A co dále, Baltazare

Film který na mě zapůsobil podobně jako Lynchův Sloní muž - jemný, ale tak moc bezútěšný... Těžko se mi hledají slova, není ani dost dobře možné vyzdvihnout nějakou jednotlivost, vše má své místo - nádherná hudba, výběr herců i odvaha postavit do čela příběhu osla - - - na film je třeba se soustředit, pokud se do něj ale dostanete, budete bohatě odměněni. Jsem rád, že jsem se s Bressonem seznámil poprvé pomocí tohoto filmu, zařazuji jej do své TOP10... a hodnotím ultimátně - 10/10 (06.03.2007)

Mám pocit, že – podobně jako ve filmu Deník venkovského faráře adaptoval román Georgese Bernanose – převedl Bresson ve snímku A co dále, Baltazare do filmové řeči poezii Francise Jammese. Z ní zde jako by vykrystalizoval příběh o čisté bytosti, která na své životní pouti zakouší s pokorou, nikoliv však beze vzdoru, všemožné rány. Film je až neuvěřitelně tichý, ne však mlčenlivý; mnoho sděluje v náznacích, jen obrazy, gesty. Touto tichostí spojenou s cudnou imaginací se současně celý příběh prohlubuje, dostává rysy metafyzického rozjímání nad světem a životem. Konfrontace osla a lidí dokonce nabývá podoby blízké cestě labyrintem světa za rájem srdce. Obzvláště silné je ve filmu napětí v časech: na jedné straně dětství, spojené s kouzelným, mélickým světem přírody, her a čisté víry, na druhé dospělost plně poskvrněná bezprostřední přítomností (zdařilé je například naznačení lhostejnosti umění a populární kultury k životu, jemuž jsou svědky, v obrazech malířů nezúčastněně jedoucích na klopýtajících oslech, resp. v zapojení populární hudby do tragických scén). Epilogem (a současně epitafem) filmu může být Jammesova prostá báseň Miluji oslíka… Pár veršů ukázkou: „Miluji oslíka, něžný je, / kol cesmín poklidně putuje. // Převáží slabě po silnici / i pytle nacpané pšenicí. // Má milá jej má za hlupce, / ač on vždy jenom básnit chce. // A neustále rozjímá / a oči sametové má. // Tvé srdce, dívko, není něžné / tak, jak je u oslíků běžné: // jímavý hledí na Boha, / blizoučko modrá obloha.“ (08.05.2009)

Ľudský údel je v mnohom komplikovaný, zlé rozhodnutia len potvrdzujú ťažký život, ak k tomu pridáme chudobu a všetky aspekty okolo nej, hlavní hrdinovia to nemajú v tomto príbehu ľahké. O somárikovi ani nehovoriac... Nemôžem sa však zbaviť dojmu, že sa Bresson s divákom zahráva, v mnohých prípadoch hraje samoúčelnú hru a film tak pôsobí mdlo až nepravdepodobne. (29.07.2019)

Čomu by sa ešte dalo porozumieť, je bezúčelné mlátenie úbohého oslíka. Ľudia totiž radi znepríjemňujú život nielen sebe navzájom, ale aj iným tvorom, ktoré s nami zdieľajú tento svet. Čo sa už ale pochopiť veľmi nedá, je celý zvyšok filmu. Mariin otec a jeho majetkové spory, Marie a jej fascinácia delikventmi, alkoholik Arnold, banda pašerákov. A na rozdiel od úvodného popisu, film stojí práve na týchto udalostiach. Je to nepochybne umenie, ale žiadny zázrak. (16.02.2017)

FIlm je silný, originální, jemně syrový počin, je určitě potřeba ho vidět, protože je z těch, které neodezní. Zároveň míním, že se v něm Bresson, snad že příliš stržený svými záměry a fascinací, dopustil mnoha přehmatů a hrubých neodhadnutí účinků. Ono se mu to ostatně stávává. *** Tady jako byl mj. příliš zaujatý pro explicitní sdělování. Snažné, nápadné předvádění něčeho, co máspíš jen mimoděk, nenápadně vyzařovat, aby to právě bylo samo sebou, jako by už přestřelovalo vysoko nad záměr, a zapříčinilo i neuvěřitelnou spoustu filmové fušeřiny, která ruší a ještě více podtrhuje, jak úporně se tu simuluje přirozená a magická spoluúčast nepochopitelné krutosti (mladík, boháč ad.), útrpné snášenlivosti (Marie) a pokorného přijímání (Baltazar) na žité, lidmi a zvířaty nevyhnutelně sdílené realitě pracného venkovského života. *** Nelogické, nenavazující a místy vyloženě protismyslné střihy a nedotažené doplňující se záběry téže scény vadí a vytrhují z vnímání filmu především (například když v jednom záběru sledujete unikající konec řetězu a v dalším vidíte, že visí od stojícího zvířete, není napjatý a má metr vůli, než by se vůbec hnul - a ne, není to záměr, je to hrubá chyba). Neustále tu takovými nedůslednostmi prosvítá zfušovaná filmařina, přivádí se do vědomí, že je to neprecizně vyhotovený film, příliš vychtěný film o jakoby nefilmové, nekašírované skutečnosti. *** Efekt je ale přes toto rušení výjimečně silný, protože co chtěl Bresson zachytit, se samovolně vyjevuje a vyzařuje z filmu o rovinu výš. Silné momenty vyplývají nakonec z toho, že sledujeme oslíka, který zůstává dojemný a přirozený tak jako tak - nikoli jako snášejícího tu podivně spletitou, uhrančivě nepochopitelnou a bolestivou smyčku upachtěně předváděné venkovské morálky, ale že prostě začneme i díky chybám v provedení čím dál intenzivněji pociťovat, že oslík se především stal trpnou obětí natáčení tohoto snímku, a prožitek je o to mocnější, chápeme-li, že tady už zvířeti nemohla nic ulehčit ani ta chvilková náklonnost některé z postav, neboť ty zde, na této rovině, už neexistují. Oslík je na to sám, zneužitý dvojnásob, jednou jako postava v příběhu, podruhé, možná tvrději, při natáčení. Netvrdím, že to tak bylo, tvrdím, že ta interpretace funguje a mocně působí, protože se jedná o téma filmu, které je vyzračené a odzrcadlené i v dalším plánu, a film vás sám vede k tomu na oslíka takto nahlížet. *** Rozhodně zajímavý zážitek. *~~ (09.10.2012)