutelnými úšklbky v obličeji. Pak jsem si jen nevěřícně uvědomil, kolik toho odsud čerpal aktuálně oceňovaný/ přeceňovaný Trojúhelník smutku... Zajímavě vyvíjející se děj graduje s postupným zvolněním až do chvíle, kdy se z filmu stává drama, v konfrontaci s návratem do původní reality. Onen přechod na mě dokázal zapůsobit přirozeně, nenuceně, s jistou tragikou, ale i pozitivním dojmem z prožitého zážitku. Jak jen asi může vypadat ten (ne)slavný Ritchieho remake s Madonnou...? :o) [90%]

Tak jsem si vám po dopsání komentáře k akčnímu filmu pustil cosi z novější tvorby dalšího žánru, který mě často docela míjí – fantasy... a ono to vůbec nedopadlo špatně, byť úplně nadšen nejsem a chvíli po skončení mám dojem filmu, který byl často pozoruhodný svou originalitou během sledování, ale současně možná toho ve mně do budoucna moc nezanechá. Terry Gilliam je zvláště po výtvarné stránce velmi kreativním tvůrcem, takže kdyby nic jiného, vstup do tohoto imaginária znamená mj. hledět na přehlídku pouťových, kostýmních i animovaných atrakcí doprovázených humorným záblesky, občas i napínavou akcí a střípky příběhu starého Parnasse. Příběh se zde naštěstí vyvíjí, ač ve spleti prolínání reality s fantazií a velkého důrazu na formu bylo potřeba se déle prodírat panoptikem atrakcí, příhod, výjevů a drobných zastávek, abych si ho vyskládal, vnímal později jistou gradaci a dočkal se i kousku vyvrcholení – a ne vždy mě to Imaginárium svým stylem plně bralo. Zábavnou stránku pro mě vedle režijních nápadů určitě pozvedali aspoň dva herci: Christopher Plummer má naštěstí coby dr. Parnass značný prostor pro suchý humor, doplňovaný i hlubším charakterním herectvím, a Tom Waits vytváří excelentní figurku vskutku galantního ďábla, který svými často nečekanými zjevy dokáže dění vtipně oživit. S partičkou podobně ohozených gangsterů také nebyla nouze o zábavu a celkov Imaginárium Dr. Parnasse u mě vychází jako jeden z těch lepších, vesměs pozitivních zážitků u Gilliamovy tvorby. [70%]