Dokonalé dny

Poetické vyprávění o hledání krásy v maličkostech, o nalezení potěšení v každodennosti a hlavně o upřímné radosti ze života samotného. Wenders skvěle tvoří osobní intimní atmosféru každodenní rutiny, kterou divák nejprve sleduje se zaujetím, ale jistou nechápavostí. Každou další minutou a dnem si však získává větší divácké pochopení, až na konci filmu nezbývá nic než obdivovat neuvěřitelnou zenovou haromonii lidského života. K tomu ještě špetka melancholie ve snových sekvencích a blednoucím odrazu hrdinovy minulosti. Chválím také bravurní herecký výkon Kódži Jakušoa (zvlášť ve finální scéně) a kameru, která ještě více umocňuje tento jedinečný civilní zážitek. Krásný film o důležitosti mezilidských vztahů, jenž rozdává životní lekce, co každý potřebuje slyšet a nikdy nepřestane inspirovat. No a ještě do toho hraje Lou Reed. Dokonalé (No pun intended... Možná :D). ***** (21.04.2024)

Výkon Kódžiho Jakuša v hlavní roli je výborný, soundtrack postavený na síle desítky let starých songů také, i kameraman evidentně věděl, co má dělat. Jenže jsem měl prostě celou dobu pocit, že sleduji jen Wendersovu variaci na Jarmusche. Poezie obyčejného života jako z Patersona, Japonci, nakonec už jsem při každém spuštění kazety trochu čekal, jestli se neozve Tom Waits, Neil Young nebo Iggy Pop (neozvali). Pro člověka, který své staré kazety také ještě nevyházel (Loua Reeda i Patti Smith bych tam také měl), je to celkem zklamání. (17.04.2024)

Harmonická, obyčejná a přesto tolik radosti přinášející podívaná, jejíž gró tvoří vynikající hlavní hrdina pan Hirajama (dojemný výkon Kódžiho Jakuša) a jeho všední rituály od důkladného čištění veřejných toalet po večerní samovzdělávání: tyto návyky definují jeho osobní štěstí, čímž Dokonalé dny diváky nejednou pohladí po duši, aniž by však musely využívat jakýchkoliv klišé či laciných efektů. Svou poetikou Wendersův mikrosnímek připomene díla Jima Jarmusche, zejména pak stejně půvabného Patersona, s nímž sdílí vyprávění o obyčejných věcech neobyčejným způsobem. A za zmínku stojí i skvělý a úderný výběr hudby ze starých kazet, jež pana Hirajamu provázejí při každodenním cestování do práce. Z obyčejných dnů se nestává rarita, nýbrž nádhera, která Hirajamovi ve finále přinese i nečekaně osobní setkání spojené s jeho minulostí, kterou nám tvůrci střípkovitě naznačují v černobílých vsuvkách. Wim Wenders zkrátka vypráví tak, jako jiní dýchají. 7,5/10. (05.04.2024)

Svým způsobem jednoduchý film s minimem děje, přesto velmi příjemný. Cena za herecký výkon v Cannes jistě udělena po právu. Mrzelo mě jen nedořečení některých nastíněných zákrut z rodinné minulosti. Ale třeba jsem je jen ztratil v překladu z japonštiny :-). Vychvalované Nebe nad Berlínem mě před lety spíš zklamalo, ale tohle bylo pohlazení. Třetí nejlepší v rámci 57. KVIFF... (04.07.2023)

Dějově na 30 minut, ty 2 hodiny ale byly do poslední minuty potřeba k tomu, aby se do člověka pořádně zažralo to hezoučký, sluníčkový, ani trochu depresivní téma, jímž je prchavost vazeb a okamžiků mezilidskýho porozumění, které nikdy nepřestanete chtít a ještě líp, nikdy nepřestanete postrádat, a tak abyste si z toho otupujícího smutku nehodili mašli, nezbývá vám než namontovat úsměv a klepat to dál, přestože ty pokusy zvěčnit třepotání listí na foťák fakt nevzdáte (čsfďáci se mě pokoušej přesvědčit, že nemaj zkušenosti s chronickou osamělostí, roztomilý). (12.07.2023)