Willy Kufalt

Bizarní přehlídka násilných krutostí a zvrhlostí (minimálně 2x jsem si zakrýval obrazovku rukama...), ve vrcholné scéně s jazykem dovršena krvavým potokem všude kolem stříkajícího patosu, je jedním z důvodů, proč jsem si ani na další pokus nepotykal s jihokorejskou žánrovou tvorbou... Úvod mě přitom nadchl, stejně jako následně okamžité vhození do situace, kdy divák absolutně netuší, proč je hlavní postava najednou uvězněna, a ani pozdější vývoj děje, kdy se schéma chystané pomsty stává již očekávaným, není vzhledem k postupnému pátrání nijak jednotvárný, ale s gradujícím zamícháváním výše zmíněných ingrediencí se ukázalo, že Old Boy není filmem pro mě. I tak v rámci možností musím vyzvednout působivou režii vícera scén, které mě po stránce vizuálu nebo atmosféry přes veškerou nechuť i lhostejnost na nějakou chvíli opakovaně vtáhla. Třetí hvězdičku uděluji především za skvostný symfonický soundtrack, jaký v tomto případě dokázal pro mě výrazně pozvednout i film, s jehož stylem a částečně i obsahem jsem se často míjel. [55%]

Přiznávám, že sledovat tuhle tvorbu mě dlouhodobě hodně baví – jak pro dobovou reflexi tehdejších politických událostí, vypořádání se s nimi, soundu do psychologie postav na pozadí pohnuté doby a tady již rok od roku stále otevřenější a kritičtější pohled na fungování tehdejší socialistické společnosti... tak pro přítomnost mnoha legendárních herců a silnou filmařskou stránku. Osobitě mě nadchla další nápaditá tvůrčí práce s flashbacky a montážemi pro rozehrání retrospektiv nebo zachycení vnitřních myšlenek postavy – Vladimír Čech v tomto směru hezky kráčí ve stopách filmů jako Taková láska (Weiss), Smyk (Brynych) nebo Černá dynastie (Skalský), ale vůbec nekopíruje a přichází opět se svým odlišným pojetím, když rozdělí širokoúhlý obraz na dvě vzájemně prolínané záběry a v jednom obrazu tak vidíme současnost (s poznamenaným hrdinem) i minulost (s poznamenající událostí), příp. jindy větší záběr a současně detail na hlavní postavu, pro vyznění a odlíšení vnitřních myšlenek mezi souvislými dialogy. Slabinou pro mě zůstalo obsazení hlavní role – Jaroslav Vízner se snaží, jeho postava je zajímavá, ale šel z něj na mě podobně nezáživný dojem jako u některých soudobých intelektuálních rolí Jana Kačera. Naštěstí ho vesměs dostatečně vyvažuje řada herců ve vedlejších rolích (mezi nimiž mě překvapili hned tři „prvorepublikoví hosté“ Vojta, Nový a Nedbal) a osobitně bych vyzvedl až překvapivě charakterní výkon Františka Peterky. Linie kolem jeho postavy „Bédi“ přináší vůbec silné vyvrcholení celého dramatu, už jen pro bolavou konfrontaci za stolem s výčitkou, že onehdy tam nezahynul a přežil... [80%]

Bohdan Sláma je režisérem, kterého dlouhodobě registruji, nejspíš bych i uměl vyjmenovat, jaké filmy natočil, ale dosud jsem si žádný nepustil... až teď. Divoké čely mi připadají jako vesměs klasický zástupce těch novodobých českých filmů, které příliš neoplývají celistvým dějem a nabízejí spíše kaleidoskop různých drobných osudů, postav a příhod v rámci jisté komunity či shluku postav, zde v prostředí české vesnice. Na debut to jde, na začátku mě film chytl hlavně díky scénám s vtipně podanou konfrontací otce a syna s odlišnými přístupy k životu, občas pobavily i některé další lehce divné postavičky (jako třeba ta Duškova), více vtipně podaných scén (jako na hřbitově nebo se stádem krav procházejícím přes cestu), cosi má film do sebe i svou atmosférou. Ale jako celek mě tolik neoslovil a v některých scénách časem i trochu nudil. K tomu nejvydařenějšímu za mě určitě patří závěrečná píseň... [60%]