Paříž, Texas

Paříž, Texas (jíž jsem trucovitě odkládal spoustu let) je dalším ze zlatých důkazů toho, že nejpronikavější pohled na americkou společnost přinášejí zejména neameričtí režiséři (Stroszek, American Beauty, Ice Storm). Wim Wenders je král! Naprosto přesný scénář Sama Sheparda (Nebeské dny) ožívá ve Wendersově pojetí v organickou road movie a boří tradiční narativní schémata, pro americký film tak typická, stejně jako mylnou představu amerického snu.+ osobní poznámka: Nastassja Kinski je zde ještě více okouzlující než ve filmech TESS a AMORE PER AMORE, a to už je fakt co říct! (05.04.2024)

Už tomu bude více než rok, co jsem Paříž, Texas viděl poprvé. Od té doby jsem na něj, na jeho melancholickou atmosféru, opravdu výjimečně pomalé tempo (tentokrát v tom nejlepším slova smyslu) a zvláštní náladu, kterou vyvolával, často myslel. A to je jev u mě vskutku nevídaný. Teď, když jsou ty Vánoce, čas klidu a pohody, jsem se rozhodl, že se na něj s odstupem času podívám znovu. A znovu mě totálně odrovnal, možná dokonce víc než napoprvé. Dostaly mě ty samé věci jako před "lety" (jak už jsem zmínil, je to jen něco přes rok, ale zdá se mi, jako by od té doby uplynula minimálně dekáda - a navíc to takhle zní líp). A proto nejen že si Paříž, Texas zaslouží tu pátou hvězdičku, on si zaslouží i místo v mé TOPce. (25.12.2010)

Jak se takhle může ztratit jeden druhému? Celé je to vlastně ambivalentní. Jsou ty postavy ve svém životě silné? Ano a ne. Mohly něco udělat jinak? Ano a ne. Dopadlo to nakonec "dobře"? Ano a ne. Vlastně nejde o odpuštění, ani sobě, ani druhému - to bychom museli nejprve pochopit věci, které možná pochopit nejdou. Není pro ně vysvětlení a není pro ně omluvy. Zatím nám musí stačit "pouhé" smíření, které alespoň ponechává ten uklidňující prostor s trochou naděje, že vysvětlení snad jednou najdeme. Film o smutku po smutku. (Po "V běhu času" druhý Wendersův vrchol) (13.05.2018)

Od Wenderse znám působivější filmy, ta moje čtvrtá hvězda je spíš z nostalgie za návštěvami filmových klubů v časech mého kinematografického dospívání, kdy mi podobné kousky přišly bezedně hluboké, hustě atmosférické, vysoce poetické, téměř esoterické... Ale dneska už jsem střízlivější a vidím to tak, že začátek je tajuplný a slibující, střed středoproudový a rozvláčný, závěr (kabinková scéna) i přes svůj nepříliš důvěryhodný pathos příjemně melancholický. A celkově mi film nepřijde už tak bezedně hluboký, ale i sem tam trochu mělký. Každopádně má příjemný hudební doprovod a Aurore Clément má ten nejkouzelnější francouzský přízvuk, jaký si umím představit. (31.07.2014)

Když se zkusím nad naservírovaným příběh trošku zamyslet, tak jsem v podstatě neviděl nic přelomového a úžasného. Klasický příběh o rodinných hodnotách a především hledáním sebe sama a svého místa ve světě. Nic světoborného a obohacujícího. Co činí tento snímek výjimečným je ovšem zpracování, které je naprosto dokonalé. Opravdové pohlazení na duši. Ani navzdory brutálně dlouhé stopáži, jsem ani na okamžik neupadl do stavu, kdy bych se nudil. Neskutečně skvěle řemeslně zvládnuté a největší pochvalu si zaslouží rozhodně režisér. Ze snímku je cítit, že je po všech směrech dokonale ukormidlován. Snad by si celý snímek zasloužil pouze silnější a zajímavější vypointování celého příběhu. Po celou dobu jsem měl pocit, že se snímek snaží být něčím víc, než čím ve skutečnosti je. Rozhodně však nechci říct, že na tom čím je bylo něco v nepořádku. Tvůrci skvěle stihli zanalyzovat a prozkoumat spoustu důležitých témat z několika oblastí zejména partnerského a rodinného života, takže na své si přijdou převážně ti diváci, kteří už toho mají právě z těchto sfér hodně prožitého. K tomu se přidala dokonalá technická forma, která ke snímku seděla v každém detailu. I když se ani vzdáleně neřadím mezi fanoušky rodinných dramat, tak v tomto případě pálím hodně silné 4 kousky. Krásný a neuvěřitelně lidský snímek. (11.11.2019)