Bitva u Midway

Anžto dle verbalovy typologie se asi nejvíc blížím skupině číslo 1, pak tedy v odpověď na jeho každodenní dávku masturbace ega (o genitáliích těžko hovořit, neb majonézu v jeho případě dávno nahradila písmenka) krzevá psaní komentářů na csfd poslušně hlásím, že pár míst pro hnidopišské vojenskohistorické poznámky se vskutku najít dá. Od detailů typu že Enterprise v době napadení Pearl Harboru měla kromě katapultů na horní letové palubě ještě spodní katapult vyvedený přímo z hangáru (a tudíž její příď vypadala poněkud jinak než v úvodních záběrech) nebo že loď potápějící se v bitvě v Korálovém moři vypadá jako Yorktown, nikoli jako Lexington, přes takové ty poznámky jako že SBD Dautless je podle filmařů výkonnostně něco mezi ef patnáckou a X-plánem Luka Skywalkera (tudíž Amícové nepotřebují ani stíhače) až po to, že jakékoli plánování a strategická rozhodnutí se tu namísto týdnů poctivé práce odbudou nějakým tím motivačním pohovorem. Nejvíc mě asi štvalo, že největšího blbce dělají z Naguma, jenže ten se tradičně musel řídit plány vypracovanými někým jiným a zaštítěnými Jamamotem. Upřímně myslím, že Jamamoto je hodně přeceňovaný admirál na úkor jiných velitelů a právě Nagumo to dodatečně schytává za něj. Typickou japonskou chybou bylo tříštění sil, dělení svazů operujících stovky mil od sebe tak, že se nemohly vzájemně podpořit, když bylo třeba a podobně, a to nebyla Nagumova vina. Abych se vrátil k filmu, fascinovalo mě, jak některé detaily nám tvůrci servírují pod nos (třeba zrovna ten pokus B-26 vrazit do Akagi, což Nagumo rozhodně nekomentoval poznámkou, že Američani nejsou stateční, právě naopak, prohlásil pilota za "Velmi statečného muže"), či roli ponorky Nautilus a torpédoborce Araši, zato jiné poměrně zásadní ignorují, třeba ztrátu části bomb v McCluskyho eskadře vinou vadných pojistek či vůbec roli eskadry Leslieho z Yorktownu (ve starém filmu z roku 76 to neopomněli). O japonských dvou protiútocích na Yorktown se jen mluví, role ponorky I-168 či osud Kuritovy skupiny tu taky není. Když už chtěli zobrazit válku od začátku až k bitvě, tak je hezké, že se tak bijí v prsa nad bezvýznamným útokem na Gilbertovy ostrovy v únoru 1942, zato většina podstatných událostí, tedy onen "katarakt katastrof", slovy Churchilla, jako pád Singapuru, Holandské východní Indie, Filipín a četných amerických základen, je zcela pominut. Co se týče filmařského řemesla jako takového, je to film co vypadá jak z roku 1952 s triky z roku 1953, tedy přesněji zadní projekce z té doby vypadá skoro lépe než tahle arkádová omalovánka s proslovy jak z příruček "Jak být správným menedžrem" a "Jak motivovat svůj tým". Všichni jsou tu pohodoví hoši drsani, když se objeví náznak pochyb, stačí poplácat po rameni a ukázat fotku rodiny a rázem je slunce jasnější, nebe modřejší a vlajka s hvězdami a pruhy se více vlastenecky třepetá. Jako celek to není ani dost dokumentární, aby to mohlo sloužit alespoň orientačně coby historická příručka, ani až tak moc blbé, aby se z toho dala dělat sranda (výjimkou je třeba scéna návratu hrdiny, která se nebezpečně podobá poslednímu přistání Toppera Harleyho a při níž jsem slzel smíchy a pomáhal hercům s dialogy, když jsem je doplňoval o hlášky "tohle už mi nikdy nedělej, jsi můj přítel" a podobně). No co víc k tomu. Prostě Emmerich, jen ty exploze ve Dni nezávislosti byly realističtější. (02.02.2020) (méně) (více)