Veřejní nepřátelé

Od Public Enemies som mala zbytočne veľké očakávania. Čakala som štipľavú gangsterku v Scorseseho duchu a s tarantinovskou brutalitou. Chvíľami je to rozvláčne, neisté a jednoduché a občas tento film priam kričí po decentnom sarkazme a obsahovej dynamike. Už v úvode som si predstavovala súčasné herecké esá Deppa a Balea popri sebe a zároveň som ich prirovnávala k legendárnemu stretu De Nira a Pacina, ktorých inteligentný rozhovor medzi mafiánom a policajtom plný nadnesenej irónie, považujem v rámci žánru za jeden z najlepších a pochádza paradoxne z filmu tohto režiséra. Medzi Deppom a Baleom sa však žiadne iskrenie nekoná a tak sa začína len stokrát obohratá naháňačka na mačku a myš, ktorá volá po švihu a ostrejšom scenári. Vždy sa mi však zdalo, že na rozpletenie hustejšej gangsterky je Michael Mann príliš veľký decenťák :-). Dobové vyobrazenie 20. storočia je úchvatné. 70% (20.07.2010)

Přes to všechno pozlátko jako film tito Veřejní nepřátelé blatantně selhávají. Přitom legendy kolem Johna Dillingera si přímo říkají o ryzí syrovost uchopení žánru. Tahle vyumělkovaná šou byla dlé mého skromného názoru spíš horší, než skvělá.To už se mi jako klukovi líbil víc ten starej Dillinger s Markem Harmonem. Lepší tři hvězdy, ať nežeru. (27.08.2011)

Mann pokračuje tam, kde v Miami Vice skončil – v syrové a nepřikrášlené filmařině, v níž prim hraje ostrý zvuk a naturalistický obraz digitální kamery. Opět si báječně vypomáhá hudbou, která dodává sekvencím spád a atmosféru. Bohužel záměr udělat Heat model 30. léta ztroskotal na scénáři a Christianu Baleovi. Nevím, kdo za to může víc, ale Deppův lump hraje první housle a uhlazený muž zákona absolutně nedokáže vzdorovat jakoukoli problematičností či dvojakostí. John Dillinger jede velké sólo a Michael Mann se jeho šviháckým a gentlemanským naturelem klaní všem knírkatým gangsterským melodramatům z minulosti. Funguje to skvěle, včetně závěru. Jistou hloubku do filmu vnáší motiv Dillingera jako posledního zástupce galantních lupičů, které válcuje nenápadná mafiánská šmelina. Dvě a půl hodiny mě Veřejní nepřátelé vydrželi bavit, protože Deppovi a Cotillardové to sekne a Mann se umí ponořit přímo do středu dění. To magické něco tady ale chybí – v tomto případě dráždivé napětí mezi zákonem a zločinem, dobrem a zlem. Dillinger a Purvis jsou oba až příliš jednoznační, než aby dokázali vytvořit tak explozivní dvojičku jako Hanna a McAuley. (01.07.2009)

Netradičně natočená gangsterka, především v tom, jakým způsobem se jí (i díky digitální kameře) daří odosobňovat dění na plátně a důsledně bránit divákovi, aby začal výrazněji sympatizovat s tou či onou stranou konfliktu. Jednotlivé vedlejší postavy jsou pouhými figurkami na šachovnici, jejichž účast v přestřelce je redukována na záblesk z Tommy Gunu a následná smrt ponechána bez povšimnutí. A protože Dillinger nemá čas se za mrtvými příliš ohlížet, nečiní tak ani divák. Že je hlavní postava lidovým hrdinou se dozvíme spíše z Deppovy tváře sebevědomého grázlíka, než aby nám Mann strkal pod nos důkazy o jeho popularitě. A když se pro to rozhodne, udělá to nenásilně. Dillinger není supermanem, kterým bychom se toužili stát; naopak on sám se před našimi zraky nechává okouzlovat smyšlenými filmovými postavami a dobovými písničkami. My jsme především zvyklí sledovat hrdiny, kteří tyto příběhy svými činy tvoří a umění ovlivňují; tady se nám dostává důkazu, že se nejedná pouze o jednosměrku. //Vtipné je, že celý obraz mafie, jak ho líčí třeba Kmotr, oblečením počínaje a manýry gangsterů konče, je neodpovídající a ve skutečnosti byl inspirací pro reálné zločince, kteří tento způsob vystupování až na základě zhlédnutí takových filmů začali napodobovat.// (21.10.2009)

Promarněná látka. Příběh Johna Dillingera by si snad zasloužil lepší scénář, určitě ale i lepší zpracování. Od Manna jsem čekal impozantní a krásnou podívanou, místo toho se mi dostalo 140 minut experimentu s digitální kamerou. Moje zklamání těžko uhasí i vysvětlení celého technického konceptu filmu. Pardon, ale takhle jsem to vidět nechtěl. (01.08.2009)