Synecdoche, New York

Charlie Kaufman se poprvé vydal tam, kde už byl někdo před ním. Synecdoche, New York je jeho jediným filmem, v němž neobjevuje nové světy, ale pokouší se sumarizovat ty existující. Skeptický postoj k možnostem poznání světa a lidí propracoval lépe David Hume, na umělecké a vztahové neurózy je tu Woody Allen, krizi sebeidentity a existenciální propady pojal hlouběji Franz Kafka, problém bytí versus bytí sám sebou Kundera a absurditu třeba Trier. Možná lze vnímat Synecdoche, New York jako paralelu hlavní postavy k autorovi, portrét člověka, který chce stvořit své životní dílo- a vetknout do něj celou svou bytost, všechny vředy a hnus bytí, jakési mýtické propojení reálné a imaginativní polohy. Ale bohužel mi připadá, že Kaufman stárne způsobem, v němž hravost nahradila zoufalá touha maximalisty zanechat odkaz. Jeho hlava mu přerostla přes hlavu. (30.03.2009)

Synekdocha, život a 1/2. Nebudu nijak zastírat, že režijní debut Charlieho Kaufmana osloví především melancholiky se sklony k depresím a že je nutné k alespoň částečnému pochopení ho vidět několikrát. Oceňuji ale jeho nesmírně podvratnou formální stránku, která je věrná titulní synekdoše v názvu: vypravěčsky jsme neustále klamáni, protože až zpětně po některých scénách se dozvídáme, že šlo o fiktivní konstruk uvnitř modelu, stylisticky je sice většina scén snímána v celcích, ale až krátce poté se díky velkému celku dozvíme, že tohle nebylo doopravdy, ale uvnitř konstruktu. Jednoduše: tenhle debut má nápadů na rozdávání a zatímco u první poloviny lze oceňovat výborně zahrané a především napsané, žijící a skutečně dýchající postavy ocitájící se v bizarních scénách, druhá je svéráznou variací na Felliniho 8 a 1/2 a opravdu komplexně postihuje mnohdy černohumorné lidské žití, resp. přežívání. Ještě že u Charlieho Kaufmana to je jen stav mysli, jinak by diváci po zhlédnutí houfně páchali hromadné sebevraždy. 10/10 (03.03.2009)

Charlie Kaufman, kdo ho nezná, měl by s tím hned něco udělat. Bůh mezi scénáristy. Jeho díla jsou okouzlující a velmi divná, člověk se musí ponořit do děje a ani to není signál, že se film bude líbit, ale záruka, že ho z hlavy jen tak nedostanete. Myslím si, že je opravdu umění dokázat natočit největší strach, který člověka dokáže ovládnout; osamělost, stáří a smrt. Vše je v tomto filmu pojato neuvěřitelně přesvědčivě, až člověka mrazí při pomyšlení, že v hlouby duše má stejný strach jako hlavní postava. Synecdoche, New York je složitější film, láme hlavy, musíte přemýšlet nejen o tom, co se zrovna děje, ale zároveň vás donutí zamyslet se i nad vaším životem, vašimi obavami a strastmi. Je depresivní, ale i milý. Philip Seymour Hoffman je úžasný herecký chameleon. Zde hraje osamělého vyhořelého divadelního režiséra. Poté, co ho opustí žena i s jejich společnou dcerou, pro něho najednou přestává všechno existovat. Začne daleko více upadat do svých depresí a úzkostí. Do toho je vážně nemocný a máte pocit, že se vám rozkládá před očima. Poté, co získává velký grant za jeho práci, rozhodne se si postavit realistický New York v jednom obrovském skladu. Tato jediná věc, o které si myslel, že by ho mohla s jeho rodinou opět sblížit, je ale zároveň i tím, co ho od ní drží ještě dál. Jeho divadelní projekt New Yorku se stává až tak nedílnou součástí jeho života, že nakonec ani on sám ani diváci nedokáží rozpoznat, kde se realita láme s představivostí. Takže nakonec nikdo neví, zda se vše odehrává v ulicích opravdového New Yorku, nebo toho, který on sám vytvořil. Tenhle film ve mně zůstane asi hodně dlouho, budu se někdy muset podívat znovu. Určitě mi spoustu věcí a smyslů či spojitostí zůstalo utajeno. Toto je film, který se snaží uchopit život. Je zvláštní, zajímavý, smutný i krásný. A já myslím, že se mu ten život opravdu podařilo ukázat takový, jaký je. - "We're all hurtling towards death, yet here we are for the moment, alive. Each of us knowing we're going to die, each of us secretly believing we won't." (05.08.2021)

Svet na pomedzí reality a fikcie-kde je čas nekoncentrovaný, chronológia zmätená-sa statočne snaží ozrejmiť zmysel svojho bytia. Hra o randení, rodení, smrti, živote a rodine? Temný mesiac osvetľujúci temný svet? Charlie Kaufman sa obnažuje do samej nahoty a reflektuje vlastné skepsy ohľadom ľudského živorenia. Depresia, paranoja, vnútorný audit (kto som, prečo som, na čo tu vlastne som?) a zopár ďalších atribútov kreuje postmoderný, časovo roztrieštený a mentálne vysoko náročný kolos v ktorom sa nie každý nájde. Obsah víťazí nad formou, badať autorovu únavu a následné nutkanie vyjadriť veľa vecí naraz. Otvorenosť má však zelenú a aj keď nemám potrebu sa stotožňovať o "Syncdoche, New York" so zanietením uvažujem. " Všetko je komplikovanejšie než si myslíš. Vidíš len desatinu pravdy. Existuje milión vlákien vedúcich od každého rozhodnutia. Každým rozhodnutím môžeš svoj život zničiť. Ale možno to nebudeš vedieť 20 rokov a možno vôbec nikdy nenájdeš tú prapríčinu. Dostaneš len jednu šancu, aby si si s tým poradil. Skús to a pochop vlastné rozpory. Hovoria, že osud neexistuje, ale existuje, je tým, čo si vytvoríš. Keby svet pokračoval na veky vekov, ty si tu len na zlomok sekundy. Väčšinu času stráviš mŕtvy alebo ešte nenarodený. Zatiaľ čo si nažive, márne čakáš, premrháš roky kvôli telefonátu, dopisu alebo pohľadnici od niekoho aby to dal do poriadku. A ten nikdy nepríde. Tráviš svoj čas v neurčitom smútku (v neurčitej nádeji), že príde niečo dobré, aby si sa cítil prepojený, úplný, milovaný. V skutočnosti som tak rozhnevaný, tak zkurvene smutný a pocítil som toľko zkurvenej bolesti tak zkurvene dlho. A tak isto dlho som predstieral, že som v poriadku, len aby som išiel ďalej, len pre...Neviem prečo. Možno preto, že nikto nechce počuť o mojich útrapách, lebo má dosť svojich vlastných. Chodte všetci do prdele." Fellini by mal dozaista radosť... (15.08.2009)

Kaufmanova fantazie prostě nezná mezí a opět mě dostal, ikdyž ne tolik jako u V kůži Johna Malkoviche nebo ve Věčném svitu. Ze začátku film vypadá jako normální příběh škaredého obtloustlého divadelního režiséra potýkajícího se s rodinnou krizí, ale s přípravou jeho nové megalomanské divadelní hry se celý film zvrtne. Musím říct, že mi bylo trošičku líto, že Kaufman tentokrát nezůstal normální a film napokračoval v realitě. Protože jsem si opravdu užíval vtipně napsané dialogy a skvělé herecké výkony Keenerové, Hoffmana a Mortonové. Pak ovšem prvně jmenovaná naprosto zmizí z plátna a sledujeme one man show zestárlého Hoffmana, který ovšem také nemá chybu. Vážně jsem ještě neviděl film, ve kterém by Hoffman nebyl výborný. Ještě bych se rád vrátil k onomu divadelnímu opusu hlavního "hrdiny", je to opravdu skvělý nápad zinscenovat divadelní hru, která je dokonale ze života, jen tam moc není vyřešený problém s diváky, ale jde přece o umělecký grant:) Kaufman se tu v postmoderním balením vysmívá všem pseudoumělcům a přitom jako by si nebyl jistý jestli mezi ně také nepatří a je z toho tak trochu v depresi. Každopádně je to zase inteligentní zábava, která vás donutí přemýšlet, když ne o existenciálních otázkách, tak přinejmenším o tom, co se na plátně sakra zrovna děje. (Febiofest 2009) (27.03.2009)