Willy Kufalt

Československo mělo Věru Chytilovou, Itálie zase Linu Wertmüllerovou... Ženská ruka emancipované tvůrkyně se nezapře, ale vzhledem k nadhledu a závěrečným emocím s ní zde nemám žádný problém ani jako muž. :o) Už déle jsem se na některý z dalších snímků paní Liny chystal a touto temperamentní vztahovou hříčkou mě nad očekávání odrovnala. Netušil jsem, co dostanu a nejdřív si mě tito Trosečníci podmanili výbornou atmosférou na lodi, kde se mísila poetičnost, prosluněná nálada, rázné konflikty, žertování, záblesky milostných jisker, hazard i politické narážky. Náhoda během jednoho výletu svedla dva lidi odlišného společenského postavení a protichůdných názorů do jedné společné existenciální plavby, zacházející až do boje o přežití a já se bavil, protože jsem nečekal, že se podobná zápletka může v dobře rozjetém tempu takto snoubit s odzbrojujícím vtipem, na kterém přidávaly i herecké výkony jak rázné Mariangely Melato, tak věčně poťouchlého Giancarla Gianniniho s nezapomenutelnými úšklbky v obličeji. Pak jsem si jen nevěřícně uvědomil, kolik toho odsud čerpal aktuálně oceňovaný/ přeceňovaný Trojúhelník smutku... Zajímavě vyvíjející se děj graduje s postupným zvolněním až do chvíle, kdy se z filmu stává drama, v konfrontaci s návratem do původní reality. Onen přechod na mě dokázal zapůsobit přirozeně, nenuceně, s jistou tragikou, ale i pozitivním dojmem z prožitého zážitku. Jak jen asi může vypadat ten (ne)slavný Ritchieho remake s Madonnou...? :o) [90%]

Tak jsem si vám po dopsání komentáře k akčnímu filmu pustil cosi z novější tvorby dalšího žánru, který mě často docela míjí – fantasy... a ono to vůbec nedopadlo špatně, byť úplně nadšen nejsem a chvíli po skončení mám dojem filmu, který byl často pozoruhodný svou originalitou během sledování, ale současně možná toho ve mně do budoucna moc nezanechá. Terry Gilliam je zvláště po výtvarné stránce velmi kreativním tvůrcem, takže kdyby nic jiného, vstup do tohoto imaginária znamená mj. hledět na přehlídku pouťových, kostýmních i animovaných atrakcí doprovázených humorným záblesky, občas i napínavou akcí a střípky příběhu starého Parnasse. Příběh se zde naštěstí vyvíjí, ač ve spleti prolínání reality s fantazií a velkého důrazu na formu bylo potřeba se déle prodírat panoptikem atrakcí, příhod, výjevů a drobných zastávek, abych si ho vyskládal, vnímal později jistou gradaci a dočkal se i kousku vyvrcholení – a ne vždy mě to Imaginárium svým stylem plně bralo. Zábavnou stránku pro mě vedle režijních nápadů určitě pozvedali aspoň dva herci: Christopher Plummer má naštěstí coby dr. Parnass značný prostor pro suchý humor, doplňovaný i hlubším charakterním herectvím, a Tom Waits vytváří excelentní figurku vskutku galantního ďábla, který svými často nečekanými zjevy dokáže dění vtipně oživit. S partičkou podobně ohozených gangsterů také nebyla nouze o zábavu a celkov Imaginárium Dr. Parnasse u mě vychází jako jeden z těch lepších, vesměs pozitivních zážitků u Gilliamovy tvorby. [70%]

Čistokrevně akční filmy dvakrát nemusím a byl jsem trochu připraven, že tohle dost možná po zhlédnutí zadupu pod černou zem. Nalákalo mě ale novátorské pojetí hraného akčního filmu točeného ve stylu interaktivní videohry, tedy výhradně subjektivní kamerou z pohledu 1. osoby... díky čemuž sledování bylo často adrenalínovým zážitkem, zvláště během rozsáhlých honiček, útěku po zábradlí, šplhání do výšek či seskoků a věřím, že natáčení dalo fyzicky zabrat. Nedojde ani na jednu zrcardlovou scénu, i ty krátké flashbacky z minulosti jsou subjektivně snímané, takže Hardcore Henry je zároveň unikátní tím, že obličej hlavní postavy (kterou údajně ztvárňovalo cca 10 lidí, vesměs kaskadérů, včetně režiséra) ani v jednom záběru filmu neuvidíme! Což je další zajímavý nápad. Sci-fi rámec zde tvoří hlavně pozadí k rozehrané akci, ale přinesl také pár překvapení a posloužil i k funkčnější verzi neznečitelného akčního hrdiny, který i po těžkých zraněních může být regulérně znovu dobíjen či technicky znovu regenerován. Současně filmu nechybí spousta nadhledu, který pak jistou neuvěřitelnost také dokáže omlouvat, figurka hlavního parťáka Jimmyho (Sharlto Copley) včetně spousty vlastních převleků i automatických dvojníků přináší často ta nejvtipnější místa a kdesi za polovinou v jeho laboratoři přijde i muzikálové číslo!! Já to postupně začal brát jako menší parodii a tím snadněji toleroval povrchní zápletku s dějem plným násilí. Těch míst, kde občas probleskl dojem monotónnosti, nebylo moc a skoro bych dal i 4 hvězdičky, kdyby mě to ovšem v posledních minutách již nepřestalo bavit a kdybych lépe pobral závěr. [70%]

Je dost ceněných horrorů, kterým jsem udělil nízké hodnocení – buď mi připadaly nesmírně primitivní a hloupé, nebo ve mně vyvolaly zejména pocit totálního odporu a zhnusení bez dostatečného vyvážení zážitku něčím pozitivním, případě ještě některé na mě působily těžce pseudoartově. Tuto Temnotu bych nezařadil ani do jedné z těch skupin, dokonce ji ani nevnímám jako nějak špatný či nezdařilý film, přesto si nemohu pomoct... jaksi mě minula. Lépe řečeno, do jisté míry a doby mě hodně zaujala atmosférou plynoucí ze svého temného stylu, tajuplnost hluboké noci z toho dýchala, záběry z nočních jízd luxusní, ale vizuál filmu mi po většinu času nesedl. Že se režisér rozhodl použít tmu jako prostředek pro zahalení všech úchylných a vražedných scén, proti tomu nic nemám, jenže tady uprostřed tmy v kombinaci s ruční kamerou neustále využívající neklidné pohyby a samé detaily (v té tmě!) vzniká nejednou i sled několika minut, kde není vidět skoro nic. Ono z toho mála v podobě přízraků, siluet, detailů a obličejů ve stínu, které vidět jsou, sice pořád lze vyvodit, co se v obraze zrovna děje, ale pro případné pohlcení do děje během dvou hodin mi to nevystačilo, navíc nějakou hlubší cestu do duše postav jsem v tom nevnímal. Přeji filmu, že si tady našel své příznivce, kteří ho ocenili v experimentální nebo ryze pocitové rovině, ale na mě tady té temnoty v značně extrémním podání bylo vážně až příliš moc a těch scén (jako z diskotéky), které ho chvilkově zpestřily odlišnou náladou a náznakem barvitějšího děje, poněkud málo. [50%]

Ve své době hodně odvážný film, u kterého si vlastně neumím představit, že by si ho někdo troufl a dokázal s takto autentickým obsazením, bez triků, natočit i dnes. Z dnešního pohledu již Tod Browning není zdaleka jediným režisérem, který si naplnil svůj film hromadou postižených postav, příp. hercemi s nějakou tou odchylkou (za všechny zmiňme Herzoga a jeho „Trpaslíky“ :o)), ale takto pestré panoptikum lidských tvorů s nejrůznějšími druhy fyzických anomálií a postižení se jen tak nevidí... výjimečně fyzicky normální muž v cirkuse zase vtipně koktá! ...a pohled spolu s prostředím, dějem filmu i jeho podáním je to často nesmírně zajímavý. Jednou až groteskně milý, když vidíme zručně skákajícího muže bez nohou po rukou po schodech s veselým nadhledem a projevem, jednou lehce dojemný u dívání se na řádění šťastné sešlosti „divných tvorů“ na louce, jindy naopak zamrazí, třeba u plazícího se člověka bez rukou i nohou (což bylo na pohled až nepříjemné) i nad samotnou myšlenkou o lidském pohrdání odlišností a netolerancí vedoucí až k nenávisti a špatným úmyslům. Možná, že horror v běžném současném vnímání už dnes Zrůdy moc nepřinesou, za mě ale skvěle reprezentují nejen dobu vzniku, ale hlavně ještě o něco starší epochu, která před rozvojem horrorového žánru ve filmu přinášela „děsivé senzace“ často jinými způsoby, třeba v podobě pouťových atrakcí, jež také rámují tento film. Hlavní herečka, za jejíž postavou se nakonec skrývá ta skutečná zrůda, je místy svým afektem až nesnesitelná, ale mimo to účinek z filmu je pro mě i v roce 2024 podnětný, poutavý, pořád originální, hodinová stopáž ve vztahu k jednoduché zápletce akorátní a poslední třetina hodně napínavá! [80%]

Nekouřím a snad nikdy jsem neměl v ústech cigaretu (byť jen nezapálenou), ale překážkou k zalíbení v tomto filmu to vůbec neznamená. Smoke nabízí sled navazujících „kapitol“ ze života několika obyčejných postav trávicích čas u jedné trafiky (a pár dalších lidí kolem nich) a evokuje mi (kratší) televizní seriál na pokračování, v němž si vás možná na první dobrou nezíská úplně každá z postav, ale časem s vyvíjením a propojením příběhů zjistíte, že vás stejně začne zajímat osud většiny z nich a sleduje se to najednou úplně samo... a vděčíte za to scénáři i nezapomenutelným hereckým výkonům. Hodně mě v postavě zádumčivého, nevyrovnaného spisovatele bavil William Hurt, který se už blýskl úvodním zasvěceným vyprávěním o kouření a případné váze kouřu. Na poslední chvíli jsem si ale v závěrečné epizodě díky vyprávění rodinné vánoční povídky stihl plně oblíbit i Harveye Keitela se zálibou ve fotoaparátech. To prosté nalezení stejné vlny v závěrečném dialogu obou chlápků za stolem, ze srdce a čisté úpřimnosti, vytvořilo pro mě první ze dvou nejsilnějších momentů filmu – s nasledujícím černobílým ztvárněním oné povídky, za doprovodu skvělé písně Toma Waitse, pak záhy přišel i ten druhý. [80%]

Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%]

Takže po Dámě v jazeře máme tady další noir s výraznou subjektivní kamerou z pohledu hlavní postavy – tentokrát však jen během první třetiny do zásadního zvratu, kdežto i tam jsou občas vloženy záběry z jiných úhlů pohledu. Což je ale určitě fajn, pokud se s originálním filmařským prvkem napodruhé pracuje již jinak, postup se tudíž nestává tak repetitivním, navíc tato volba snímání má zde i svůj hlubší smysl, když tvář hlavní postavy spatříme až ve chvíli po plastické operaci se změnou identity. Úvodní třetina s útěkem z vězení a několika střety oplývala skvělou atmosférou (včetně zdařilé surrealistické sekvence!), s propuštěním pacienta s novou identitou „na svobodu“ rostla očekávání, ale pak napětí jaksi zamrzlo ve spleti vztahů a romantiky a přes hezkou černobílou estetiku, která tomu v této chvíli však dodávala spíše mírný chlad, mě to jaksi nebralo. Dech plně pro mě nabrala Temná pasáž až v poslední třetině s odchodem nejednoznačného hrdiny Vincenta za hledáním a objasňováním pravdy, kde se napětí doplňovalo s mírným ironickým nadhledem... Nakonec jsem dost dobře bavil, vzhledem k zmíněné prostřední části na mě nefungoval film po celou dobu. Některé scény (např. setkání s policistou v baru), černobílé záběry, vedlejší postavy i ten výkon Humphreyho Bogarta jsou zde přímo ikonické, ale celkový zážitek z noirové dobovky tady vidím spíše jen na lepší 3 hvězdičky: [70%]

Vysoce intenzivní... Zóna zájmu dlouhou dobu vypadá jako neotřelé audiovizuální ztělesnění jedné myšlenky, kdesi před polovinou se dostává k rozehrání zvratu, čímž vzniká více napětí, ale dramatičtější závěr nenabídne... a ono to přesto zcela stačí k tomu, aby v divákově mysli proudily znepokojivé pocity a abych u závěrečných titulků i nějakou dobu po nich zůstal jako zkamenělý a oněmělý. Není to ten film, o kterém bych prohlásil "pokud byste měli vidět jediný film o holokaustu, pak tenhle". Ale vysoce na něm oceňuji silně netradičné pojetí mnohokrát již zpracovaného námětu, které přináší neobvyklý pohled a staví na účinných kontrastech zla proti banální každodennosti, vykonávané hrůzy proti vytvořené kráse, pouze slyšeného a tušeného proti viděnému... Z Glazerova filmu na mě dýchá silná promyšlenost záběrů a často skrytých sdělení. Čekal jsem tísnivé pocity, nečekal jsem, že některé scény či záběry s úplným vytěsněním hrůzy můžou mít (byť jen krátce) až upokojivý účinek. Dlouho jsem tápal, nakolik si v rámci rodiny starostlivá Hedwiga uvědomuje skutečnou realitu, kolik toho o manželově práci ví, nakolik nejsou všechny ozvěny něco, co slouží k orientaci divákovi, ale postavy to v spleti dalších zvuků možnost slyšet nemají (zvláště když i jedna nová návštěva se tváří jakoby nic!)... je celkem děsivé postupně zjišťovat plně odhalující se pravdu a odporné slyšet po telefonu manželovu představu při pohledu z balkonu na zaplněný sál. Je mrazivé se dívat na kontrasty krásných dnů na zahradě za slyšení ozvěn nejstrašnějších hrůz... a nejbolavější je během vcítění se do role matky dojít až k zoufalému pomyšlení, že bych se na jejím místě v dané situaci mohl v jistých směrech zachovat i stejně: chtěl bych v první řadě to nejlepší pro vlastní děti, po 4 letech si snad v obklopení rodiny zvykl i na všechny „zvláštnosti“ kolem a to vše s jinak nevinnou myšlenkou, že uprostřed každého pekla je přeci možné vytvořit alespoň malý ostrůvek štěstí a útěchy a odříznout se tím od okolitého zla. Uf... Zrcadlo, které nastavuje Zóna zájmu, není už z podstaty věci příjemné, ale rozhodně potřebné v jakékoliv době a zintenzivňuje se teprve po skončení filmu. [90%]

Kdyby se ve více scénách ve druhé polovině Aprílu neobjevilo vyrůstající dítě, ani zde nenajdu prvek, na základě kterého bych si jasně potvrdil přítomnost onoho časosběrného experimentu s hraným filmem točeným po epizodách v průběhu několika let. A kdybych si předem nepřečetl zdejší obsah, tak si ono plynutí několik let v průběhu filmu snad vůbec neuvědomuji. Mít možnost přesně se časově orientovat v každé scéně (dochází-li mj. na reflexi lokálních událostí v Itálii s prostřihy na /rovněž nedatované/ TV reportáže) a vědět, kolik času v prostřizích ze scény na scénu vždy uplyne, snad by Apríl na mě fungoval ještě víc. Jinak... Nanni Moretti je vcelku zajímavý týpek, který svůj opětovný narcismus naštěstí tady vyvažuje úspěšným nadhledem, navíc takto na chvíli nechat diváky po celém světě nahlédnout do své duše nejen coby filmového tvůrce (což se v jeho počinech děje naopak často), ale i coby člena rodiny: jako otce, manžela, syna atd. v zcela úpřimně působících rodinných záběrech, si žádá celkem slušnou odvahu. Apríl bych asi jednou větou popsal jako sérii střípků z běžných dnů angažovaného umělce-filmaře: v soukromí, v zákulisí i na place. Poněkud jsem se minul se závěrem, kde si samotná existence tohoto filmu a vyústění metafilmové linie o přípravě podobného projektu značně odporují, když oproti reálnému Morettimu (ten svůj Apríl, když ho můžeme sledovat, dokončil) dá filmový Moretti přednost natáčení jakémusi studiovému muzikálu (který snad reálný Moretti nikdy nenatočil) a já tápu, co mi chtěl „básník s kamerou“ tímhle protikladem říci. Dávám silné 3 hvězdičky za často zajímavé sledování a humor; mínusy doprovází taky pocit, jakoby NM často točil dokola ten samý film v různých variacích, subjektivně za mě s jednou slabšími až mnohem horšími, jindy i lepšími výsledkami. Jako časosběrná filmová série to dohromady není zase špatné (ačkoliv Sogni d'oro...), ale oslovuje mě ní Moretti opravdu střídavě, jak kdy a jak čím. [70%]