Willy Kufalt

Potěšilo mě, že se na oblíbeném titulkovém serveru nedávno objevily české titulky k dalšímu televiznímu filmu od Michaela Hanekeho. O něco méně již film samotný. Rozmělněná psychologická mozaika na pozadí situace v poválečném Německu mě až na několik scén příliš nedokázala oslovit. Asi hned tak nezapomenu na scénu s lepením domků ze sirek, který staví zestárlý manžel s obrovským zápalem, zatímco z rozhovoru s jeho ženou v té samé chvíli je slyšet a cítit, jak se jejich vztah naopak neúprosně rozpadá... Tahle scéna mi připadala geniálně promyšlená a zároveň pocitově skoro až zdrcující, stejně úderně záhy poté na mě zapůsobilo rodinné drama u vánočního stromku včetně následovního vyvrcholení (...nechci spoilerovat). Podobně uzemňující je i závěr, kdy ačkoliv se film z poměrně depresivního černobílého obrazu překlopí do barev, stává se svým sdělením ještě smutnějším, neboť ukazuje jednu z mála radostných chvilek manželství ústředních postav, která už je dávnou minulostí... Nicméně škoda, že takhle silný nedokázal být tento mozaikovitý film po celou dobu. Své umělecké kvality rozhodně má, na můj vkus mezi tím až příliš často plynul ve znamení nicneříkajících útržků v doprovodu dobových songů. [55%]

Asi dva týdny dozadu jsem na balkonu nezáměrně zaslechl hlasitý telefonát jednoho mladíka na jiném balkonu, který s tou svojí dokázal 10 minut dokola řešit, zda je možné milovat bez citů, snažíc se u toho zachránit či alespoň pochopit jejich složitý a zřejmě již ochabující vztah. Jo, tak tady jsou přímo ve filmové podobě, ta neustálá a pro náhodného svědka někdy až otravná řešení vztahů, jakými jsem si zatím naplno neprošel (a možná proto zatím nedokážu ten film výrazněji ocenit?), ale jaké nejednou pozoruji z okolí. Nemohu říci, že by mě vyloženě nadchl film, který po celé dlouhé dvě hodiny řeší bloudění v milostných vztazích několika mladých lidí, ale při tom po většinu času kráčí tak trochu odnikud nikam, nepřináší vyloženě nezapomenutelné scény a nemá ani výraznější vyvrcholení. Připomíná mi to tvůrčí postoj Věry Chytilové, pro kterou při tvorbě filmů většinou nebyl zásadní příběh, ale v první řadě pohled na vybranou problematiku, což může být ve výsledku zajímavé (což tady do jisté míry taky je), jen by to k větší spokojenosti z mé strany potřebovalo mít buď kratší stopáž nebo pořádně uzemňující vyvrcholení (což tady pro mě chybělo). Na druhou stranu Karel, já a ty je filmem, v němž autor zmíněné téma dokázal uchopit skutečně citlivým způsobem a u něhož často máte díky velmi přirozenému pojetí dialogů, hereckých projevů i režie ten pocit, jakobyste sledovali kus autenticky zachyceného života, což se mi líbilo. Vyloženě jsem si užíval i pro film netradiční a podmanivou muziku se sólem na bicí. Vcelku jde o příjemný film, který si lze pustit klidně i jen jako kulisu k nějaké domácí činnosti, ale zároveň nebude ztrátou času ani během plně soustředěného sledování a nelituji, že jsem se na celovečerní debut talentovaného Bohdana Karáska podíval. Představa, že by současná česká kinematografie, do níž se právě Karáskovi podařilo vnést malý svěží závan, získala mladého tvůrce nezávislých autorských filmů v podobě režiséra, scenáristu, herce a ke všemu i hudebního skladatele v jedné osobě, je vážně moc hezká a inspirativní. A já zatím mohu doufat, že tento film ve mě teprve časem uzraje, případně na něj více uzraju já, až mi bude taky něco přes 30. :o) [70%]

Volám třikrát hurá! Zrodila se čistokrevní stylizovaná komedie s poetickým nádechem, jakou bych od současné americké kinematografie přeplněné v oblasti zábavných filmů kvantem akčních a superhrdinských trháků vážně nečekal! Až jí považuji za menší zázrak. Jen mě mrzí, že jsem zaspal dobrých 7 let, o to víc jsem si však podobné filmové překvápko od počátku vychutnával, tajně u toho doufal, že to nadšení ze mě za krátkou dobu během sledování neupadne a naštěstí neupadlo. Wes Anderson mi svou okouzlující hravostí a zároveň vizuální, hudební i vypravěčskou propracovaností výrazně připomínal moje režisérské oblíbence starší generace Pierra Tcherniu a Karla Zemana, vypadá to, že se budu muset na Andersonovu tvorbu konečně více zaměřit. Grandhotel Budapešť je nezaměnitelnou filmovou komedií s naprosto originální stylem a také originálně promyšleným světem. Ten na jedné straně vychází ze skutečných reálií doby kolem 2. světové války a rovněž tvorby Stefana Zweiga (na nějž svou vizáží odkazuje hned v úvodní scéně vypravěč za stolem), ale současně s invencí sobě vlastní pojímá realitu válečné doby rozervně poetickým způsobem a přináší celé množství osobitých postaviček, z nichž vás prakticky skoro každá (i některé skutečně jen epizodní) dokáže něčím zaujmout. Chvílemi až zdánlivě bezedná studnice vtipu pramení nejen z postav, dialogů, množství vizuálních gagů, černohumorných prvků, různých svérázných nápadů (dlouho jsem se domníval, že po prvním zhlédnutí u mě zvítězí groteskní scéna s útěkem z věznice, ale nápad se zastávkou lanovek a výměnou cestujících ve vzduchu jí nakonec překonal :)), ale vtip se rovněž ukrývá i v samotné formě a luxusní hlody uprostřed nostalgické retro atmosféry nejednou dodává i samotný vypravěč! Úžasné, jsem pobaven a zároveň nadšen, uchvácen... přesně taková kombinace nápaditého filmového umění a současně velké filmové zábavy v jedném balení mi v tom současném filmovém světě tolik schází. Díky, Wesi, že jste to konečně prolomil! [95%]

Loď v trávě, distribuovaná aktuálně v rámci výběru starších francouzských filmů Netflixem, mě na první pohled okamžitě zlákala, přestože jsem jména většiny herců ani režiséra neznal. Během sledování jsem si říkal, že mi to stylově hodně připomíná filmy tzv. nové vlny 60. let, ale kupodivu víc ty polské a československé, než přímo francouzské, ba skrze vztahový trojuhelník dvou mužů a jedné ženy i další motivy (především ta loď, byť tady ne přímo na moři, jen na trávě...) jsem si několikrát vzpomněl na Polanského Nůž ve vodě (1962). Skončí film a já díky ČSFD teprve s velkým překvapením zjistím, kdo se to na filmu podílel jako jeden ze scenáristů! A že Loď v trávě je vlastně jeden z mnoha filmů osvědčené scenáristické dvojice Roman Polanski – Gérard Brach, který ale tentokrát nerežíroval Polanski, ale výjimečně ten druhý a méně známý (Brach). Po většinu času jsem zde sice necítil až tak silné dojmy oproti zmíněnému Nože ve vodě, což bude možná i tím, že tam bylo souvisle přítomné napětí mezi třemi protagonisty, zatímco zde se objevuje kromě dalších epizodních postav i nejeden střih v čase a napětí v některých místech dokáže chvílemi povolit. Díky velmi přirozenému herectví, civilním dialogům a uvolněné atmosféře jde o drama, které se většinou sleduje příjemně a teprve k závěru se vztahy naplno vyhrotí. Před koncem jsem se zamýšlel nad hodnocením, které udělím, a hledal výraznější důvod ke 4 hvězdičkám. Záhy přišlo vyvrcholení, které mě pocitově slušně rozsekalo a udělalo z celého jednoduchého příběhu v pravou chvíli silnou záležitost. Takže ano, 4* jsou jasné a rád se časem podívám i opakovaně. Stejně mám ale pocit, že kdyby film tenkrát dokončil a natočil Polanski, asi by s jeho stylem v plné formě vyzněl ještě o něco silněji. [75%]

Bergmanovo psychologické konverzační drama jednoho muže a dvou žen na jevišti po zkoušce je popravdě mnohem víc psychologické a konverzační, než vyloženě dramatem. Těch 70 minut dialogů z jednoho jevišti jde, ač bez souvislého příběhu, do hloubky psychologie postav a obsahuje bezesporu obdivuhodné herecké výkony, což u Josephsona a Thulin nepřekvapí, ale u mladičké a pro našince neznámé Leny Olin překvapením může být. Na druhé straně celá tato inscenace s divadelní režií v jedném prostoru mi připadala poněkud monotónní, bez kouska atmosféry i napětí a navzdory relativně krátké stopáži i vhodnému rozpoložení z mé strany jsem měl zde docela problém naplno udržet patřičnou pozornost a zájem o postavy i celé dění. Díky hercům a zajímavému námětu (jakési drama na jevišti mimo hraného dramatu) sice dávám ty 3 hvězdičky, ale jinak Po zkoušce vnímám spíše jako obyčejnou a průměrně zrežírovanou TV inscenaci, která si získává výraznou pozornost kvůli jménu režiséra, ale mě osobně vedle herců a některých dialogů moc neměla čím oslovit. [55%]

Dívat se na Sama B. v podání Sama R., jak zcela sám tráví dlouhý čas na kosmické lodi, mě zrovna spočátku dvakrát neoslovovalo. Navíc ačkoliv jsem měl pocit, že ten film by mě měl pohltit do poněkud bezútěšné atmosféry samoty a že by měl mít komorní průběh, od počátku tvůrci zvolili takové množství svižných střihů, že nějakou působivou komorní či dramatickou atmosféru jsem v tom prakticky ani nestihl pocítit. První třetina prošla kolem mě bez většího zájmu, ale když se poté na scéně objevil i Sam č. 2, začala slušná zábava a vzešlo z toho vcelku příjemné moderní sci-fi v pro mě osobně sympatickém nízkorozpočtovém hávu bez velké akce. Dokonce vedle pohltivé atmosféry (speciálně směrem k závěru) a pěkných poetických sekvencí s jakýmisi kosmickými „traktory“ (?) jezdícími po povrchu cizí planety jsem se dočkal ve dvou scénách i slušnému náběhu k silnějším emocím. Ve výsledku mi mimo poněkud odtažitou první třetinu malinko překážala jistá žánrová nesourodost, kdy během většiny společných scén a často dobře (i vtipně) napsaných dialogů mezi Samem a jeho klonem se nálada filmu mění v komedii, zatímco v jiných scénách se mezi tím snaží dát vyniknout dramatu o odloučení kosmonauta od rodiny. Obě tyto žánrově protikladné roviny měly v sobě velký potenciál, který nicméně ani v jedné z těch dvou rovin dle mého názoru nebyl využit naplno. Moon hodnotím jako slušný oddechový film svého žánru spíše na jedno zhlédnutí, který má zdařilý vizuál, pár zapamatovatelných momentů, nebyl pro mě ztrátou času, ale ve výsledku určitě měl i na víc... [65%]

Ojedinělý příběh podle skutečných událostí o tajemném muži z Německa z první poloviny 19. století mě od počátku fascinoval. Do pocitů a zvláštního světa Kaspara Hausera, který dlouho vyrůstal v zapadlém vězeňském koutu bez poznání vnějšího světa a teprve postupně objevuje svět, život, lidi a řeč, se mi podařilo hned během prvních minut filmu vžít. Dokonce natolik, že jsem poprvé u cizojazyčného filmu s dostupnými titulky udělal jednu nevídanou věc: titulky jsem si úplně vypl! Německy sice něco rouzmím a základy této řeči ovládám, ale zdaleka ne natolik, abych pochytal význam všech dialogů ve filmu a díky tomu, že mi jejich obsah zůstával do jisté míry tajemným, byl to pro mě ještě větší zážitek. Ještě lépe se mi podařilo se pocitově vplížit pod kůži hlavní postavy, která stejně tak této řeči dlouho nerozumí a jen teprve určitá slůvka a výrazy začíná pochytávat. Werner Herzog natočil tento příběh tak fascinujícím způsobem, že lze ho z větší části sledovat klidně i pouze na základě vizuálního ztvárnění, kamera tu na mě v nejedném záběru působila přímo magicky... asi nejvíc se mi líbil záběr na Kaspera nad studnou zabíraný skrze jeho odraz ve vodě, ale i všechny poetické scény z přírody či zahrady na mě zapůsobily stejným dílem, jako sehrané situace hlavní postavy v konfrontaci s reálným životem. Opětovně jsem si pak titulky zapl až v momentě, kdy se Kaspar Hauser naučil pořádně mluvit. A bohužel, měl jsem pocit, že čím víc a rozsáhleji se ve filmu začalo mluvit a čím víc se dostával již poměrně vyzrálý Hauser mezi nejrůznější lidi včetně bohatou smetánku na večírku, tím i v některých scénách ke konci již moje nadšení mírně upadlo. Určitě silný film, který bych si ale pro případné plné hodnocení přál vidět i silným způsobem zakončený, místo onoho vědeckého rozboru vypitvaného mozku. Rozhodně ale spokojenost, protože jde o další Herzogův film, od kterého jsem dostal (i přes pár hlušších míst v poslední půlhodině) velký zážitek dle očekávání. [85%]

Temná zákoutí podchodů a podzemí, zvláště večer a v noci mě v reálu obvykle děsí a pokud možno se jim vyhýbám, ve filmech mě ale na oplátku dokážou fascinovat. Mystery z prostředí argentinské podzemní dráhy má jedinečnou atmosféru. Už samotná vizuální kombinace temna a silných světel z dálky má silný účinek, ale všechny ty zvuky a ruchy v pozadí atmosféru teprve úžasným způsobem zesilňují. Vůbec bych ani netipoval, že se vlastně jedná „pouze“ o studentský film, protože tvůrcům z řady filmových studentů se s nízkým rozpočtem podařilo stvořit vizuálně i technicky takřka dokonalý snímek s nápaditým příběhem, k tomu v adekvátní stopáži a s pořádnou dávkou napětí po celou dobu... zkrátka originální žánrový film špičkové úrovně, jakého se od řady profesionálních režisérů na oplátku v takové podobě ani nedočkáme. Přikován v první řadě propracovanou atmosférou a napínavou zápletkou zmizení podivného profesora i celé soupravy metra jsem napjatě očekával vyústění s uzemňující pointou,  kterou jsem dostal jen částečně. Ale nakonec se dokázal uspokojit i s čistě pocitovým vyvrcholením s procitnutím v alternativním světě fantazie a snů, aneb jak by řekl Rod Serling, ve světě druhé dimenze, který se ukrývá v Zóně soumraku... :-) ...a já podobná setkání rozhodně přivítám rád, zvlášť když jsou naplněny tak silnými tvůrčími kvality. [90%]

Po nadšení z Bartona Finka, který ve mě vzbudil chuť brzy pokračovat v sledování tvorby bratří Coenů, jsem z Farga naopak dost zklamaný. Hlavní postava obchodníka Jerryho propadlého hazardu by v jiném podání mohla být velmi zajímavá, včetně je(jí)ho rafinovaného plánu s chladnokrevným naplánováním únosu vlastní ženy, ale to by tvůrci museli mnohem více rozpracovat Jerryho psychologii a rozvést případné morální dilema (které se zde nabízí), aby divák takové postavě mohl lépe vejít pod kůži. Jenomže psychologii Jerryho se to nevěnuje, resp. velmi málo a povrchně, a popravdě mě moc nezaujal ani ten Jerryho herecký představitel. Další výrazná postava emancipované policistky, která neváhá jít s gustem do akce v pokročilém stádiu tehotenství, ve mě vyvolávala dojem, jakoby zde zabloudila z nějaké laciné americké parodie a velmi brzy mě začala iritovat. Pak tady ještě řádí duo psychopatických zabijáků, jejichž scény mají z krimi thrilleru podle skutečných událostí zároveň v druhém plánu vytvářet černohumornou komedii, ale za sebe jsem se u toho vůbec nebavil. Rozumím, proč dosáhl tento film dosáhl takové popularity, ale osobně mi na surových vraždách, které se dle úvodních titulků i reálně odehrály, ani náhodou nepřipadalo nic k smíchu a celkově mi zdejší napůl realisticky krvavá a napůl komediální stylizace vůbec nesedla. Omlouvám se člověku, který mi osobně tento film doporučil, ale Fargo asi vážně není filmem pro mě. Pokud jde o „zabijácký“ thriller na motivy skutečných událostí, osobně mě mnohem více zaujal Henry z roku 1986. Tady se mi hodně líbila hudba a přímo studená atmosféra v hustě zasněžených exteriérech, ale jinak mě Fargo dvakrát neoslovilo a nebavilo. [45%]

Kdybych měl vyjádřit svůj dojem z filmu pouze jedním slovem, byl by to nejspíš respekt... respekt k osobnosti Jeana-Pierra Mockyho, který měl v roce 2013 za sebou víc než půlstoletí bohaté režisérské tvorby a po všech těch letech si stále naplno dokázal udržet svůj originální rukopis. Zatímco jiní osobití evropští režiséři starší generace po mnoha letech tvůrčí práce nejednou sklouzávají k filmům spíše zaměnitelným s tradiční produkcí a někteří podlehli i lákavým nabídkám za velkou louží, Mocky se pořád nepodbízí ničemu, vybrušuje svůj typický styl do teprve originálních rozměrů a osvobozen od producentů s nízkým rozpočtem točí originální autorské filmy pro malou skupinu spřízněných diváků. *** Žlutá liška je mým prvním setkáním s Mockyho tvorbou po roce 2000. Neočekával jsem, že uvidím film, který bude moct naplno konkurovat nejlepším režisérovým snímkům ze 60. a 70. let. Pokud ale pominu směšně pojatou scénu vraždy, která na mě působila dojmem, že by jí zvládl natočit lépe i kdejaký amatér a kterou si u mě Mocky na chvíli pokazil své jinak velmi slušné renomé, byl jsem poměrně spokojen. Konverzační hříčka nejen o vraždě, jejíž vyšetřování neprobíhá na místě činu ani v policejní budově, nýbrž mezi kumpány přímo v baru Žlutá liška, kde zavražděný pravidelně pobýval, mě v první řadě potěšila řadou výborných herců několika generací. Převažně mužský ansámbl svou vnější přítěžlivostí doplnila přímo démonická Béatrice Dalle. S jednou příjemným a jindy až satiricky kousavým nadhledem odsýpá hra z převažně jedné místnosti, v rámci níž se jako na divadelní scéně vystřídají herce a jednotlivé situace. I samotná režie mě dokázala zaujmout, zejména ve scénách, kdy v pozadí snímaného dialogu lze sledovat ještě vedlejší dění v pozadí záběru. Nejčastěji přítomná postava senilního barového klaviristy v podání Micheala Lonsdala, který s despektem k novému světu tvrdí „Od svých 57 let jsem nenašel nic, co by bylo krásné, ani v životě, ani v umění...“, dává zároveň celé této kousavé hříčce jakýsi smutný až depresivní ráz. Provokatér Mocky si opět neodpustí některé své tradiční úlety a podle všeho plně stotožněn s filozofií Lonsdalovy postavy pak naservíruje ujetý závěr, jaký možná porušuje všechna žánrová klišé, ale s jakým se stotožní asi jen málo diváků a asi i kvůli závěru uděluji nakonec „jen“ velmi silné 3 hvězdičky. [70%]