Gilmour93

Co poděláme v temnotách.. Navzdory vampýřímu charakteru, hrozně se ta gotiky chlouba, které sluší smrt, touží vidět v zrcadle. Jenže za ním už nic není. Děje se to už od Charlieho fabriky pro obtloustlé děti a někteří si to nechtějí připustit.. Poprsí trochu více do špičky a Eva Green byla jak Vampira v Edu Woodovi. Není se co divit, že hasiči jeli dřív k lejtkám Tima Burtona než Collinsovic sídlu..

Tak předně, převádět divadelní inscenaci do filmu podobného charakteru je holý nerozum. Pánové z terapie se po pár hodinách spolu baví, jak kdyby se znali dvacet let, až na čestné výjimky je každý z nich za čím dál tím většího kokota a za některými scénami vidím pokusy udělat jej i z diváka (především ty v call centru a na jeho toaletách). Balcar, který kdyby to šlo, napíše Volavka a mrchožrouti i Šteindlerovi na štangli, natočil skrz jakože vědomá klišé komedii, kterých máme za rok dvanáct do tuctu a tahle se lišila jedině tím, že v ní nehrál král českých filmových šovinistických obšoustů Jirka Langmajer. Závěrem mi dovolte předložit ucelený seznam všech vtipných momentů, které se ve filmu objevily:

Po dvojce je maniakální švestka Matt Cordell bradou vzhůru šest stop pod zemí (tzn. že ji má zhruba na úrovni zemského povrchu). Stačí ale pár voodoo kouzel a je vzhůru celý! Ošklivě se na tom podepsaly problémy se scénářem, který Cohen odmítl přepsat podle požadavků producentů a po Lustigově režisérské improvizaci musela být dotočena nějaká vata, aby to mělo alespoň osmdesát minut (příkladem budiž první třetina, která je plná flashbacků a Maniac Cop při ní jen bloumá po městě a točí pendrekem jak mažoretka). Pozitiva? Lehce spirituální „candymanovská“ hudba syna Jerryho Goldsmithe a postava Roberta Daviho, co má hlášky, po kterých vysychá Hudson. Jeho poručík McKinney je prďácký, ať už se na policejní střelnici přeměřují penisy a klitorisy a nebo je po akci potřeba připálit cigareta a zippo není dostatečně cool. Zuhelnatělá ruka šmátralka něco v samém závěru naznačovala, ale tvůrcům už asi bylo jasné, že nemají dál co nabídnout..

Asi není v rámci série vhodné začít někde uprostřed, ale stačil jeden film, abych věděl, že Selleck v roli oboustranně okoralého policejního šéfa působí nenuceně i bez trenýrek a já mu věřím, i když s kšiltovkou PPD dělá PP skotské. Dá se předpokládat, že ten lehce melancholický tón, který se bije s televizní formou a kolísavou poutavostí kriminálních případů, je průvodním jevem i dalších Stoneů ztracených v Ráji..

Steam sunk, co se nejdřív v originálních kulisách a se znepokojujícím Citizenem Lábusem proplétá rozdílným chápáním lidské svobody, aby pak po Beethovenově Sedmé symfonii přehodil výhybku na kolej, která si už z Kafky tolik nebere a nebrala ani mě. Je paradoxní, že až z poslední scény jde cítit Amerika a k tomu zbytku se vůbec nehodí..

„The army doesn't like more than one disaster in a day. Looks bad in the newspapers and upsets civilians at their breakfast..“ Takové britské Alamo s lehkou viktoriánskou nadřazeností a bez keců Johna Waynea. S dlouhou expozicí postav, naivitou a zubem času poškozenými momenty válčení a historickými nepřesnostmi, z nichž některé podkopávali možné protiimperiální poselství (viz. zuluské pozdravné zpěvy po bitvě). A to můžou být ty hordy s nabroušenými mangy rády, že se při obléhání Helmova žlebu, pardon, misijní stanice neobjevil za úsvitu pátého dne Gandalf Bílý s Rohanskou jízdou..

Garlandův rozpačitý Salvador. V něm padla věta, že se musíte dostat blíž, abyste se dostali k pravdě, či chcete-li skutečnosti, věrnosti. Když se dostanete moc blízko, zemřete. Tady ta vzdálenost nebyla ideální, ať už kvůli špatně napsaným i obsazeným postavám, nebo kvůli nekonkrétnosti, kdy se mělo prvotně heroizovat pozorovatelskou nestrannost cejchu válečného novináře a až potom lehce alibisticky ukázat na nebezpečí polarizace národa (jak kdosi vtipně poznamenal, dát dohromady Kalifornii s Texasem je jako koalice salátového řetězce Sweetgreen a KFC). Jestli měl být vrchol intenzivních epizod Plemons vápenatý, pak ta pojítka mezi nimi, kdy se měly profilovat a vyvíjet postavy, neměly laťku moc vysoko.. Závěrečné militantní pornografii z D.C. už jen scházel Gerard Butler, samozřejmě na správné straně..

King Kong sexuálně žije a rádoby Indiana Jones s doktorkou Connorovou jakbysmet! Deset let po pádu z WTC dostal opičák umělé srdce o velikosti kontejneru na tříděný odpad a konečně pochopil, že s jeho rozměry je nutno hledat lásku ve vlastním druhu.. V sovětských kinech to sice mělo sukces, nicméně v depresích se zmítající Guillermin si tímto razantně zabouchnul dveře do Hollywoodu a já marně přemítám, jestli tam byla nějaká scéna, o které by se nedalo říct, že je bezcenná. Někteří ji najdou v srdceryvném závěru, do kterého John Scott zkoušel propašovat tóny z loučení emzáka s léčivým prstíkem, ale to už je jen křeč. Vlastně jo, jedna pobavila. To když se policajt z Beverly Hills Taggart stal součástí svého náhrobku..

Teen horrorscope, před kterým jsem si několikrát vyložil karty s dotazem, jestli se dá nějak vyhnout větě: „How we stop this?“ a odpovědí vždycky bylo jasné NE. Postavy sedící si na vedení posouvají děj průhledný jak celofán, pří strašení není ani stopa po invenci a z jump scares jen bolí čelist od zívání. Čím víc jste podobných filmů viděli, tím rychleji na tento zapomenete..

Žhavá pareunie ve stanu, v obytném přívěsu separé a v noci hledat, koho rozparé.. Parentální horůrek, ve kterém stejně jako v knižní předloze hraje hlavní roli německý ovčák Thor a šelmí soutěž o to, kdo komu důrazněji vyznačí teritorium (jinými slovy, jestli se Paré vymočí na boudu). Zatímco praktické triky jsou relativně v pohodě, ty digitální vyžadují jistou dávku tolerance, stejně jako osm střel z šestiranného revolveru, nebo vysoká spotřeba bílých tenisek na běhání. Nějaká psychologie postav? Jen v náznacích jemných jak pubický chlup werewolfa. Paréza strachem se nekoná, ale já se provinile bavil..