Výlet do přírody

Moje první setkání s tvorbou Jeana Renoira dopadlo podle mých představ. "Výlet do přírody" se soustředí na jedno zdánlivě obyčejné odpoledne na venkově, které se v posledních minutách mění v něco mnohem osudovějšího – nedokončenost filmu (roky mezi úvodním dějstvím a závěrem jsou shrnuty ve dvou větách) paradoxně umocňuje jeho vyznění. Okouzlení poetickým realismem si někdy v budoucnu mile rád zopakuji. 8/10 (06.10.2010)

Poetický a melancholický malý velký film. Krásná a nápaditá kamera a úžasné světlo. Nevím, zda je to světelnou citlivostí tehdejšího filmového materiálu, ale někdy mají přírodní scény těch starých černobílých filmů takové nádherné světlo, které z nich dělá pomalu impresionistický obraz. Zde je to v míře vrchovaté. Ten melancholicky hořký, nedořečený a přece výmluvný závěr jen umocňuje kouzlo tohoto filmu. Nádhera. (27.11.2011)

Úžasná adaptace mé oblíbené povídky z pera Guy de Maupassanta. Filmový mistr Jean Renoir dokázal i z napohled prostinkého příběhu o skrytých touhách měšťanské dívky, její matky a dvou vesnických floutků vykouzlit přenádhernou, impresionistickou poetikou prodchnutou podívanou, kde není ani o jediné filmové okénko navíc. Renoir pod vlivem umění svého otce (slavného malíře Augusta Renoira) podává příběh o střetnutí dvou specifických individualit (počestná dívka x vesnický bonviván) s takovou jemností, že se člověku skoro posteskne, proč se takové filmy už dnes netočí... Výlet do přírody je totiž skutečným filmovým uměním; uměním beze snah o zalíbení a podbízení se divákovi, stejně tak bez samoúčelného šokování či vypomáhání si lacinými efekty. Nedivím se, že snímek patřil k nejzamilovanějším dílům pana režiséra Menzela (odraz Renoirovy poetiky a přístupu k filmu jako umělecké disciplíně je koneckonců znát i v jeho filmech). Je to vlastně tak trochu Rozmarné léto po francouzsku. Ani stáří filmu, ani sevřená stopáž či nedějovost téměř devadesát let od natočení nijak nesnižují jeho údernost a příjemný estetický účinek. Mimo to je znát, že Renoir přistupuje k filmu z každého metru s naprostou profesionalitou i láskou k divákům. A tak to má koneckonců být. Film o ničem a zároveň o všem. (27.07.2023)

Nádherný Maupassant, na něj by se zde nemělo zapomínat. Všechny Maupassantovy povídky by se mohly zfilmovat, pokud by se našel kongeniální režisér jako byl Jean Renoir. Jean zřejmě neměl tak vysoké umělecké ambice jako jeho otec Auguste. Nejpíš se to dá pozorovat u scény na houpače (viz též plakát), Augustova (nedosažitelná) krása je u Jeana nahrazena lehkostí, jíž se vyznačuje celý jeho film. O to lépe se tu odráží nostalgie, večně překrývající vzpomínku na jeden slunečný den na venkově. (18.06.2020)

Virtuosní miniatura. Staromilec si pošmákne. Takhle nějak si představuju atmosféru belle epoque, než se to v Evropě všechno tak nějak podělalo. Nevinnost a idyličnost - tragično přítomno toliko ve formě nenaplněné lásky. Inteligentní dialogy - na tom se mimochodem pozná dobrý scenárista, že i bezvýznamné klábosení dovede předvést na takovéto úrovni. Dobrý je i ten francouzský nenucený charm, taková ta elegance, šmrnc, esprit, co oni v sobě mají. Uměleckého účinku se zde dosahuje prostými prostředky - žádné efekty, žádné extrémy, "pouze" poctivé řemeslo. A tak to má být. (17.01.2016)