crackonosh

Ve všech ohledech průměrný počin z žánru „stará panna, co posedává v béžovým pyžamu a pije koktejl z banánu a brokolice“. Kulometná frekvence sousloví „naše babičky“ (přinejmenším desetkrát v každé episodě) je téměř k nesnesení a moderátorská dvojice působí jako dva dodělávající důchodci, kteří jdou na maškarní převlečení za lidi produktivního věku. Jejich energie je v podstatě nulová a navíc nemají prostor pro jakoukoliv improvisaci nebo vtip. Škoda, že se Česká televize tak strašně bojí současnějšího a odvážnějšího pojetí, protože podobnými nešvary trpí mnohé její další pořady (namátkou Krajinou vína) a jedinou světlou výjimkou jsou jedině první řady Herbáře.

Když zkřížíte Život Briana se Svérázem národního lovu a přenesete na polskou vesnici druhé poloviny 17. století, vyjde Vám z toho jeden z nejoriginálnějších seriálů za posledních dvacet nebo třicet let. Je skoro k neuvěření, kolik aktuálních témat se podařilo narvat do každého dílu: ať už je to feminismus, homosexualita, víra, drogy rasismus nebo klimatická změna. To všechno s notnou dávkou vtipu a sebeironie, navíc v dokonale vypulírovaném vizuálu s vynikajícími barvami, kamerou i střihem. První epizoda v podstatě nemá chybu, šlape jako hodinky a mohla by sloužit jako výukový materiál na filmových školách. Byl by to nejspíše malý zázrak, kdyby autoři dokázali udržet nastolené tempo celou dobru, a tak přece jen v polovině poněkud poleví, naštěstí se ale ke konci znovu rozjedou a sérii uspokojivě uzavřou. Několik slabších episod trochu kazí celkový dojem, ale za nevídanou originalitu a nadsázku nemůžu dát nic jiného než plný počet bodů.

Neuvěřitelně špatně napsaný, natočený a zahraný film, který by moc a moc chtěl být romantickou komedií, ale postrádá jakoukoliv romantiku i vtip. Ústřední postava je nesympatická, mimořádně hloupá, trapná a nepříliš pohledná tragédka, ale z nějakého záhadného důvodu to dvěma zajištěným mužům nebrání v tom, aby z ní vydyndali koitus nebo vztah. Vyprávění se vyznačuje výjimečně nezvládnutým timingem, který zabíjí jakýkoliv sebenepatrnější pokus o humor. Doufám, že mi někdy někdo vysvětlí, jak se z této podřadné pseudoromance mohl stát hit.

Těžko hodnotit tento nefilm, jak by jej asi označil Véna Klausů. Soubor mimoidních scének, které na sebe smysluplně nenavazují, nectí ani jeden žánr, do kterého se pouští, a výjimečně blbý střih (zejména v úplném závěru) působí amatérsky a zmatečně. Snímek by chtěl být chytrou a moderní pohádkou s přesahem a spikleneckým pomrkáváním na diváka, ale selhává téměř ve všech aspektech fikčního světa. Postavy nemají žádnou ani trochu uvěřitelnou motivaci, a tak prostě ústřední postava Mamánka (za asistence mluvícího stromu a šišloidních čarodějnic jako vystřižených z Princezny ze mlejna) doklopýtá tam, kam od začátku má, aniž by to někoho zajímalo nebo na tom bylo cokoliv invenčního. Humor neexistuje, horor se nedostaví, není to ani pohádka, ani satira, jen bezobsažná, špatně natočená nuda, která subjektivně trvá dvě a půl hodiny. Shodou okolností jsem teď zhltl famosní polskou sérii 1670, která je sice určena dospělému publiku, ale dokonale ukazuje, jak se dá dělat novátorská a satirická historisující legrace s přesahem do ryze současného světa. A co víc: v každém jednom záběru působí mnohem lépe, výpravněji a profesionálněji než cokoliv z Prince Mamánka.

Nedovedu se rozhodnout, jestli jsem viděl nějakou hodně nataženou episodu Bakalářů, nebo spíše jeden nepříliš povedený díl Black Mirror. Všechno, co se ve filmu naznačí, má potenciál chytit a nepustit, a zároveň prakticky nic z toho, co vidíme, k ničemu nedospěje, a tak většinu stopáže sledujeme jakési scénáristické konversační cvičení, které bychom mohli shrnout do dvou holých vět. Přihlašte ten film někdo na Festival promarněných příležitostí nebo Přehlídku zbytečných dialogů, tam to bude mít stoprocentně úspěch.

I kdyby byla celá série o polovinu kratší, pořád by ještě byla dost dlouhá. Přesto umí občas chytnout za srdíčko i udržet pozornost a patří k tomu lepšímu z jihokorejské produkce.

Kdyby šlo pořad, kde „život vaří příběhy“, jak nám lživě slibuje slogan, bylo by to nepochybně lepší rozhodnutí, než pouštět Halinu za sporák, aby tam vařila jídlo. A to konstatuji i s ohledem na třeskutě infantilní debilitu rýmů/šprýmů paní spisovatelky, z nichž se mi samovolně kroutí palce na rukou i na nohou. Tato „show“ je posledním a nezvratným důkazem o tom, že pořady s vařícími celebritami jsou už dokonale passé. Roztomilé receptíky postrádají elementární kuchařskou techniku a ze všeho nejvíc připomínají Babicovy dobroty pro báby v klimakteriu, uváděné věštkyní Jolandou. Jáj, bože můj, hoď tam tu sůl! Když se paní Halina vybičuje a výjimečně nedá do játrových knedlíčků sedm kilo strouhanky, šňupne si v kuchyni cukru a muškátu, smíchá rohlík s mlíkem a mascarpone do kaše, kterou vykydne do hrníčku a upeče v troubě, aby jí pak říkala knedlík. Kuchař pláče, divák se hurónsky směje… a komu je to málo, dostane od Haliny tří tisící osmi stou padesátou šestou smyšlenou historku o jejím otci.

První série této laciné a amatérské reality show mě docela bavila svou naivitou a roztomilostí. Nedostatek financí se autoři nesnažili nijak sofistikovaně maskovat, prostě jen nahnali partu pivařů ve vytahaných tričkách a bermudách spolu s porotci v nepostradatelných žabkách do některého malopivovaru, aby tam všichni společně koštovali pivo a cejdili tanky, případně aby běhali po polích a sbírali klasy českých obilovin. Stále ale bylo středobodem pořadu pivo, láska k pivu, případně znalosti o jeho vaření, o senzorických vlastnostech, o párování a tak všelijak podobně. Na konec série se probojovali tři účastníci, u kterých bylo zjevné, že pivo milují a chtějí se mu tak či onak věnovat. Co se ovšem stalo ve druhé řadě, je pro mě naprosto nepochopitelné. Show se na jednu stranu tváří velkolepěji, dokonce má něco jako vlastní studio (respektive nově postavenou hospodu), zároveň se však pořad rozplizl do krajně nepovedené nápodoby MasterChefa, kde se několik dílů po sobě namísto piva vaří jídlo anebo míchají nápoje, což je kompetence pro pivaře úplně zbytečná a v podstatě scestná. Naprostým vrcholem nezvládnutého formátu jsou situace, kdy o tom, kdo ze „soutěže“ vypadne, rozhodují místo porotců sami soutěžící. Zejména episoda, ve které je jeden z favoritů vyhozen bezdůvodně a nesmyslně hned na začátku dílu, aniž by se čímkoliv provinil a cokoliv nezvládl. Anebo situace, kdy si jeden z týmů vysoutěží výhodu, načež mu štáb namísto slíbeného člena navíc instaluje do party škodiče. Je vidět, že peněz nakonec nebylo o moc víc než loni, takže se kácelo a třísky lítaly, to aby neměl BeerMaster více dílů, než kolik umožnilo skrovné kapesné. Korunu celému pořadu nasazuje v sedě odbyté vyhlášení „vítěze“ pivařského klání — vystresovaného outsidera, který (překvapivě?) neumí uvařit pivo. Musím ale upřímně ocenit jednu jedinou věc, a to skutečnost, že měl někdo z produkce koule postavit se k této skutečnosti čelem a vnesl do pořadu originální a mírně kontroverzní (byť opodstatněný) prvek na závěr.

Banální zápletka o nadržené a lehce znuděné mylady, která si narazí švarného myslivce s červeným diplomem z cunnilingu, by vydala spíše na povídku než na román. A jakkoliv se předloha vyznačovala na svou dobu třaskavými popisy milostných scén a napětím pocházejícím ze sociální nekompatibility obou milenců, ani jedno z toho už na dnešního čtenáře a diváka prakticky nijak šokantně nepůsobí. Další z řady filmových a televizních adaptací, která je sice zručně technicky natočená, zároveň ale dokonale zbytečná. Kdyby se miliony dolarů investovaných do filmu věnovaly horníkům trpícím pod knutou baroneta Chatterleyho, mělo by to patrně o dost větší společenský význam.

S hlubokou znalostí brilantní rozhlasové verze Pygmalionu z roku 1968 s Kopeckým a Bohdalovou v hlavních rolích jsem k muzikálovému pojetí přistupoval s velkou rezervou a nedůvěrou. Kupodivu mě výsledek po většinu času bavil a zajímal víc, než bych si byl ochotný připustit, a dvě ústřední postavy nerudného Higginse a uštěpačné Lízy byly obsazeny dokonale, byť jsem o hereckém umění Audrey Hepburn nikdy bůhvíjaké mínění neměl. Ale její etudy při koupání nebo na dostizích fungovaly tak přesvědčivě, že jsem si o ní musel poopravit mínění. Choreografie, kamera a kostýmy vynikající, a tak mám vlastně jen tři drobné výtky, které mé hodnocení nepatrně srážejí pod plný počet hvězd: 1) Relativně málo chytlavé a v podstatě nedějové písně, u kterých jsem se občas těšil na to, až skončí. 2) Trochu přemrštěná délka, způsobená hlavně muzikálovými pasážemi. 3) Romantisující zakončení, ve kterém má navrch Higgins. Osobně preferuji Štěpánkovu méně jednoznačnou (a lépe přeloženou!) inscenaci, kde ve finále otěže drží Líza. Přesto zábavný a hodně povedený film, který bych hodnotil čtyřmi a půl hvězdami.