Vysvobození

Základný kameň hixploitation síce nie je archetypálnou žánrovkou, lebo tu sa iba tvorili kontúry žánru, je to ale surový thriller o strete nafúkaných mešťanov a divokých horalov, bez sympatický postáv, s výdatnou atmosférou Apalačov a úsporným minimalistickým prístupom (takmer žiadna hudba, minimum postáv). Len tie nočné scény sú úplne na palicu. (30.05.2020)

Když si odmyslím, že neměli nafukovací člun, tak to byl docela slušnej rafting na divoký řece. A když vezmu ještě v úvahu těch čtyřicet let a něco nazpátek, tak to byl jeden z těch opravdu dobrých, dobrodružných dramat se zajímavým koncem. Výborná kamera, thrillerová atmosféra a jestli se kluci nenechali zaskakovat na té řece dabléry, tak mají můj velký obdiv. Prostě to byla tenkrát zřejmě jsoucí klasika se slabšími momenty, nad kterými dnes ráda přimhouřím blahosklonně jedno a půl oka. (20.03.2013)

Klasický dobrodružný vodácký film s řídkým napětím a pěknou přírodou. Jinak ve mně snímek kromě psychologie a strachu před prozrazením nic nezanechal. [6/10] (Elmer, Warner Bros.) (Technicolor /// Produkce: John Boorman /// Scénář: James Dickey podle vlastního románu /// Kamera: Vilmos Zsigmond /// Hudba: Eric Weissberg /// Nominace na Oscara: John Boorman (nejlepší film), John Boorman (režie), Tom Priestley (střih)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (17.02.2010)

Miluju filmy, kde je člověk vyzván na souboj s přírodou a tady se do toho navíc připletli zvrhlí, zlí horalové. Děj si plyne pěkně pomaloučku a o to více jsou pak pozdější nesnáze působivější (i když je teda každý určitě čeká). Hlavní herecká čtveřice je hodně dobrá, ale nejvíc mi asi utkvěl Burt Reynolds bez knírku. Horalé jsou vesměs všichni retardovaní, nebo aspoň hrozně oškliví, takže je opravdu na co koukat. (09.11.2006)

Nářezový snímek Deliverance staví své hodnoty především na neopakovatelné atmosféře okolí sjížděné řeky (která tu v podstatě hraje hlavní hrdinku - jiná "žena" ve filmu není) a bombastickém výkonu Jona Voighta. Nepovažuji se za nějakého kritika, nicméně pár filmů už jsem - troufám si napsat - viděl. O to víc mne pokaždé dokáže převapit, když při sledování postarších klenotů stříbrného plátna narazím na svém monitoru na pecky, ve kterých přesvědčivě a s elánem září nynější senioři ve svých nejlepších letech. Burt Reynolds jako otrkaný polodivoch se mezi čtyřmi kamarády také neztrácí, ale Voight si pro sebe bezesporu ukradnul největší kousek koláče a náležitě si jej vychutnává zejména v poslední části filmu. První scéna s bezchybným, energií nabitým koncertem v podání kytaristy Ronnyho Coxe a postiženého chlapce hrajícím na banjo mne skoro donutila vyskočit z pohodlné židle a zběsile stepovat, a nedivím se, že je v souvislosti se snímkem tak často zmiňovaná. Je také takovou předzvěstí zla a útrap, které hlavní čtveřici potkají: vše začíná pěknou písní a končí brutálním vyčerpáním na hranici smrti. A přesně tohle udělá s divákem i film, pokud na jeho hru přistoupí. Stačí se nechat unášet zprvu sympatickým proudem, pak sjet pár napínavějších peřejí, a ke konci se odvážit do toho největšího rozbouřeného pekla, které je o to děsivější, že je nedobrovolné. (31.08.2009)