Příběhy slavných

Desítky slavných uměleckých osobností, převážně z řad hereckých, ve vzpomínkách svých přátel a blízkých příbuzných tak, jak je ze svého pohledu vnímali oni. Ve filmech, v televizi a na divadle hráli komické, tragické, zkrátka vážné a nevážné role, ale v osobním životě to vždycky nebyli takoví baviči nebo fanfaroni, ale často rozervaní bohémové, štváči anebo docela obyčejní lidé, kteři svoji hereckou profesi uměli zatraceně dobře. Jakou masku vlastně skutečně nosili, když zrovna nehráli? Na to už odpoví tahle dokumentární série. Výběr osobností poměrně bohatý, ale na některé se nedostalo, a kteří by třeba konkrétně zajímali mě, protože o nich není tolik známo (Drbohlav, Faltýnek, Vicena, Besser, Geprtová, Jerneková aj). Z těch, co byli k mání, se dalo vybrat určitě spolehlivě, ale většinu z toho, co se v dokumentech objevilo a bylo o nich uvedeno, jsem už znal, anebo nějaký určitý obrázek o té či oné osobnosti, jsem už dávno utvořený měl. Takže z tohoto hlediska se neudálo nic tak extra překvapivého. Netvrdím však, že by tímto série dokumentů pozbyla na zajímavosti. Každá z představených osobností byla nějakým způsobem zajímavá, charizmatická, výjimečná a něco ve svém oboru dokázala. To "něco" z nich se zachovalo v bezpočtu filmech, v televizní nebo divadelní tvorbě a stále je nesmazatelně zapsáno vysokou kvalitou, ke které se diváci rádi vracejí. Proto je dobré, připomenout si jejich umělecké životy napěchované do této dokumentárné série. Jejich velikášství se už do dokumentu nevešlo a v podstatě ho ani pojmout nemohl. Bylo totiž v nich samotných a odešlo spolu s nimi. Mé hodnocení: 60% (23.01.2014)

Výživné vzpomínání na české umělce. Člověk si až po jejich smrti uvědomí, jaké "klenoty" ztratila naše republika. Spousta osob musela zvládnout různé překážky, které život přináší každým dnem. Někdo se s nimi vyrovnal hůře, jiný zase lépe. Tím chci říci, že bychom si měli vážit každého dne v životě, neboť nikdo z nás neví, kdy zasáhne osud. (16.01.2012)

Velké nafouknuté nic. Asi tak bych shrnul tento pofidérní volný cyklus medailonů, či spíše jejich nepovedených náhražek, populárních i zapomenutých osobností domácí kultury, především z oblasti filmu a divadla. Cílený komerční nátěr a povrchní zájem samotných tvůrců dává maximální průchod veškerým možným i nemožným renoncům, fámám, fabulacím, omylům, někdy dokonce lžím, jež jsou tu podávány s okouzlující přesvědčivostí svých interpretů. Z nepochopitelných důvodů je cyklus pravidelně propojován rozhovory s lidmi, kteří povětšinou neměli s danou osobností nic společného nebo ji zaregistrovali až v období, které není objektem dokumentu; stejně liché a v podstatě bezobsažné jsou vhledy filmových a divadelních historiků, popřípadě dalších osob shodného zaměření, jež se namísto objektivního a konstruktivního komentáře mnohem raději pouštějí do nechutného pozérismu (Taussig, Jiras, Wolf a další) anebo jsou ustanoveni oficiální hlásnou troubou všeobecně známých informací, přebraných z kvantového množství memoárového odpadu (Ondřej Suchý). Fakta předkládaná v kontraproduktivním směru a naprostém chaosu, základní záměny fotografií, chybné identifikace, neadekvátní výběr filmových a televizních ukázek na úkor těch méně medializovaných, nulová invence jednotlivých režisérů, stále se opakující prostřihy pražských exteriérů (skutečně nemáme jiná panoramata, než ta s Národním divadlem, popřípadě třpytící se Vltavou?). Nenapadá mě jediné pozitivné hodnocení. Domnívám se, že prapůvodním cílem takového formátu by měl být komplexní přehled tvůrčí (!) činnosti zvolené osobnosti, nikoli volné pole působnosti pro medializaci bulvárních historek a subjektivních názorů kohokoli. Není nejmenší důvod opakovat již dávno řečené, popřípadě napsané. (16.10.2009)

Civilní styl dokumentu mě vůbec nevadil, potěšila mě spousta zajímavých faktů, např. okolnosti smrti a méně známé osobní tragedie. Výborný díl o Daně Medřické, kde mi až slza ukápla a také o Adině Mandlové. Tento cyklus je asi to jediné, co se z tvorby studia Ostrava dá sledovat. (A kromě verbala asi to jediné, co vůbec kdy v souvislosti s Ostravou stojí za zmínku) (17.09.2012)

Niektoré veľké osobnosti to šlo, pri iných sa mi zdal program veľmi dlhý. Jednoznačne uprednostňujem formát medailónov, aký bol v Radosť zo života. Tam to bolo rýchle, krátke, spomienkové, ale aj veľmi emocionálne. Tu tá stopáž to trocha zabíja. Ale určite dobré pre zachovanie pre ďalšie generácie. Aby vedeli, že tu boli aj praví umelci. (17.08.2023)