Vyměřený čas

Kdybych to měl říct v účetnických pojmech - a ten film k tomu svým důrazem na čísla nabádá -, tak největší problém Vyměřeného času vězí v rozklíženosti mezi plánovanou kalkulací a výslednou fakturou. Zatímco plán zjevně počítal s ambiciozní velkolepou dystopií po vzoru Metropolisu, Brazilu nebo Potomků lidí, výsledkem je skromný, malý a trochu tezovitý film, ve kterém nejenže má duch dovolenou, ale pást se nemohou ani oči. Například to ghetto měla být totální anarchie, kde bez bouchačky nemůžete vyjít na ulici, místo toho je tam jeden srandovní gangster, co loupí čas. To je asi, jako kdybyste chtěli točit výpravný film o Kyklopech, i film samotný nazvali „Kyklopové“, ale pak ani jednoho Kyklopa na plátně neukázali. Jako kdyby chtěl Vyměřený čas tímto rozkolem mezi velkými plány a nevalným výsledkem pojmenovat problém všech pokrokářských hnutí, které také vždy dojedou na to, že se ideál začne odchylovat od skutečnosti, jak jsme to měli možnost vidět ve dvacátém století třeba v Sovětském svazu. Nejlépe tuto bezradnost Vyměřeného času vystihuje následující hádanka: představte si, že bychom vzali tentýž film, úplně stejný se vším všudy, akorát s tím rozdílem, že namísto ciferníku na předloktí odtikávajícího lidem čas budou ve filmu klasické peníze. Co bychom dostali? Dostali bychom naprosto esenciální béčko, ne-li ještě něco horšího (stejným způsobem se mimochodem interpretují horory – představíte si stejný horor, akorát bez monstra, o něž většinou moc nejde, je to jen taková vábnička odvádějící pozornost od hlavních postav). A i když se nabízí námitka, že právě to je pointa filmu, vyměnit čas za peníze, samo o sobě mi to přijde málo. Svým způsobem tak připomíná Vyměřený čas všechny ty okupanty z Wall Streetu - je to jen takové gesto bez uceleného programu a skutečného záběru. Ba co víc, dokonce ten film může být chápán, podobně jako Cameronův Titanic, jen jako takový příběh o bohaté dámě Amandě Seyfried, která ztratila chuť do života, podobně jako znuděný milionář omrzený přepychem na začátku, a aby rozehnala nudu a nalezla ztracenou vitalitu, pustila se do dobrodružství s chudým chlapcem, ale o nic víc tu vlastně nikdy nešlo. A naopak – chudý mladíček Timberlake, jak naznačuje konec filmu (-spoiler-), přesidluje z ghetta do světa fantazie bohatých, kde může realizovat své sny a spolu s novou přítelkyní užívat života na maximum. Závěr filmu si lze tedy vykládat jako zoufalé řešení hrdiny, který ze světa skutečné reality definitivně přesídlí do světa fantazie – jako by se Neo z Matrixu opětovně rozhodl beze zbytku rozpustit v digitální realitě matrixu. Chtěl bych proto vzkázat všem důvěřivým duším, že tento film nekope proti bohatým ve prospěch chudých, nýbrž spíše naopak. (28.01.2012)

Zajímavý nápad zabalený v neoriginálním, předvídatelném, patetickém, nedomyšleném a místy i nudném pojetí. Jakkoliv je totiž celá úvodní premisa s časem jakožto platidlem zajímavá, jakkoliv je rozdělení města podle cennových zón chytré (a celkově i realisticky působící) a jakkoliv jsou rozdílná barevná pojetí jednotlivých čtvrtí sympatická, mou pozornost stejně poutaly naprosto odlišné věci. Třeba to, jak je možné, že Will hrál v pokeru o více než tisíc let, ač sám nemohl vsadit více než něco málo přes stovku. (A ještě se mu podařilo dorovnat cosi, na co neměl.) Nebo to, jak bylo možné, že se z něj při prvním usednutí za volant stal profesionální, zkušený závodník a že jeho auto jelo na zpátečku stejně rychle jako policejní auto v plné rychlosti. Nebo to, jak je možné, že orgány člověka nestárnou a že se ani po stovkách let tělesná schránka neopotřebuje. Nebo to, proč se hlavní dvojice neustále vlastním přičiněním pohybuje na hraně života a smrti a ačkoliv si každou chvíli mohou "dobít" čas na stovky let dopředu, nikdy si, snad v rámci nějakého sebepoškozování nebo návyku na adrenalin, nedají více než pár hodin nebo jeden den. (Čímž pak dochází ke všem těm uměle dramatickým situacím aneb "zbývá nám třicet vteřin, co budeme dělat?") Nebo to, proč v tom filmu někteří herci vypadají na čtyřicet, ač nikomu nemůže být víc než 25. A když se mi v závěru začaly navíc potulovat myšlenky kolem Hobbese, jeho ospravedlňování existence státu a možnosti, za kterých se lidé mohou proti panovníkovi vzbouřit, došlo mi, že je tu něco špatně. Správný film vás má vtáhnout a nepustit, ne donutit vás přemýšlet o něčem, co s filmem nemá naprosto co dočinení. (01.11.2011)

Nejlepší je tu ten nápad, naštěstí dost dobrej, aby to utáhl. Nejenom, že díky němu je prostor pro řadu super scének, ale má něco do sebe i po stránce trochu víc...jaksi... filozofický... I když to není až zas tak horký. Trpí to klasickým syndromem originality, co se v první polovině vyčerpá a teď se neví, co s tím dál dělat, takže se zvolí nějakej vyzkoušenej postup (honička). Jinak Timberlake je očividně jeden z mála zpěváků, co to zkusí s filmem a totálně nepohoří (Madonna, Mariah Carey). Nemám nijak v lásce Amandu Seyfried, ale tady je OK. Cillian Murphy tu ovšem jasně vládne a je tak ultra-cool, že kdyby to bylo celý o něm a Timberlake tam třeba jen někde mezi komparzem zakašlal a umřel, nevadilo by mi to. (28.09.2012)

Není to ono. Plakát a hlavní hrdinové jsou romantičtí v rámci možností, avšak In Time je trestuhodně nevyužitá záležitost. Niccol přišel podle očekávání se strhujícím a notně originálním příběhem. Bohužel však naprosto selhává v dalších aspektech. Ne že bych od něj chtěl nějaké létající talíře, či snad milionové bitevní vřavy, ale třeba jen trochu více vymazlený vizuál, více osudovosti, více dynamické akce, více bujarejší výtvarné stylizace a rozhodně méně nedotažených dějových linek. Ono kupovat a okrádat se o čas je pěkné, ale stačí trochu zapřemýšlet a je jasné, že kdyby někdo mohl získat čas jen tak přiložením ruky k nějaké jiné, dávno by se všichni povraždili a rozhodně by nečekali před časovou bankou poskytující třiceti procentní ůvěry. Stejně tak jeden typ aut pro bohatou vrstvu si mohli odpustit. Retro auta policistů mi tam taky nějak nepasují. Zkrátka těch věcí je více než dost. Ale abych jen nehanil, milion let je fajn, občas jsou tu strhující scény, Timberlake je jako vždy dobrý a Murphy je jako vždy fenomenální (!!!!). Chtělo to tentokrát dle mého názoru Niccola na pozici scénáristy, nikoliv režiséra. (12.11.2011)

Představte si, že se díváte na sci-fi, které nemá začátek a postavám v nich vše buď vychází, nebo ne, podle toho, jak si autor zrovna usmyslí, aby diváky pěkně citově vyždímal. Jméno Andrewa Niccola (bez Gattacy) je pro mě zárukou kvality, S1m0ne řízla do falešného v Hollywoodu a Obchodník se smrtí byla dost černá společenská ťafka, tady je všechno tak povrchní, že jsem fakt několikrát zadříml. K zamyšlení opravdu nic moc, vychází mi to na "většina bohatých získala svůj majetek nepocitvě," tohle se asi bude u nás dost líbit. 50%. (23.10.2012)